Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Snažili jsme se být normální rodina
narozena 18. května 1971 v Pardubicích
otec Pavel Levý kvůli nesouhlasu s potlačením maďarského povstání v roce 1956 zatčen
roku 1957 Pavel Levý odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, vězněn v Jáchymově a Bytízu u Příbrami
v roce 1968 Pavel Levý rehabilitován a odškodněn
na počátku 70. let rehabilitace zrušena, nucen vrátit finanční obnos
Pavel Levý byl spoluzakladatelem K 231
po roce 1989 byl aktivní v Konfederaci politických vězňů, zastupoval politické vězně před soudy při vymáhání odškodného za nezákonné věznění, měl přezdívku advokát chudých
po roce 1989 byl členem zastupitelstva Pardubic
Martina Kotyková vystudovala elektrotechnickou fakultu na ČVUT a Mezinárodní a regionální vztahy v průmyslovém vlastnictví na MUP
účastnice demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě
angažovala se v revolučním dění a informovala o dění v Praze
byla místopředsedkyní Spolku Dcery 50. let
byla členkou Celostátního výboru KDU-ČSL
je členkou kolegia Úřadu průmyslového vlastnictví
od roku 1997 žije v Novém Strašecí
Martina Kotyková se narodila patnáct let poté, co jejího otce Pavla Levého jako studenta odsoudili z politických důvodů ke dvěma letům odnětí svobody. Přesto v době, kdy přišla na svět, její rodinu stále trápily problémy spjaté s otcovým vězněním. Během uvolněného období Pražského jara Pavla Levého stát rehabilitoval, a dokonce dostal odškodnění ve výši asi dvaceti šesti tisíc korun. Na počátku sedmdesátých let se opět režim znovu upevnil, rehabilitace byla zrušena a rodina Levých měla peníze vrátit. Už ovšem nebylo z čeho, finance totiž využili k rekonstrukci domu. Dcera Pavla Levého vzpomíná, že otec splácel částku ještě v roce 1989. Po sametové revoluci celá paradoxní situace vyvrcholila. Pavel Levý byl rehabilitován podruhé a dostal další odškodnění.
Martina Kotyková, rozená Levá, se narodila 18. května 1971 v Pardubicích Evě a Pavlovi Levým. Jejího otce rodiče vychovávali v masarykovském duchu a svým dětem vštěpovali životní hodnoty, jako jsou čest a pravda. Tím se také Pavel Levý snažil v životě vždy řídit. Poté, co vystudoval střední průmyslovou školu zaměřenou na chemii, nastoupil na tehdejší Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jako studenta ho dění ve světě nenechávalo chladným. Proto, když v říjnu roku 1956 propuklo v Maďarsku povstání proti sovětské diktatuře, odmítl se svými spolužáky mlčet. Když měli na celoškolní schůzi studenti odsouhlasit postup sovětských vojsk proti maďarským povstalcům, probudila se mezi přítomnými nevole. „Pískali a vykřikovali: ‚Hanba!‘“ říká Martina Kotyková. Pavlovi Levému a jeho přátelům přitížily ale i další skutečnosti, například poslech „štvavých rozhlasových zpráv“. „Potom ještě jeden z nich psal dopis nějaké studentce do Prahy, že protesty se musejí rozšířit, že studentské hnutí musí být napříč státy. Potom se domlouvali, že až bude studentský majáles, budou protestovat proti těm událostem,“ dodává.
Netrvalo dlouho a pro Pavla Levého a pět jeho spolužáků (Vladimír Janoušek, Ivo Herlín, Vladimír Bezchleba, Pavel Řezníček a Kamil Hloužka) si přišla domů Státní bezpečnost (StB). Všichni nějakou dobu strávili ve vazbě a poté je čekal soud. „Univerzita se jich zastávala. Protože studenti formulovali taky nějaké požadavky, co chtějí a nechtějí. Mezi tím bylo, že se nechtějí učit marxismus-leninismus. Škola napsala, že nechtěli způsobit žádné povstání, že jenom chtěli diskutovat o studijních plánech, aby zmírnila to obvinění,“ popisuje Martina Kotyková. V roce 2013 ministerstvo obrany nevydalo pozůstalým osvědčení o tom, že Pavel Levý byl účastníkem protikomunistického odboje, přičemž se opřelo ve svém rozhodnutí právě o dokumenty z vysoké školy. Uvedlo, že Pavel Levý chtěl pouze změnit studijní plány VŠCHT, a nikoli vyvolat celostudentské povstání.
