Božetěch Kostelka

„Ruští vojáci se dostali na dvůr a my jsme tam byli v šatně. Vyběhli jsme a před našima očima kulometčíka, který tak dlouho odolával, na místě zastřelili. A když jsme jim donesli, těm vojákům, napít, tak napřed jsme se museli napít my a pak oni. A šli dál do města. Ale toho před očima na místě zastřelili, toho německého kulometčíka, který bránil vchod ze zahrady do dvora katolického domu. “

„Orelskou odbojovou činnost rozkličkovali až koncem roku 1944. A v rámci této akce už byl zatčen i otec. Ta práce v orelském odboji byla založená na takzvané trojici. Vždy se znali jenom tři lidé. Oni se znali určitě z orelské činnosti, ale ne z této [odbojové] činnosti. Koncem roku 1944 začalo velké zatýkání orelských činovníků tady na Moravě. Byli přesouváni na výslechy do Ostravy, z Ostravy do Breslau, to je dnešní Vratislav, a tam se začalo popravovat poměrně brzo. Ale hodně těch trojic vzájemně nepromluvilo, takže ty popravy nebyly tak hromadné. Otce zachránilo to, že z těch třech nikdo neprozradil jednoho nebo druhého. Pak se k Breslau přiblížila Rudá armáda, fronta. A ti němečtí věznitelé potom seznali, že část vězňů vzali s sebou a namířili přes Protektorát do Německa, aby se vzdali s těmi vězni jako rukojmí do amerického zajetí. A otec přežil ten přesun do Bayreuthu a Bayreuth osvobodili Američané za podmínek, že Němci vyvedou vězně mimo město a potom že začne útok na město, který trval jenom asi hodinu. A vzdali se americké armádě při osvobození toho Bayreuthu.“

„Tam nás potom rozdělili na útvary, které fáraly do dolů, já jsem byl zařazený do útvaru, který nastoupil potom do Ostravy – a tam už jsem potom vydržel až do konce, než nás propustili do civilu. V prostoru Ostravy jsem se dostal do starých dolů na staré Slezské Ostravě, kde ta mocnost toho uhelného sloje byla 70, maximálně 80 centimetrů, takže se celou dobu pracovalo vleže a jenom s takovými velmi krátkými lopatami, protože jsme si to házeli za krk. Byla to nepříjemná práce. Zažil jsem tam takový zážitek. Dva, co byli s námi na směně, zapomněli v těžební stěně – ve fedruňku, jak se říkalo v Ostravě – nářadí, a když jsme se vraceli k výtahu, tak si vzpomněli a chtěli se vrátit. Zrazovali jsme je, že to nemá cenu, oni tam přesto šli. My jsme vyfárali, sfárala další směna a našla tam oba udušené. Nás, celou směnu, během dvou tří dnů rozstrkali do jiných dolů v Ostravě, abychom o tom nemohli vydávat svědectví. Ale dodnes nevím, jak se ty rodiny s tím vyrovnaly. Nezjistili jsme to ze Svazu PTP. To ty vojenské úřady nějak zakamuflovaly. Asi tam napsaly, že zahynul při plnění vojenských povinností.“

„V roce 1990 se v Brně obnovila činnost Orla. Bylo setkání s představiteli a samozřejmě si našli v záznamech i otcovo jméno. Zjistili, že otec mezitím zemřel, ale maminka zůstala bydlet v bytě od bratra, takže tam nějaký kontakt byl. Představitelé řekli, že bych tam mohl přijít pomáhat. Když jsem v roce 1991 odešel do důchodu, tak jsem na tom ústředí Orla začal pomáhat s tou administrativní prací a samozřejmě i s obnovením tělovýchovné činnosti, už ne na nářadí, protože ty veletoče a na bradlech nějaká salta, to se dalo už těžko realizovat. Víceméně byla převaha mé práce v oblasti míčových her, přípravy basketbalu nebo volejbalu. Ale potom to zůstalo na pomáhání družstvům v jednotách v přípravě mládeže v oblasti basketbalové.“

„Na prvním skautském táboře jsem byl s brněnskými skauty v Hanušovicích. Vedoucí z brněnského oddílu tam zajistili ubytování ve škole. Kopřivná se to jmenovalo, u Hanušovic. Tamní lidé to museli opustit a byla tam jen jediná česká rodina, která se tam nějak přistěhovala. Nad Hanušovicemi byl tábor, kde byli soustředěni dezertéři z Rudé armády, byla tam posádka česká, která to tam měla hlídat, ale to se nedalo, takže někteří ti rudoarmějci utekli a toulali se po těch okolních obcích a došlo k tomu, že přepadli tu českou rodinu. Hledali líh k osvěžení a celou tu rodinu vyvraždili. Strážní jednotka je pak hledala, ale pravomoc nad nimi neměla, tak je vrátila zpátky. To byl sice skautský tábor, ale hlavně jsme chodili do okolí a poznávali tam přírodu, která byla zamořena zbraněmi. Nacházeli jsme tam věci od německých rodin – bedýnky, koše a v nich patrony do pušek, pistolí i ruční granáty. Ti starší na nás dohlíželi, abychom všechny tyto věci odevzdávali, a oni to potom dávali vojákům, kteří měli posádku v Hanušovicích.“