Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Kos (* 1923  †︎ 2015)

• narozen v roce 1923 v rodině zemědělce v obci Mohelnice na Pelhřimovsku

• vyučil se jemným mechanikem

• za války působil jako spojka odbojové organizace Svaz československé mládeže

• v dubnu 1944 zatčen a vyslýchán v Praze na Pankráci

• vězněn v Malé pevnosti v Terezíně a ve věznici v Drážďanech

• pracoval na dole Richard u Litoměřic

• po osvobození v květnu 1945 onemocněl tyfem

• po vyléčení studium průmyslové školy, mistrovské zkoušky

• v letech 1947-1949 základní vojenská služba

• po únoru 1948 vystoupil ze Svazu osvobozených politických vězňů

• do Svazu protifašistických bojovníků znovu vstoupil až v roce 1968

• dlouholetý předseda místní organizace Svazu protifašistických bojovníků (Svazu bojovníků za svobodu) v Řevnicích a v okrese Praha-západ

Bohumil Kos se narodil v roce 1923 v malé vesničce Mohelnice na Pelhřimovsku v rodině drobného rolníka. Nechtěl ale pracovat v zemědělství, navíc rodinný statek měl převzít jeho starší bratr, proto se rozhodl vyučit řemeslu. V patnácti letech odešel do Prahy do učení na jemného mechanika.

Spojka v odbojové skupině

Do hlavního města přišel během přelomových let 1938 a 1939. Zažil obsazení metropole nacisty. Během druhé světové války nastoupil do zaměstnání v továrně Hejduk a Faix na Harfě ve Vysočanech. Při práci v továrně ho někdy v roce 1943 oslovil jeden ze studentů, kteří zde byli pracovně nasazeni, jestli by se nechtěl zapojit do odboje. Později se ukázalo, že oním studentem byl velitel jedné z pražských skupin odbojové organizace Svazu československé mládeže Bohumil Lein.

Pamětník se stal spojkou mezi jednotlivými skupinami. Sám znal jen svého velitele a od vidění i vedoucího vedlejší skupiny. Jindy se setkával s lidmi, které vůbec neznal, kteří měli být jen jako on ve stejnou dobu na stejném místě. Jednou se zřejmě setkal s hlavou celé odbojové organizace - vysokým důstojníkem protektorátního četnictva. Tím důstojníkem měl být snad příbuzný jiného velitele Svazu československé mládeže Břetislava Logaje. Jak taková setkání probíhala?

„Jako spojka jsem se stýkal s vedoucími. Jednou jsem se setkal asi s nějakým v uniformě. Bylo to v noci, večer, tenkrát bylo zatemnění. On přijel autem, to už mi bylo podezřelé. Měl jsem heslo a setkání se konalo na Palmovce. Pražáci vědí, že tam byl kovový záchodek a stojanové hodiny. Měl jsem heslo na ty hodiny. Že se mne bude ptát, kolik je hodin a tak nějak. Tak jsem věděl, že je to vyslanec, kterého já mám potkat. Tak jsem tam stál, nevěděl jsem, co bude. Měl jsem příkaz stát a čekat. Najednou přijelo auto a ve mně hrklo. Auta měli akorát Němci, četníci a policie, nějaký doktor nebo sanitka, jinak soukromníci neměli auta.“

Bohumil se dlouho nedozvěděl podrobnosti o činnosti jejich organizace. Bezprostředně po válce se skupina nesešla, navíc mnoho z nich mělo zdravotní problémy a museli se léčit. Později zavál osud každého někam jinam, na nějaké setkávání neměli čas. Během války pamětník záměrně nic nezjišťoval, raději věděl co nejméně. Znal jen pár lidi ze svého blízkého okolí a jako spojka neměl vědět nic o jejich činnosti. Teprve o mnoho let později, někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se setkal v lázních s Jaroslavem Sládkem. Zjistili, že za války pracovali pro stejnou organizaci. Jaroslav měl větší přehled o činnosti organizace a vlastnil i dokument, který po válce sepsal jeden z velitelů Svazu československé mládeže Břetislav Logaj. Tento dokument přislíbil i Bohumilovi. Bohužel, dříve než mu ho mohl předat, zemřel. Pamětník nakonec získal písemnost od Jaroslavova syna. Teprve v té době se pro něj plně ukázala činnost organizace, jejíž maličkatou součástí byl.