Otce nakonec odsoudili na tři roky odnětí svobody. „On se ale odvolával až k Nejvyššímu soudu, takže to snížili na roky dva,“ vysvětluje Martina Kotyková. Důvodem odsouzení byl podle rozsudku z 16. února 1957 „trestný čin sdružování proti republice spáchaný v období kontrarevolučního puče v Maďarsku účastí na schůzkách, při nichž vedle soustavného poslechu štvavých zahraničních vysílaček byly konány přípravy na rozbití celoškolské schůze a na pouliční demonstraci“.[1] Pavel Levý si trest odpykal v uranových dolech v Jáchymově a Bytízu u Příbrami. Nedlouho po svém návratu z vězení se sblížil s Evou Levínskou, kterou znal již z doby před uvězněním. Po několikaleté známosti se vzali. Pavel Levý si musel dlouhou dobu hledat zaměstnání, protože bývalého politického vězně nikde nechtěli přijmout. Následující roky strávil prací nádeníka v podniku Spolana a chemických závodech v Semtíně.
V době Pražského jara znovu nastoupil na dálkové studium VŠCHT a vysokou školu dostudoval v roce 1971. Vedení VŠCHT mu umožnilo spěšně absolvovat závěrečné státní zkoušky, neboť se neformálně dozvědělo, že bude nuceno Pavla Levého z politických důvodů za postupující normalizace opět vyloučit. Přestože Pavel Levý získal vzdělání, nadále pracoval jako dělník. Po čase se bránil soudně nezákonné výpovědi z podniku Staviva Hradec Králové, kde se stal svědkem rozsáhlého rozkrádání majetku komunistickými funkcionáři. Vzhledem k tomu, že komunističtí funkcionáři nechtěli, aby se oficiálně cokoli u soudu řešilo, aby nedošlo k prozrazení jejich rozkrádání, nabídli Pavlu Levému, že v případě, že stáhne žalobu na podnik, seženou mu kvalifikovanou práci. Pavel Levý, který nemohl po nezákonné výpovědi z podniku Staviva Hradec Králové sehnat ani nekvalifikovanou práci, přistoupil na nabídku komunistických funkcionářů a stáhnul žalobu na nezákonnou výpověď. Následně až v roce 1986 mohl pracovat odborně v chemické laboratoři v Agrochemickém podniku v Chrudimi, kde po roce 1989 byl vedoucím chemické laboratoře s padesáti zaměstnanci.
S postupujícími lety se politická situace pozvolna zlepšovala a během Pražského jara v roce 1968 stát Pavla Levého rehabilitoval. „Dostal taky zaplaceno, dokonce asi dvacet šest tisíc, a ještě nějaké cenné papíry,“ dodává Martina Kotyková. Na počátku normalizace byla ovšem rehabilitace zrušena a otec měl částku vrátit, rodina ale mezitím peníze utratila za nový kotel a rekonstrukci domu. Díky schovívavosti jednoho z úředníků na ministerstvu financí nakonec platil jen zanedbatelnou částku, padesát korun měsíčně.[2] Ani v roce 1989 tak „dluh“ neměl splacený.
Martina Kotyková prožívala veskrze šťastné dětství po boku své o tři roky starší sestry. To, kým byl její otec, si pořádně uvědomila o prázdninách na podnikové chalupě v Malé Úpě. „Tenkrát tam byla na dovolené chartistka Mirka Filipová, bývalá manželka Jiřího Černého. Táta jí vykládal, jak byl zavřený a co se mu dělo v kriminále. Tehdy jsem se to dozvěděla. Pak jsem si říkala, jestli něco udělal, nebo neudělal, a jak to teda je. Velice rychle jsem si to ale srovnala,“ říká. Ani když nastoupila na základní školu, nepociťovala kvůli minulosti svého otce útlak ze strany učitelů nebo spolužáků. Naproti tomu hodně vnímala propagandu, která se na ni ve škole valila ze všech stran. „Pamatuju si, jak nám představovali politiku jednoho dítěte v Číně, jak to tam dobře vymysleli. Zvedal se mi z toho žaludek už na prvním stupni. V té výuce jsem tu propagandu vnímala v občance, v ruštině... Fyzicky se mi z toho dělalo zle,“ vzpomíná.
