Helena Kosková

„Náš domácí na nás posílal asi nějaká oznámení, měl to pravděpodobně v popisu práce. Když nás jednou navštívil můj budoucí manžel, přišla potom do Prahy udání, že odcizil řetěz na kozu a pokličku na prádelní hrnec. Dostal to pražský soudce. Předvolal si ho a říkal: 'Tak Vy jste student architektury,' manžel říkal: 'Ano.' - 'A můžete mi vysvětlit, na co potřebujete řetěz na kozu a pokličku na prádelní hrnec?' On řekl, že nemůže, a tak to pražský soudce odepsal.“

„Táta měl mezi židovskou inteligencí a lékaři samozřejmě spoustu přátel a jeden z těchto přátel ho naučil simulovat těžký srdeční infarkt a fóbii na elektřinu. Takže nebylo možné udělat EKG. Jenže se stalo, že tento židovský lékař šel sám do transportu a táta dostal lékaře jiného. Před ním to opravdu simuloval a podařilo se to dokonce tak dobře, že když jsme pak byli koncem května 1945 na procházce, tak na Hradě potkal toho svého árijského lékaře a ten se k němu vrhnul a říkal: 'Vy tady nesmíte chodit, to pro Vás bude znamenat smrt,' ale vím, že to tátovi bylo hrozně trapný, že celou dobu simuloval, a tím se tedy deportaci vyhnul.“

„Takže já jsem se vydala na Státní bezpečnost do Bartolomějské a říkala jsem, ať něco udělají, že buď ať nás rozšlapou po náměstí, anebo že nějak musíme dostat práci. Tak telefonovali nějakému vysokému potentátovi a ten slíbil, že mámu vrátí do zaměstnání, což udělali, a mě do školy, což neudělali. Když jsem pak chodila to urgovat, tak mi nabídli, abych udělala prohlášení, že se zříkám svého otce, a pak že můžu jít do školy, což jsem samozřejmě odmítla.“

„Táta na odchod dcery Evy, kterou hrozně miloval, reagoval především tak, že měl o ni hroznou starost. Prostě dvacetiletá holka, v jeho očích blbá, teď najednou bude ve světě sama. Druhé velké trauma byla existenční nejistota, protože on byl odvolaný a nedostal žádnou práci. To trvalo možná do začátku června 1951 a na začátku června 1951, protože dostal místo podnikového hospodáře, říkal: ,Aspoň tebe jsem udělal šťastnou, ty jsi neměla ráda, když jsem byl politicky angažovaný ve vysoké funkci.‘ Jméno podniku už si nepamatuji, jenom nám bylo od začátku divné, že ten jeho předchůdce tam současně pracoval. 30. června se měl táta vrátit, byl poslán na školení. 30. června najednou asi ve dvě hodiny ráno zazvonili a vtrhlo k nám asi osm lidí ze Státní bezpečnosti. Z toho jsme usoudili, že asi tátu zatkli při návratu ze školení.“

„Samozřejmě my jsme vůbec netušili, protože táta - že by patřil k úplným špičkám komunistické strany, to není pravda. On byl členem strany a měl místo, které odpovídalo jeho vzdělání, na Ministerstvu financí a pak v diplomatických službách. Když přišel proces, to bylo 20. listopadu, tak když začal hlásit rozhlas, že je proces se Slánským, tak jsem vůbec netušila, že by se to mohlo týkat táty. Čtou jména a teď najednou se tam objevilo tátovo jméno, což bylo pro mě strašlivé překvapení. Lidi byli sebraní z mnoha vrstev, byl tam Slánský a Reicin, kteří byli špičky, ale pak byli takoví jako Margolius, táta, London nebo Hajdů… Taky se stalo, to je všechno doloženo, že kupříkladu popletli, že táta měl dělat obchod, což dělal Margolius, a to dali tátovi, prostě oni tohle dělali.“

„Hned jakmile jsme se sešli, tak oni zamluvili pobyt v Crvene Luce a Eva se zeptala nás a Jirka se zeptal Ivana, jestli tady nechceme zůstat. Takže nastaly nejhorší prázdniny našeho života, protože my jsme si na jednu stranu říkali - manžel konečně dělal aspiranturu na UMPRUM, já jsem byla v Památníku a teď se to trošku uvolňovalo. To byl rok 65, srpen 65. Další věc byla, že jsme si říkali, že kdyby nás chytli, tak nás zavřou a [dceru] Evu dají na vychování a už ji taky nemusíme nikdy vidět. Takže jsme udělali mojí sestře a švagrovi krásný ,podraz‘. Řekli jsme jim, že jo, ale aby to bylo bezpečné, aby nás nemohli zatknout.“