Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kosková (* 1935)

• narozena roku 1935 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině

• otec Otto Fischl v letech 1949-1951 diplomat v NDR

• 1951 - emigrace sestry Evy do SRN

• 1951 - otec zatčen

• 1952 - otec souzen v procesu s R. Slánským, popraven

• 1953 - vystěhována s matkou do Stachovic u Fulneku

• 1956 - po svatbě návrat do Prahy

• studium bohemistiky, práce v Památníku národního písemnictví

• 1965 - emigrace přes Jugoslávii do Itálie, pak Švédsko

• propagátorka české literatury ve světě

• kontakty s exilovými vydavatelstvími

• po 1989 střídavě ve Švédsku a v ČR

S paní Helenou Koskovou a s její sestrou Evou Vaňkovu jsem se setkala během jejich návštěvy v Praze v listopadu 2012. Bylo to bez několika dnů téměř přesně 60 let poté, co byl otec obou sester, Otto Fischl, odsouzen ve vykonstruovaném procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského a 3. 12. 1952 popraven. Životní příběhy obou dam se v něčem podobají a v něčem liší – obě byly velmi protikomunisticky zaměřené a obě emigrovaly. V době procesu pracovala Eva Vaňková v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa, Helenu Koskovou v Praze vyloučili z gymnázia a spolu s matkou byla později vystěhována do pohraničí. Eva Vaňková si vyčítala, že otcovo zatčení a odsouzení způsobila tím, že v lednu 1951 emigrovala na Západ, Helena Kosková s matkou do poslední chvíle věřily, že otcovo zapojení do politického monstrprocesu je naprostý omyl. Ačkoliv od procesu uplynulo už více než půl století, mluvit o tehdejších událostech, které vyvrcholily otcovou popravou, pro žádnou z dam nebylo lehké. O to víc si cením jejich ochoty vyprávět.

Kdyby byl nějaký pogrom, budeš i ty oběť

Paní Helena Kosková se narodila v Praze v roce 1935 jako Helena Fischlová do rodiny mladého, začínajícího advokáta. Otec Otto Fischl pocházel z židovské, česky asimilované rodiny, maminka byla z rodiny zemědělců katolického vyznání usazených u Rokycan. Otec provozoval soukromou advokátní praxi, maminka byla v domácnosti, v rodině kromě mladší Heleny vyrůstala prvorozená, o pět let starší dcera Eva, která byla pro Helenu v mnoha ohledech vzorem. Obě dívky prožily klidné dětství ve středostavovské městské rodině a až do konce 30. let byly ušetřeny existenciálních starostí. Po protižidovských opatřeních musel otec opustit právnickou praxi, navíc podle tzv. norimberských zákonů zavedených nacisty v protektorátu byla rodina považována za smíšenou. „Máma vyprávěla příhodu, že po svatbě šli s otcem po Václavském náměstí a otec řekl: ,Teď jsem způsobil, že kdyby byl nějaký pogrom nebo antisemitismus, tak budeš taky oběť.‘ Máma se mu tehdy upřímně vysmála.“ Jak se později ukázalo, léta rasové diskriminace za války nebyla pro rodinu tím nejhorším obdobím.

Otce jakožto Žida a dcery jako míšenky určitou dobu chránila před deportací do koncentračního tábora nežidovská manželka, respektive matka. „Tehdy otec, zcela formálně, matce navrhl, že by se mohli rozvést. K tomu prohlásila naše katolická babička, že v tom případě by mámu vydědila a otce adoptovala.“ Tak jako mnoho jiných dětí ze smíšených manželství byly i sestry Fischlovy v prvních letech války pokřtěny v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. Rodině se nevyhnuly protižidovské zákazy a omezení běžného života – byla vystěhována z bytu a nastěhována do jiného, který sdílela s jinou rodinou. Riziko deportace navíc stále existovalo, otci však velice pomohl rodinný známý židovský lékař: „Známý lékař otci poradil, jak se má chovat, jako kdyby prodělal infarkt. Později tento známý musel do transportu a tátu dostal na starost jiný lékař, kterého rodiče už neznali. Tento lékař, myslím, věřil tomu, že táta infarkt měl, radil mu, co dělat, aby se udržel při životě, dokonce se snažil sehnat přenosný elektrokardiograf. To by byla katastrofa, protože by lékař zjistil, že táta žádný infarkt neprodělal. Táta pak předstíral, že máfobii ze styku s elektřinou. Nakonec proležel celý rok doma.“ Rodině Fischlových se podařilo deportaci odvrátit, většina otcových příbuzných však do transportu musela. Téměř celá otcova rodina zahynula v koncentračních táborech, vrátila se jen babička, která celou válku přečkala v Terezíně. 

