Bohumil Kos

„Stýkal jsem se (jako spojka) s těmi vedoucími. Jednou jsem se setkal asi s nějakým v uniformě. Bylo to v noci, večer, tenkrát bylo zatemnění. On přijel autem, to už mi bylo podezřelé. Měl jsem heslo a setkání bylo na Palmovce. Pražáci vědí, že tam byl kovový záchodek a stojanové hodiny. Měl jsem heslo na ty hodiny. Že se mne bude ptát, kolik je hodin a tak nějak. Tak jsem věděl, že je to vyslanec, kterého já mám potkat. Tak jsem tam stál, nevěděl jsem, co bude. Měl jsem příkaz stát a čekat. Najednou přijelo auto a ve mně hrklo. Auta měli akorát Němci, četníci a policie, nějaký doktor nebo sanitka, jinak soukromníci neměli auta.“

„Zajímavé bylo, že na Masaryčce byl přistavený vlak, a když jsme nastupovali, byla tam nějaká organizace, která nám házela chleba nebo knedlíky, zkrátka potraviny. To dělali každému transportu. Tam už nebyli gestapáci, hlídali tam němečtí četníci. Sice tomu zabraňovali, ale nehonili ty lidi, aby je zatýkali. (…) Nikdy jsem neslyšel, že by o tom psali. To nám udělalo radost, měli jsme hlad jako vlci. Udělalo nám to dobře a viděli jsme, že o nás má někdo starost.“

„Jednou se stalo, že esesáky napadlo, aby udělali zápas dvou Židů. Dali jim hole a ti Židé se museli mlátit, až jeden zkrátka zemřel. Kápo zodpovídal za to, že tohle udělají do konce. Potom museli vyrobit máry a Židé museli odnést mrtvého do Terezína.“ – Tazatel: „Museli jste být jako diváci?“ – „Museli jsme být u zápasu, to bylo v přestávce na oběd. Takhle jednali s Židy.“

„Samozřejmě jsem viděl, že ten je zatčený, tak to je zbytečné zapírat. I můj parťák říkal, abych nezapíral, protože on byl u toho. Kývnul jsem a tím to skončilo. Tím jsem ho zachránil. Kdyby mne dál mordovali, tak bych možná řekl člověka z Prahy 9, poněvadž ten se mi zdál… On kulhal. Nevěděl jsem, koho mám uvést, když jsem tušil, že mají jen jednoho. Samozřejmě o dalších jsem mlčel, přeci nebudu vyprávět, s kým jsem se stýkal, když byli spokojení s tím jedním.“