„Normálně si pamatuju, jak nám představovala politiku jednoho dítěte paní učitelka Maršíková, Čínu, jak to tam dobře vymysleli. Zvedal se mi z toho žaludek už na prvním stupni. V té výuce jsem to [propagandu] vnímala v občance, v ruštině. Fyzicky se mi z toho dělalo zle, z těch keců.“
„Samozřejmě se to v Pardubicích mezi lidmi šuškalo. Univerzita se k nim taky moc hezky stavěla a zastávala se jich. Protože oni [studenti] formulovali taky nějaké požadavky, co chtějí a nechtějí. Mezi tím bylo, že se nechtějí učit marxismus-leninismus. Ta škola se jich chtěla zastat, tak napsala, že nechtěli způsobit žádné povstání, že jenom chtěli diskutovat o studijních plánech, aby zmírnila to obvinění.“
„Na nějaké studentské schůzi oni pískali a vykřikovali: ‚Hanba!‘ Přesně jak ta schůze probíhala, proti čemu pískali a vykřikovali ‚hanba‘‚ to nevím. Bylo to ale něco v tom smyslu, že měli odsouhlasit tu ‚přátelskou‘ pomoc vojsk do Maďarska. Takže na tohle oni začali pískat a volat: ‚Hanba!‘ Potom ještě jeden z nich psal nějaký dopis, že protesty se musejí rozšířit, že studentské hnutí musí být napříč státy. Psal nějaké studentce do Prahy dopis v tomto smyslu. Potom se domlouvali, že když bude studentský majáles, tak že tam budou mít taky program, na kterém vystoupí v tom smyslu, že protestují proti těm událostem.“
„Táta byl rehabilitovaný.“ – „V osmašedesátém?“ – „Ano. Dostal zaplaceno asi dvacet šest tisíc dokonce a nějaké cenné papíry ještě. Potom byla ta rehabilitace zase prohlášená za nesprávnou, takže to musel zase splácet. On dostal tehdy dvacet šest tisíc, v těch papírech to je. Oni za to doma opravili kotel, udělali plynový kotel, topení. Potom to měl zpětně vrátit. On říkal, že žádné peníze nemá. Máma byla na mateřské se mnou, už jsem byla na světě, rok 1971. Sestra je starší, ročník 1968. Řekli mu, že to musí vrátit. On žádné peníze neměl, tak žádal o to, jestli by to mohl splácet, tu rehabilitaci. Potom měli jednání na ministerstvu financí a tam byl nějaký úředník, který měl extrémní pochopení pro bezpráví, tak se to snažil udělat tak, aby se dostálo tomu tehdejšímu výkladu zákona. Aby to táta splatil, ale aby to co nejméně bolelo.“
Martina Kotyková, rozená Levá, se narodila 18. května 1971 v Pardubicích Evě a Pavlovi Levým. Její otec jako student tehdejší Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích vyjádřil na studentské schůzi v roce 1956 nesouhlas s potlačením maďarského povstání. Kvůli tomu ho v procesu spolu s dalšími šesti spolužáky odsoudili ke dvěma letům odnětí svobody. Trest si odpykal v uranových dolech v Jáchymově a Bytízu u Příbrami. Během pražského jara v roce 1968 stát Pavla Levého rehabilitoval a vyplatil mu odškodné. Na počátku normalizace byla ovšem rehabilitace zrušena a otec měl částku vrátit. Peníze neměl, a tak sumu splácel ještě v roce 1989. Martina Kotyková se kvůli otcově minulosti nepotýkala s problémy. Vystudovala střední průmyslovou elektrotechnickou školu. Jako studentka Fakulty elektrotechnické ČVUT se účastnila 17. listopadu 1989 demonstrace na Národní třídě. Během sametové revoluce jezdila se spolužáky po republice a informovala o dění v Praze. Od roku 1997 žije v Novém Strašecí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