Otec měl výrazný sklon idealizovat

Otto Fischl se v mládí, už před válkou, stýkal s uměleckou, převážně levicově orientovanou avantgardou, byl například v představenstvu nakladatelství Družstevní práce. Za války byl nejspíš členem nějaké odbojové organizace, ale na detaily si jeho dcery nevzpomínají. Paní Kosková si vybavuje schůzky v bytě, při kterých obě sestry nesměly opustit svůj pokoj. „Říkaly jsme si se sestrou: ,Snad naši rodiče tají, že mají děti?‘“ Otce jistě zasáhlo vyloučení z profesního i občanského života ve válečných letech. Po osvobození se na něj jako právníka obrátil jeden známý a nabídl mu práci, měl připravit nějakou právnickou smlouvu. Otto Fischl byl rád, že může být profesně užitečný. Onen známý byl komunista a jeho prostřednictvím se Otto Fischl dostal do styku s komunistickou stranou. Otto Fischl byl o správnosti levicové ideologie přesvědčený tak jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku – komunisté nabízeli sociální spravedlnost, rovnost a vzor Sovětského svazu. „Cítil potřebu dělat něco, aby se hrůzy války nikdy neopakovaly.“ Svým založením byl podle dcery Heleny „spíš idealista, měl výrazný sklon idealizovat, snažil se pomáhat, projevoval velký zájem o literaturu, především krásnou“.Otto Fischl začal pracovat na ministerstvu financí, stal se náměstkem ministra, později byl diplomatem, v letech 1949-1951 působil jako velvyslanec ČR v NDR. Podle slov Heleny Koskové nepatřil její otec mezi stranické špičky a s děním ve straně ne vždy souhlasil: „Domnívám se, že otec celkem uvítal přesun do Berlína a to, že se vzdálí od centra dění. I on musel s některými praktikami KSČ a s jejím vývojem nesouhlasit, nebylo však pro něj cesty zpět.“

Na rozdíl od otce byly obě sestry výrazně protikomunisticky zaměřené. Starší Eva byla pro mladší Helenu určitým vzorem. Eva žila studentským životem podobně jako Škvoreckého literární hrdinové – poslouchali jazz místo častušek, chodili raději do vináren než na schůze a rozhodně je komunismus nezajímal.[1] Helena byla členkou ilegálního skautského oddílu a dívčí skupiny Divošky, kterou kromě ní tvořily dvě přítelkyně, jejichž rodiny byly komunistickým režimem perzekvovány. Obě sestry tajily to, že jejich otec je straník, a nebyly nadšené z toho, že je v politicky aktivní. Starší Eva byla přesvědčena o tom, že musí dokázat, že celá rodina Fischlova nebyla komunistická, stejně tak věřila tomu, že komunistický režim v Československu nemůže trvat dlouho. „Chtěla jsem, aby se – až se poměry zase změní – vědělo, že máma, sestra a já jsme nekolaborovaly s komunisty.“To měla Eva dokázat svou emigrací na Západ – při jedné z návštěv otce, který byl v NDR, přejela ze z Východního Berlína do Západního a požádala tam o azyl.

Život naší rodiny se zcela změnil po sestřině emigraci

Sestřina emigrace v lednu naprosto změnila život rodiny Fischlovy. „Život naší rodiny se zcela změnil po sestřině emigraci 15. 1. 1951. Otec byl okamžitě odvolán z postu velvyslance, začali jsme být sledováni StB a otec očekával vyšetřování. Nemohl sehnat žádné zaměstnání, až na začátku června 1951 dostal místo podnikového hospodáře. Jenom nám bylo divné, že ten bývalý hospodář tam stále pracuje.“V noci 30. června 1951, ve dvě ráno, vtrhla do bytu StB a udělala domovní prohlídku. Helena Kosková vzpomíná, že největší starost při domovní prohlídce měla o svůj skautský deník, podařilo se jí ho však schovat do prádelníku a s matčinou pomocí jeho obsah před StB utajit. V té době měl být Otto Fischl na školení, ale pravděpodobně byl právě 30. 6. 1951 zatčen a vzat do vazby. Vyšetřování rodiče očekávali, předpokládali, že budou vyslýcháni kvůli útěku dcery Evy na Západ. Za nějakou dobu byla zatčena i matka, její výslechy, při kterých byla vystavena především psychickému týrání, trvaly několik týdnů. „Při výsleších používali skopolamin, látku, která vyvolává poruchy paměti a neschopnost úsudku. Pod vlivem skopolaminu se matka při výslechu snažila uhodnout, co chce vyšetřující slyšet. Později chtěla svou výpověď změnit, chtěla, aby se zaprotokolovalo, že jí dali injekci a že mluvila nesmysly a že vše odvolává. Snad i tato žádost byla důvodem, že matku celkem brzy z vyšetřování propustili, asi tušili, že by ji nepřiměli k tomu, aby svědčila proti otci.“ 

