Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lýdia Kovářová, roz. Kordíková (* 1928  †︎ 2017)

• rozená Kordíková

• narozena 9. ledna 1928 v Jasenie

• za Slovenského národního povstání s rodinou pomáhala partyzánům a zdravotníkům z 2. paradesantní brigády

• ošetřovala omrzliny, pomáhala při menších operacích, vytahovala střepiny z granátů z těl povstalců

• vystudovala slovenskou učitelskou akademii v Turčianských Teplicích a pedagogickou fakultu v Plzni

• učitelka přírodopisu, tělesné výchovy a branné výchovy

• učila na školách v Modrém Kameni – Riečkach a Plzni

• v roce 1984 odešla do důchodu, ale i poté suplovala

• zemřela 4. května 2017

Pro většinu Čechů a Slováků zosobňuje Slovenské národní povstání (SNP) partyzán se samopalem ukrytý v horách. Někdy se však zapomíná na „obyčejné hrdiny“, obyvatele podhorských vesnic, kteří stáli v pozadí, ale bez nichž by partyzáni a povstalci nepřežili. Schovávali odbojáře ve svých domovech, pomáhali jim, obstarávali falešné doklady, zásobovali je potravinami, léčili je a ošetřovali. Nikdy o své činnosti nemluvili a ani po válce se nedočkali uznání. Mezi takové lidi patřila i rodina Kordíkova.

Kovář v Jasení

Lýdia Kovářová, rozená Kordíková, se narodila 9. ledna 1928 v obci Jasení (Jasenie), která leží v Nízkých Tatrách u města Brezno. Její rodiče hospodařili a otec Elígius Kordík se věnoval také kovářskému řemeslu. Dívka vyrůstala na rodném statku v okruhu širší rodiny. V domácnosti žila se svými rodiči, starším bratrem Emanuelem, mladší sestrou Janetkou, prastrýcem a otcovým tovaryšem. Přes dvůr stál druhý obytný dům, v němž bydlela teta s rodinou. Na obydlí navazovala hospodářská stavení a prostor uzavírala stodola. Jak bylo běžné na vesnici, i Lýdia se sourozenci pracovala v hospodářství, hlavně o prázdninách.

Kordíkovi se rovněž aktivně podíleli na dění v obci. Lýdiin dědeček Josef Kordík zastával devatenáct let funkci rychtáře a otec působil od roku 1934 jako obecní pokladník, často zastupoval starostu.

Slovenské národní povstání

Až do léta 1944 plynul život v Jasení poklidně, válka zůstávala vzdálená. Lidé o ní věděli jen z novin a rozhlasu. Když v srpnu 1944 vypuklo v Banské Bystrici povstání, rázem se ocitli v centru bojů. Lýdia v té době studovala slovenskou učitelskou akademii v Turčianskych Tepliciach. Školní rok 1944/1945 v září vůbec nezačal. Lýdia zůstala doma. Její nerozlučnou družkou se stala Hanka Telgarská, dcera důstojníka z povolání, který bojoval v povstání. Aby ulehčili její rodině, vzali si Kordíkovi Hanku na byt a stravu k sobě.

Po vypuknutí povstání pomáhala místní mládež v Medzibrodu vykládat zbraně z nákladního vlaku do aut. Když sešli partyzáni z hor, mladí lidé také snášeli jejich vybavení a výzbroj do údolí. Účastnila se i Lýdia. Známí jí umožnili navštívit partyzánské ležení.

Evakuace do hor

Když bylo povstání v říjnu 1944 potlačeno, ve vesnici nastala panika a strach z německé msty. Mnozí chtěli utéci do hor. Lýdiin otec nesouhlasil, namítal, že útěk budou Němci brát jako přiznání viny a že lidé těžko přežijí nastávající zimu na horských holinách, spíše by měli setrvat ve vesnici a pracovat. Jeho názor nebyl přijat a za povstání ustanovený národní výbor vyhlásil povinnou evakuaci do hor. „Kdo nepůjde, bude zastřelen.“ Rodina se tedy rychle v noci připravila na odchod. Šel otec s dcerami a synem. Ostatní zůstali v hospodářství, aby se postarali o dobytek. Cestou se ke Kordíkovým připojili další lidé. První noc strávili v kolibě mezi poli. „V devět hodin večer vystřelili partyzáni z minometu z kopce Rígeľ do Podbrezovej. Za chvíli začali Němci ostřelovat Rígeľ nad naší kolibou. Střelba trvala do čtyř ráno. Nikdy na to nezapomenu. Tíííí. Nejblíže dopadla mina patnáct metrů od nás. Hrozné šlupky. Ráno jsme viděli, jak je střecha proděravěná od střepin.“ Lýdia kryla vlastním tělem malou sestřičku, všichni trnuli hrůzou. V kolibě se schovávalo osm lidí, z toho dvě děti. Lýdiin otec během této jediné noci zešedivěl.