Za války věděl jedině to, že jeho velitel Lein se pokouší sabotovat výrobu, ovšem takovým způsobem, aby nebylo možné zjistit, na jaké úrovni se sabotáž stala. „Velitel mi řekl, že musíme sabotovat výrobu. Bylo na něm, že něco pustil, i když se to mělo opravit. Nebo jsme také dělali, i když byl výrobek hotový, „šolíchal“ se dál. (…) Nějaké zmetky jsme udělali, ale takovým způsobem, aby se to neproláklo. To by nás hned chytili a možná by z nás vymlátili, že sabotujeme a že je to nějaká organizace. Velitel mne vyzval, že potřebujeme zbraně. Slíbil jsem mu, že se budu snažit (nějaké sehnat). S bráchou jsme měli brokovnici a revolver, které jsme za války schovali v zemědělské budově. Myslím, že ve vesnici měli zbraně v takových pěti šesti barácích. Byli to pytláci a neslyšel jsem, že by odevzdali flintu.“

Zachránil jsem mu život

Od února 1944 začalo gestapo rozkrývat pražskou organizaci Svazu československé mládeže. V dubnu 1944 gestapáci zatkli první členy, na konci měsíce vzali do vazby i Bohumila Kose. Po zatčení byl konfrontován s Bohumilem Leinem. Ten mu naznačil, že nemusí zapírat, beztak o organizaci mnoho nevěděl. Pochopil, že jednoho ze dvou velitelů pražských obvodů, které on zná, mají. Znal velitele z Dejvic a velitele obvodu Prahy 9 (Vysočany, Libeň).  Výslech se protahoval, probíhal prostřednictvím tlumočníka, byla už noc. Gestapáci byli také unaveni, chtěli to ukončit, či snad jen udělali chybu. Ukázali Bohumilovi, koho mají, že je to velitel dejvického obvodu. Mohl tak klidně potvrdit, že ho zná, a na další velitele se už neptali.

„Samozřejmě jsem viděl, že ten je zatčený, tak to je zbytečný zapírat. I můj parťák říkal, abych nezapíral, protože on byl u toho. Kývnul jsem a tím to skončilo. Tím jsem ho zachránil. Kdyby mne dál mordovali, tak bych možná řekl člověka z Prahy 9, poněvadž ten se mi zdál… On kulhal. Nevěděl jsem, koho mám uvést, když jsem tušil, že mají jen jednoho. Samozřejmě jsem o dalších mlčel, přeci nebudu vyprávět, s kým jsem se stýkal, když byli spokojení s tím jedním.“

Po vyšetřování na Pankráci a v sídle gestapa v Petschkově paláci, které v jeho případě nebylo zas tak hrozné, ho v červenci 1944 bez řádného soudu poslali do Malé pevnosti v Terezíně.

„Na nádraží v Bohušovicích nás převzali četníci a předávali nás až v Terezíně. V Terezíně u vchodu stáli dva esesáci. Jak jsme procházeli, začali nás mlátit. Hlava nehlava, mlátili nás holema. Každý se snažil proklouznout, o mne jen škrtnul, proběhl jsem bez úrazu. Tak tohle bylo přivítání.“

V listopadu 1944 byla celá skupina převezena do věznice v Drážďanech. Nacisté zřejmě připravovali proces, vyšetřování se však stále protahovalo, k soudu v případě Bohumila Kose nikdy nedošlo. Těsně před velkým spojeneckým bombardováním Drážďan byl znovu převezen na Pankrác.

Po několika dnech jej v únoru 1945 již podruhé převezli do terezínské Malé pevnosti. Tentokrát se při příchodu už žádné mlácení nekonalo, čekala ho však mnohem horší práce v podzemní továrně Richard. Navíc se jednalo zejména o noční směny, kdy vězni nedostávali vůbec žádné jídlo.

Zápas mezi Židy

V té době se Bohumil stal svědkem brutálního zápasu mezi dvěma židovskými vězni, který zinscenovali dozorující esesáci. Ostatní vězni byli donuceni této hrozné podívané přihlížet. „Jednou se stalo, že esesáky napadlo, aby udělali zápas dvou Židů. Dali jim hole a ti Židé se museli mlátit, až jeden zkrátka zemřel. Kápo zodpovídal za to, že tohle udělají do konce. Potom museli udělat máry a Židé museli odnést mrtvého do Terezína. (…) Museli jsme být u toho, to bylo v přestávce na oběd. Takhle jednali s Židy.“

Bohumil Kos vzpomíná i na lepší okamžiky v těžkých chvílích. V době, kdy nastupoval na Masarykově nádraží do transportu směr Terezín zažil lidské dobrodiní. Vězně potěšilo, že se jim někdo snažil pomoci.