Vůbec jsem netušila, že by se proces mohl týkat táty

Zapojení Otto Fischla do procesu s „protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“ byl pro matku i dceru Fischlovy naprostý šok. „Když rozhlas hlásil, že je proces se Slánským, tak jsem vůbec netušila, že by se to mohlo týkat táty. Když četli tátovo jméno, bylo to pro mě ohromné překvapení.“ Podle Heleny Koskové byl její otec členem strany, ale nepatřil ke stranické špičce, jeho práce náměstka na ministerstvu financí a později diplomata odpovídala jeho vzdělání. Začlenění Otto Fischla a mnoha dalších obžalovaných do procesu vyplývalo z jasně antisemitské konstrukce procesu diktované sovětskými poradci.[2]

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: „Několik dnů po zahájení procesu vyhodili mámu ze zaměstnání dělnice v Pražských papírnách, které si našla po tátově zatčení. Soudružky z tamní organizace KSČ prohlašovaly, že nás by měli rozšlapat po Staroměstském náměstí. Mě vyhodili ze školy, byla jsem v septimě Akademického gymnázia, rok před maturitou.“Helena Kosková dostala nabídku – do školy mohla nastoupit, pokud by se písemně zřekla svého otce. Na to samozřejmě nepřistoupila a dnes říká: „V něčem jsem to měla jednodušší než děti jiných popravených, byla jsem naprosto přesvědčena o tátově nevině.“ Otto Fischl byl odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl vykonán 3. 12. 1952. „Máma na poslední návštěvu u táty vzpomínala tak, že měla dojem, že po tom všem, co prožil, snad ani dál žít nechtěl.“ Otcův dopis na rozloučenou rodina dostala až při revizi procesu v roce 1963.

Do tří dnů jsme se měly vystěhovat z Prahy

Místo studia nastoupila Helena Kosková do Pražských papíren, kde pracovala i její matka. Paní Kosková připomíná solidaritu některých spolužáků a rodinných přátel, kteří nebezpečnou rodinu „státního zločince“ neopustili ani v nejhorších momentech. Už v té době se seznámila se svým tehdy budoucím (a dnes současným) manželem, architektem Ivo Koskem, bez jehož podpory by bylo vše ještě horší. Vyloučení ze školy nebylo jediným trestem, následovalo vystěhování z Prahy do pohraničí: „Prvního května 1953 jsme dostaly najednou dopis, že náš pražský byt se vyměňuje za byt ve Stachovicích u Fulneku a že se musíme do tří dnů vystěhovat.“ Za tři dny skutečně StB odvezla Helenu Koskovou a její matku na druhý konec republiky do Stachovic na severní Moravě. Byly ubytovány v malé kuchyňce v domě u člověka, který je měl pravděpodobně hlídat a zpravovat o jejich chování a stycích StB. „Přijel se na nás podívat mámin švagr z Rokycan, sedlák, a způsobem jemu vlastním nás uvedl: ,To je z Prahy vystěhovaná vdova po zavražděném Fischlovi.‘“ Helena Kosková i její matka dostaly zaměstnání v továrně na pračky Romo Fulnek, nejdřív ve výrobě, později v administrativě. Na tři léta nedobrovolně strávená ve Stachovicích u Fulneku nevzpomíná paní Helena Kosková úplně ve zlém a ani s hořkostí: „Bylo tam několik různých druhů lidí – bývalí velkostatkáři, označení za kulaky, Němci, kteří si vzali Češky, aby nemuseli do odsunu, skupina cikánů, kterým jsem se asi moc líbila, protože mi jednou přinesli záclony. Někteří s námi sympatizovali, jiní ne.“