Druhý den skupina došla do Lomnisté doliny. Tam si vybudovali provizorní kolibu s ohništi. Po dvou dnech za nimi přišel čeledín se vzkazem od Němců, že se všichni musí do tří dnů vrátit do vesnice. Kdo přijde později, bude zastřelen. Utečenci se vrátili domů.

Němci v Jasení mezitím zastřelili tři mladé muže. Jejich mrtvá těla ležela za hřbitovem v Predajnej přikrytá jen několika drny a dva týdny je nedovolili pohřbít.

Skrýš ve stodole

Nastal nový režim. V každé domácnosti byli ubytováni němečtí vojáci. U Kordíků bydleli důstojníci. Bylo vyhlášeno stanné právo a Němci podle úředního seznamu na dveřích kontrolovali přítomné osoby, prohledali celý dům, jestli se tam někdo neschovává. Konfiskovali seno pro své koně, zimní prádlo, dobytek, slepice, prasata, ovce.

V této napjaté atmosféře dostal v polovině listopadu 1944 Lýdiin otec lístek od svého vzdáleného příbuzného MUDr. Pavla Svoreně, ve kterém jej prosil o pomoc. Dr. Svoreň působil jako vedoucí lékař 2. paradesantní brigády, která vznikla v Sovětském svazu a přijela na pomoc SNP. Po potlačení povstání se s dvěma zdravotníky brigády a dalšími devíti civilními osobami skryl v horské lovecké chatě. Nyní jim došlo jídlo, hladověli, pili jen čaj z borůvčí a jehličí. Lýdiin bratr s tovaryšem našli chatu a po dva týdny zásobovali uprchlíky potravinami. V hlubokém sněhu vynášeli do hor jídlo v batozích. Poté se s utečenci domluvili, že situace je neudržitelná a musí se přestěhovat do vesnice nebo k partyzánům. Dr. Svoreň a dva vojáci – zdravotníci, Ján Holič a Ondrej Slanina, se přesunuli do úkrytu ke Kordíkům. Dva bezdětné manželské páry přešly k partyzánům a pana Hvizdíka s manželkou a dvěma syny ubytoval Rudolf Kosec v Jasení legálně, protože měli občanské průkazy.

„Ve stodole jsme vybudovali skrýš. Měla kostru z dřevěných desek. Bylo na tom seno, potom sláma, vše se udupalo. Nemohli jste tam jít vrchem. Musel jste jít nejdřív spodem a počítat traverzy. Při třetí jste odbočil, lezl nahoru a pak se spustil do krytu. Byla tam spousta dek, konzervy a kýbl na exkrementy. Jednou tam muži uvízli deset dní, protože Němci měli pod nimi koně. Nemohli vyjít, takže to tam museli vydržet na konzervách.“

U rodiny Kordíkovy se vojáci skrývali asi dva měsíce, ale riziko odhalení bylo příliš vysoké. Proto se Holič se Slaninou přesunuli do úkrytu v kostele a odtud do hor k partyzánům. Dr. Svoreň měl občanskou legitimaci u rodičů ve Zvoleni. Lýdiina matka Angela mu ji tam vyzvedla, a tak se podařilo legalizovat jeho pobyt v Jasení jako pacienta na rekonvalescenci po tuberkulóze.

