„Kolem jedné hodiny začalo ostřelování naší dědiny ze slovenské strany a dopadalo to nejdřív okolo vesnice. Ale měli dobré zaměřovače, takže pak to už padalo opravdu dovnitř. A jeden ten granát trefil sousedovo a naše stavení.“
„Ve dveřích stál náš vedoucí řeholník: ‚Chlapci, vstávejte, okamžitě,‘ a odešel do další místnosti. Hned jsme vstávali, a když jsme se podívali znovu do dveří, stál tam voják se samopalem a mířil na nás. Jeden z nás se nemohl probrat. Esenbák tam vletěl se samopalem a vytáhl ho jednoduše z postele. Dostali jsme rozkaz, že si máme vzít kartáček na zuby, obléct se a vyjít ven na chodbu.“
„Naložili peřiny do vozu, do peřin dali raněné a jeli cesta necesta přes frontu do Velké nad Veličkou. Samozřejmě je zastavili němečtí vojáci, ale soused uměl německy a vysvětlil jim, co a jak, a pustili je. Dostali se teda šťastně čtyři kilometry přes frontu do Velké, ale nemohli najít lékaře, protože všichni byli poschovávaní. Potom jim někdo poradil, kde je. Neměl odvahu vyjít, tak raněné zanesli do sklepa, kde je ošetřil. A zas je museli zavézt zpátky přes frontu.“
František Kostelanský se narodil 25. dubna 1931 na statku v Kuželově. Jeho dětství poznamenala válka, během které přišel o otce i babičku, matka byla během ostřelování vesnice těžce zraněna. Po válce se rozhodl studovat na církevním gymnáziu v Kroměříži, po uzavření gymnázia v roce 1948 pokračoval dál tajně, v klášteře v Hájku u Prahy. Dne 14. dubna 1950 se stal se všemi spolužáky obětí akce K a byl převezen do internačního tábora. V následujících dvou letech se snažili ho převychovat v Bohosudově, v Hájku a při stavbě přehrady Klíčava u Zbečna. Ještě v době těsně před propuštěním domů ho stále považovali za zarputilého a nepoddajného. V roce 1952 nastoupil vojenskou službu u pomocných technických praporů (PTP) a během služby na Slovensku se stal obětí nehody, při které si těžce poranil obě nohy. Přes původní zákaz dalšího studia se mu podařilo vystudovat na Vysoké škole zemědělské v Brně a dlouhá léta tam působil i jako pedagog.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