Doma se už jako mladistvá s rodiči bavila o politice. Často s otcem diskutovala o tom, co jim říkají ve škole, a on jí prvoplánové prorežimní řeči často vyvracel. Martina Kotyková byla členkou Pionýra i Socialistického svazu mládeže (SSM). Podle svých slov obě organizace ale brala jako obyčejné volnočasové aktivity a s režimem si je nespojovala. Po základní škole nastoupila na střední průmyslovou elektrotechnickou školu, kde studovala i její sestra. S přijetím neměla sebemenší problém. „Byla tam výborná atmosféra, bylo to hodně protibolševické. Třeba 7. listopadu přišel na výročí Velké říjnové socialistické revoluce učitel a řekl: ‚Dnes nezkouším, držím smutek.‘ Takhle to tam bylo ve všem,“ popisuje a dodává: „Ve školní knihovně půjčovali studentům i učitelům knihy z 68 Publishers a další „dobré detektivky“, jak knihovnice přezdívala zakázaným knihám. Snad polovina třídy četla Jak chutná moc od Ladislava Mňačka.“
Když v druhé polovině osmdesátých let Martina Kotyková studovala na střední škole, východní blok se pomalu, ale jistě hroutil. Poměry se postupně uvolňovaly, ale nespokojenost začala i tak prostupovat společností. Na jaře roku 1989 Martina Kotyková úspěšně odmaturovala a její kroky zamířily na Fakultu elektrotechnickou ČVUT, kam ji bez problémů přijali. Nedlouho poté, co jí začala na vysoké škole nová etapa života, vydala se na povolenou demonstraci. Bylo 17. listopadu a Martina Kotyková se vydala do ulic Prahy. „Tehdy se mi líbil Pavel Kotyk a ten šel na demonstraci, tak jsem šla taky,“ říká s úsměvem a pokračuje: „Chtěla jsem, aby si mě všimnul, tak jsem tam zůstala až do konce, kdy nás začali mlátit.“ Na poklidném studentském protestu se začala ozývat protirežimní hesla a někteří kolemjdoucí se k davu přidávali.
Na Národní třídě se protestující střetli s pořádkovými silami, které začaly dav tvrdě rozhánět a fyzicky na lidi útočit. „Policajti nás tam tiskli k sobě tak, že se člověk ani nemohl nadechnout. My jsme sledovali politiku, takže jsme věděli, že v Číně na náměstí zmasakrovali demonstranty, takže my jsme nevěděli, jestli nás taky nezmasakrují. Měli jsme strach o život, byl to zážitek na celý život,“ popisuje dramatické dění a dodává: „Pak se nám podařilo utéct do Mikulandské do nějakého bytu.“ Martina Kotyková nakonec vyvázla bez zranění a v pořádku se vrátila domů. Po událostech 17. listopadu 1989 se vydávala se svými spolužáky na cesty po republice, aby v podnicích informovala o dění v Praze. Vzpomíná, že zaměstnanci je dobře přijímali a rádi si s nimi o situaci popovídali.
Po pádu režimu pokračovala Martina Kotyková ve studiu. Odpromovala v roce 1995. Později ještě vystudovala mezinárodní a regionální vztahy v průmyslovém vlastnictví a získala titul Ph.D. Je členkou kolegia Úřadu průmyslového vlastnictví. Angažovala se také v politice, v letech 2010–2012 byla členkou celostátního výboru KDU-ČSL, ale „vzhledem k tomu, že ve vedení KDU-ČSL byl bývalý člen Státní bezpečnosti, který intrikami zamezil její kandidatuře do Evropského parlamentu“, ze strany odešla.
Od roku 1997 bydli v Novém Strašecí a žije zde i v době natáčení vzpomínek pro Paměť národa (2023), S manželem vychovala čtyři děti a má vnoučata.
[1] Rozsudek dostupný v Dodatečných materiálech.
[2] Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Justýna Jirásková)