Ing. Bohuslav Koutecký

„Zatkli mě v Písku ve škole. Nejprve mě převezli do Bartolomějské a pak na Ryzyň v Praze, kde jsem ve vyšetřovací vazbě strávil asi měsíc. Já už jsem to tak nějak předpokládal, protože vyšetřovali mé známé, tak jsem od nich věděl, že bacha, jdou po nás. Celé se to spustilo takovou drobností. V Koněpruských jeskyních jsme jako jeskyňáři měli boudu, jako základnu. Tam se vedly všechny ty diskuse a domlouvalo se, co kdo přepíše, pošle a kolik čeho vyrobí. Jeskyňářská skupina byla samozřejmě velice protirežimní. A v roce 1971 bylo výročí založení komunistické strany, 50 let KSČ. Všude byla rudá výzdoba. A nad tou naší boudou byl kopec, kde filmaři tehdy natáčeli nějaký středověký film. Pršelo jim, a tak odjeli, že to dotočí příští týden, a na kopci zůstala postavená šibenice. My jsme se u ní vyfotili. A dva kamarádi říkali, že všude jsou hvězdy, srp a kladivo a na šibenici ne. Tak jsme ten plakát, co jsme měli na boudě, vzali a dali jsme ho na šibenici a vyfotili jsme to. Šibenice s padesátkou, kladivem a srpem KSČ. To bylo jako parodie na 50. léta, kdy bylo popraveno několik stovek nevinných lidí. A pak jsme se u takto vyzdobené šibenice také všichni vyfotili. Pak jsme plakát zase sundali a vrátili na boudu. A jeden můj kamarád měl tu fotku se šibenicí s padesátkou a ukazoval ji v Koněpruských jeskyních, ale mezi průvodci pracovala i agentka StB a ta mu tu fotku tajně vzala a zanesla to na StB v Berouně. Oni udělali domovní prohlídky, našli negativy. Na té fotce jsme nebyli, ale byli jsme na těch negativech. Tímto způsobem na nás přišli, posbírali nás a my jsme nevěděli proč.“

„To [pozvání ze zahraničí pro jeskyňáře] přišlo na naše ministerstvo kultury, ministerstvo to muselo schválit a my jsme dostali ministerskou doložku. Pak se tedy jelo na služební cestu ministerstva kultury. Vyjíždělo se takto na různé kongresy. Šlo to ale jen do zemí, se kterými ta dohoda byla uzavřena, což ale byly prakticky všechny evropské země, včetně Švýcarska. Tuto cestu z jeskyňářů využila minimálně stovka lidí a nikdo nikdy neemigroval, protože jsme měli mezi sebou nepsanou dohodu, že jestli někdo zdrhne na ministerskou doložku, tak máme všichni utrum. Takže když chtěl někdo opravdu emigrovat, jel soukromě někde s Čedokem a zdrhl ze zájezdu. V roce 1986 na zahraniční expedici pádem do propasti zahynul jeden člen výpravy. Ty doložky se musely po návratu z cesty vracet. A když to tehdejší předseda České speleologické společnosti David Havlíček šel na ministerstvo referentkám vrátit, tak se divily, že se jeden člen nevrátil. Předseda odpověděl, že na té expedici zahynul, tak že nese od něj jen ty papíry. A ony si oddechly a řekly, že aspoň že zahynul, horší by bylo, kdyby emigroval. Takto tedy uvažovali úředníci na ministerstvu, my z toho byli špatní… Co zaseli [komunisté] do těch lidských duší, to je to největší zlo, které přetrvává dodneška, ten komunismus v těch lidských duších.“