V roce 1954 si Helena Kosková podala žádost o složení externí maturitní zkoušky, po peripetiích s povolením a zamítnutím žádosti se jí maturitu podařilo úspěšně složit i s pomocí ředitele, jehož známý pomohl Heleně při zkoušce z fyziky. Na radu známého si podala přihlášku ke studiu ruského jazyka a tělocviku do Bratislavy, kde studovala v letech 1955–1956. Ve stejné době došlo k jistému politickému uvolnění – po XX. sjezdu KSSS, na němž vystoupil N. Chruščov s kritikou Stalinova kultu osobnosti, došlo k první neveřejné revizi politických procesů v ČSR, a tak se Helena Kosková s matkou rozhodly ze Stachovic odstěhovat. Helena Kosková se v červnu 1956 v Praze vdala a zůstala zde, s novým jménem byla méně nápadná, její matka se vrátila do Rokycan k příbuzným. „Opět za ni orodoval švagr, bývalý kulak, a to svým vlastním způsobem. Šel v Rokycanech za předsedou národního výboru a říkal mu: ,Ty jsi byl u mě zaměstnaný jako kočí, ale propustil jsem tě, protože jsi týral koně. Ale neodejdu odsud, dokud nenapíšeš dekret na byt vdově po zavražděném Fischlovi.‘ Kočí dekret opravdu vypsal, s dodatkem, že byt odpovídá našemu vztahu k socialistickému zřízení. Odpovídal, protože byl úplně vybydlený.“ 

Emigrujeme, ale bezpečným způsobem

Po návratu do Prahy Helena Kosková studovala český jazyk a ruštinu na Pedagogické fakultě, později pracovala v Památníku národního písemnictví. Organizovala zde diskusní večery se spisovateli a dramatiky, zabývala se moderní českou literaturou, především dílem Josefa Škvoreckého nebo Milana Kundery. Celkově byla atmosféra šedesátých let v Československu v porovnání s tuhými padesátými léty nadějná a slibná. Heleně Koskové se také podařilo udržovat písemný styk se sestrou Evou, která od roku 1957 žila s manželem v USA. V létě 1965 došlo dokonce na plán společně strávené dovolené v Jugoslávii. Manželé Koskovi spolu s maminkou paní Koskové získali „účelovým přeříkáváním“ výjezdní doložku a setkali se po 14 letech se sestrou Evou a její rodinou v Jugoslávii. „Eva a její manžel se nás hned zeptali, jestli nechceme zůstat. Nastaly nejhorší prázdniny našeho života. Na jednu stranu jsme měli oba s manželem dobré zaměstnání, konečně se poměry uvolňovaly. Také jsme se báli, že pokud by nás chytli, tak nás zavřou a dceru dají na vychování a už ji nikdy neuvidíme. Takže jsme sestře a švagrovi udělali krásný podraz. Řekli jsme, že emigrujeme, ale jedině tak, aby to bylo bezpečné.“

Plán emigrace byl detailně vymyšlený – Helena s mužem, dcerou, matkou a švagrem měli přeplout z Jugoslávie k italským břehům v člunu, Eva se třemi dětmi měla přejet hranici do Itálie autem s americkou značkou. Bohužel nikdo nepočítal s větrem vanoucím od pevniny ani vysokými vlnami. „Nebyli jsme silný tým, matce bylo 65, dceři čtyři. Vyjeli jsme v plavkách jako na rybolov, vodu i čokoládu na cestu jsme zničili hned při prvním tankování. Vlny byly tak vysoké, že jsme museli člun zakotvit. Matka si cestou poranila páteř, švagr měl mořskou nemoc, já jsem přemýšlela, jestli dřív umřeme žízní nebo hladem. Večer naši plavbu ukončila posádka jiné námořní lodi, která byla naštěstí italská.“Vyčerpaní mořeplavci se dostali na italskou pevninu, kde Koskovi pořádali o azyl.

Češka žijící ve Švédsku

Nějakou dobu strávili manželé Koskovi ve sběrném táboře v Terstu. Snažili se získat povolení k odjezdu do USA, kde žila sestra Eva, což nebylo jednoduché. V podstatě náhodou, na doporučení známých v táboře, šli na pohovor se švédskou komisí, která jim umožnila získání azylu ve Švédsku. Manžel paní Koskové jako architekt dostal rychle práci v oboru, Helena Kosková, profesí bohemistka, měla se zaměstnáním větší problém, ale po nějaké době i ona našla práci v oboru. Ani v době emigrace neztratila kontakt s českou literaturou, byla v úzkém kontaktu s exilovými nakladatelstvími – Tigridovým Svědectvím v Paříži nebo Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Pro exilová nakladatelství pracovala jako autorka studií o literatuře, překladů a recenzí, pomáhala také s distribucí exilových tiskovin do Československa. Dnes, kdy může svobodně cestovat mezi Prahou a švédským Norrköpingem, se Helena Kosková, významná propagátorka české literatury v zahraničí, cítí jako „Češka žijící ve Švédsku.“

[1] Srovnej portrét Evy Vaňkové na www.pametnaroda.cz

[2] K procesu viz například http://www.totalita.cz/proc/proc_slanskyr.php nebo http://www.ivvs.cz/_uploaded/files/43/KatalogSlansky.pdf