Voják za skříní

I později se však rodina ocitla ve velmi nebezpečných situacích. V období vánočních svátků přišla do domu náhlá německá kontrola. Zatímco Němci obdivovali krásný vánoční stromek, Lýdia měla zlou předtuchu. Nenápadně opustila domek a přešla dvůr do tetina stavení. Se zděšením zjistila, že v ložnici sedí Ondrej Slanina, který si přišel z doliny pro proviant, a v klidu čte noviny. Kam jej rychle ukrýt? V rozích pokoje stály dvě těžké oděvní skříně. Lýdia zachovala chladnou hlavu: „Škubla jsem těžkou skříní, postavila jsem za ni malou stoličku a říkám: ‚Stoupněte si na tu židličku a Bůh chraň, abyste stoupl dolů.‘ Zatlačila jsem to, letěla jsem k druhé skříni, také jsem ji dala šikmo a běžela jsem k východu. Už tam byli Němci! Pátravě se koukali. Jeden stál za mnou u dveří. Druhý šel a rozházel postele, podíval se pod postel. Šel k levé skříni, za kterou nikdo nebyl. Byly v ní šaty na ramínkách, puškou shrnul oblečení a po dvou kusech je odsouval. Poté opřel pušku – a já jsem tehdy umřela, klekl si a koukal se pod skříň, která měla asi deset cm vysoké nohy. Koukal se a koukal – jedno století. Pak vstal a řekl: ‚Gut.‘ Vzal si pušku a šel k druhé šikmé skříni. Tam bylo prádlo, bajonetem je zvedal. Pak si opřel pušku o skříň. Teď si pomalu klekal. V tu ránu jsem se podívala na sebe a viděla jsem, jak se třesu, šaty se na mně třásly. A on tam klečel a díval se a klečel a díval se – druhé století. Já jsem se začala pohybovat, protože jsem viděla, že ten druhý voják u dveří se na mne začíná dívat, aby nebylo vidět, jak se na mně všechno třese. On se pořád koukal. Říkala jsem si: ‚Ježíš Maria!‘ Najednou vstane a řekne: ‚Gut.‘“ Když Němci odešli, pokoušela se pamětnice skříň odtáhnout, aby mohl voják ven. Nehnula s ní. Teprve s pomocí Hanky i ukrytého Ondreje skříň odsunuli. Adrenalin jí předtím dal obrovskou sílu.

Osvobození přítele

Troufalým činem zachránil Elígius Kordík život svému příteli Jozefu Telgarskému, vojáku z povolání, který bojoval v SNP a zajali ho Němci. S dalšími zajatci ho uvěznili v Predajnej ve škole. Nebyli ale na ně připravení, a proto dovolili lidem, aby přinesli zajatcům jídlo v kastrůlcích. „Němci je zkontrolovali a pak mohli vejít do třídy, tam nakrmili zajatce a zase je Němci zkontrolovali, když vycházeli. Tatínek byl vysoký a štíhlý, vzal si na sebe dvoje šaty a nic na něm nebylo poznat. Maminka připravila do kastrolu jídlo. Němec otce zkontroloval. Vešel tam. Jozef Telgarský se v rohu oholil na sucho, protože byl celý zarostlý, převlékl se do civilu, všechny vojenské věci tam nechal. Tatínek mu strčil jeden kastrol a síťku, aby každý nesl něco v ruce, a vyšli ven. Odvedl ho k jedné rodině, která ho okamžitě odvezla do bezpečí.“

Kordíkovi zásobovali partyzány potravinami i teplým oblečením. Rodina se v pořádku dožila příjezdu Rudé armády a osvobození Jasení 21. března 1945.

Po válce Lýdia dokončila studium, v roce 1947 maturovala. Byla umístěna jako učitelka do malé školy v Modrém Kameni - Riečkach. Strávila tam čtyři roky. V roce 1951 se vdala a s manželem odešla do Plzně. Krátce učila na 18. základní škole v Bolevci, poté zůstala několik let doma s malou dcerou. V roce 1959 nastoupila na 2. základní školu - Schwarzovu, kde působila dvacet pět let. Po rozvodu v roce 1962 vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni, aprobace přírodopis – tělesná výchova. Vyučovala také brannou výchovu.

Protože nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa a její bývalý manžel emigroval, potýkala se s problémy v zaměstnání. Pomohla jí vyznamenání ze Slovenského národního povstání a výborná pedagogická činnost. Lýdia řešila také potíže s bydlením. Dlouhou dobu žila s dítětem v bývalé ordinaci, absolutně nevhodné k bydlení, hygienicky závadné. Jednu zimu dokonce neměli ani topení, dcera si nahřívala nohy nad hrnci s horkou vodou. Až po osmnácti letech se jí podařilo přemluvit příslušnou komisi, aby jim přidělila jiný byt.

V roce 1984 odešla Lýdia do důchodu. Až do 90. let jako důchodkyně suplovala na různých školách v Bolevci a Doubravce. Stále je aktivní v Českém svazu bojovníků za svobodu. Za svoji učitelskou a veřejně prospěšnou práci, za pomoc v SNP, za péči o památníky padlých, za nácviky spartakiád, za práci v Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV), za uspořádání jedenácti školních sportovních olympiád obdržela pamětnice jedenáct medailí a sedmnáct uznání a diplomů.

Lýdia Kovářová by ráda vzkázala mladým lidem, aby se na nikoho nespoléhali a učili se, protože to, co mají v hlavě, je jejich bohatství a nikdo jim to nevezme. „Charakter má člověk jen jeden, buď ho ohne, nebo ho neohne.“

Lýdia Kovářová zemřela 4. května 2017.