„Zajímavé bylo, že na Masaryčce byl přistavený vlak, a my když jsme do něj nastupovali, tak tam byla nějaká organizace, která nám házela chleba nebo knedlíky, zkrátka potraviny. To dělali každému transportu. Tam už nebyli gestapáci, hlídali nás němečtí četníci. Sice tomu zabraňovali, ale nehonili lidi, aby je zatýkali. (…) Nikdy jsem neslyšel, že by o tom psali. To nám udělalo radost, měli jsme hlad jako vlci. Udělalo nám to dobře a viděli jsme, že o nás má někdo starost.“

S osvobozením Terezína se svobody nedočkal. V Malé pevnosti řádila tyfová epidemie. Bohumil také onemocněl, několik týdnů si poležel v nemocnicích - nejdříve v karanténě v Malé pevnosti a pak v městě Terezín. Na začátku léta 1945 ho převezli do tehdejších Masarykových domovů v Krči (dnešní Thomayerova nemocnice). Odtud se snažil co nejdříve dostat za rodiči a bratrem do rodné Mohelnice.

Krátce po válce - ještě v roce 1945 vstoupil do Svazu osvobozených politických vězňů, dodělal si průmyslovou školu a složil mistrovské zkoušky. V roce 1947 byl povolán na vojnu. Nástup komunistů k moci v únoru 1948 zažil v uniformě.

Na vojně nastoupil k vojenské hudbě, v polovině vojenské služby z ní však byl vyhozen a poslán na posádku do Pacova. Krátce sloužil u pracovních oddílů v Ostravě, předchůdců pozdějších Pomocných technických praporů (PTP). Nakonec se ocitl zpět na velitelství v Pelhřimově. Podle svých vlastních slov by byl možná více pronásledován, někteří velitelé však nad ním drželi ochrannou ruku. Jeden velitel si ho oblíbil, a když zjistil, že je jemný mechanik, stal se z něj opravář vojenských psacích strojů.  

Nijak se politicky neangažoval, ale vnitřně se v té době rozešel s komunisty. Hlavně na protest proti tomu, že si komunisté v době po únoru začali vyřizovat účty i s protinacistickými odbojáři, kteří nesympatizovali s komunistickou stranou, Bohumil Kos po návratu do civilu již členství ve Svazu neobnovil. Navíc měl spory s jedním činovníkem Svazu, který po něm chtěl potvrdit odbojovou činnost, již Bohumil z vlastní zkušenosti nezažil, což odmítl. V padesátých letech nebyl nijak pronásledován, ale dobře věděl, že své politické názory projevovat nemůže. V roce 1957 nastoupil do Výzkumného ústavu chladicích a potravinářských strojů v Praze na Smíchově, kde pracoval až do důchodu.

Teprve za pražského jara v roce 1968 znovu vstoupil do tehdejšího Svazu protifašistických bojovníků. V té době již bydlel v Řevnicích, kde se usadil v polovině padesátých let, založil rodinu a vychoval syna a dceru. V Řevnicích se stal nejprve řadových členem, později místopředsedou a nakonec předsedou místní organizace. Později se stal i předsedou organizace celého okresu Praha-západ. V této funkci ho zastihl i listopad 1989.

V listopadu 1989 se Bohumil Kos přičinil o to, že místní organizace Řevnice a okresní organizace Praha-západ Svazu protifašistických bojovníků se jako jedny z prvních přihlásily k sametové revoluci a rezolucí přivítaly změnu režimu. Kratší dobu se Bohumil angažoval v komunální politice, pracoval v zastupitelstvu v Řevnicích. Do dnešních dnů (2014) je předsedou místní organizace v Řevnicích a stále se angažuje v dění ve Svazu bojovníků za svobodu. Když mu předchozí předseda místní organizace předával předsednictví, tak mu říkal, že to má na „doživotí“. Tehdy se mu to zdálo přehnané, dnes již ví, že jeho předchůdce měl pravdu.