„Ten bolševismus jsem nenáviděl natolik, že zkrátka a dobře pro mě neexistovala jiná cesta. Mně bylo líto akorát rodičů, že jednoduše o věcech musím držet hubu. Že zkrátka se třeba nikdy nedoví, co jsem, jak jsem a tak dále. Ale to moje odhodlání bylo tak veliký, že s ním nic nehlo. Heleďte se, já jsem za tu mojí éru tam... jsem byl takzvaně devětadvacetkrát kázeňsky trestán. Dokonce jednou i přímo rozkazem náčelníka Ryšavýho jsem vyfasoval dvakrát deset dní a dokonce ve věznici dole na ústřeďáku. Ale zkrátka tohle byla pro mě nová situace životního stylu. Ne že bych se nebál. Ale jednoduše jsem měl takovej pocit, že je to druh mýho poslání nebo něco. Že to je naplňování toho praktickýho skautingu.“
„Přišel jsem do školy, Franta taky, v kroji. A ten ředitel – Večeřa – nás příšerně seřval. Donadal mi, že takovejhle spolek nemá ve škole co dělat a tak dále. Já jsem si to trochu nenechal líbit, takže jsem se ostře ozval, že je svoboda a cosi. A on řikal: ‚Já ti dám, svoboda! Pamatuj si, že je jenom proletářská svoboda!‘ Nikdo se mě ze třídy nezastal. Nebo toho Franty. Víceméně jsme tam byli jako prašivý ovce. Na tu [skautskou] schůzku jsme odešli a řikali jsme: ‚No tak to je hezký...‘“
„Odvedli mě na celu, nic se nedělo. Večer – to už bylo skoro po večerce – kdy už jsme leželi – ještě tam byl se mnou na cele nějakej mládenec, jméno už si nepamatuju. Najednou: ‚Vstaňte! Sbalte si věci!‘ Odvedli mě a vedli mě někam dolů. Tak jsem si řikal: ‚Tak mě někam povezou.‘ Najednou – protože to bylo furt zavázaný oči, bez toho se člověk nehnul – najednou do mě vrazili, já jsem vlítnul na celu. Tam nebylo nic, akorát tu deku, co jsem měl v ruce. Světlo. Celou noc svítilo světlo. A muselo se spát s rukama na dece. Najednou se otevřely dveře, vlítli tam tři chlapi, který jsem v životě neviděl, a to bylo... Kopance, facky, rány. Zkrátka a dobře – za chvíli jsem o sobě nevěděl.“
„Další věc, která se mnou doslova do morku kostí otřásla – druhej den jsem s tátou šel do Ďáblic k našemu doktorovi mámě pro prášky, protože ona měla nějaký revmatický bolesti a zkrátka došly jí prášky. Takže jsme šli pro ty prášky. A nad ďáblickým hřbitovem, směrem k těm Ďáblicům, přicházel transport zajatců. A ty doprovázeli kluci, který byli o pár let starší než já. Táta ještě řikal: „Co takovýhle smrkáči...“ Oni sice byli ověšený vším možným... Když už jsme se blížili ke konci toho transportu, tak tam jeden z těch zajatců zavrávoral a spadnul. Ty jeho kolegové ho chtěli vést, chvíli ho vedli. Najednou přišel takovej klučina a poručil zastavit, poručil ho... tohle, a aby šel sám. A on už nemohl. Takže ho takhle bafnul za rameno, odtáh ho k pangejtu, vytáhnul pistoli a teď mi táta chtěl takhle zakrejvat oči, abych na to nekoukal. Hrozný bylo to, že on vystřelil, trefil ho tady a ten Němec stál. Vystřelil znova – další rána, další krev. Třetí rána a ten Němec, místo aby padnul, tak vstal a udělal dva tři kroky k tomu klukovi. Ten se z toho úplně rozsypal, zahodil tu pistoli a v podstatě se rozklepal. Jel tam nějakej Rusák s koňma na bryčce. Ten když to viděl, začal cosi nadávat, vytáhnul samopal a dávkou toho Němce skolil. A eště toho kluka víceméně zkopal.“
„[Sekretářka] přišla za mnou na pracoviště a řikala mi: ‚Hele, prosimtě, chce s tebou mluvit mistr.‘ Já jsem [si] řikal, no dobře, tak jo, já se tady převlíknu – původně jsem se nechtěl ani převlíkat – říkám [si]: převlíknu se do montérek, a pak vypadnu. Pak jsem se převlík. A viděl jsem, že vrátnej po mně tak kouká, jako by mi něco dával... ale já ho nevnímal. Jsem [si] řikal: už abych vypad. Přijdu do kanceláře, otevřu dveře, vejdu dovnitř, a už se na mě vrhli čtyři chlapi, a bylo vyřízeno.“
„Že jsem žil v tomhle prostředí, tak jsem se snažil se sebevzdělávat v některých technikách – jednak tím, že jsem se snažil studovat odbojovou literaturu, která se vztahovala k válce. Dostala se mi do ruky také technická literatura, nebo spíše manuály technických postupů z provenience předválečných bezpečnostních složek, ale i instruktážní knížka sekce Komunistické internacionály pro výcvik jejích vlastních agentů. [...] Na druhé straně jsem nastudovával i různé postupy sabotáže atd... Měl jsem k tomu, řekl bych, dost velkej zápal. [...] Bylo ve mně takový rozhodnutí, že až se to podělá, tak se budu chtít ucházet o místo v bezpečnostním aparátu novýho státu. [...] Někteří z té naší party mě trošku považovali za blázna a říkali: ,Jseš šílenec, jseš do toho zažranej, ber to jako život...‘ Já říkám: ,No ale, dyť to není sranda. Tady umíraj lidi, a když něco chceme dělat, tak to musíme dělat pořádně.‘ To byl takový počáteční pokus o mý odpoutávání se od těch Ostřížů.“
„Leták se dostal do ruky strejcovi Frantovi Bohdalovi – to byl otec Jiřiny Bohdalový, tý herečky. On si to přečet ten leták a říká: ,To je, kluci, sice hezký, ale tohle je cesta do pekel.‘ Na konci války byl zamotanej do nějaký činnosti. Gestapo ho zatklo v březnu 1945 a utekl sekyře jen díky tomu, že válka skončila, a že se tedy po revoluci z Pankráce dostal. A on říká: ,Tohleto je blbej leták.‘ Tam totiž byla výzva, aby se ta část letáku, kde byla žádost o svobodný volby, aby se posílala dopisem na americkou ambasádu a aby se tam každý podepsal – jako petice. ,Víte hoši, ten problém je, že komunisti kontrolujou všechnu poštu. A už jí kontrolovali před Únorem. To si nemyslete. Na to si musíte dát majzla. Ona to nemusí bejt provokace, ale stejně se můžete dostat do velkýho maléru. Takhle se ty věci nedělaj. Když ilegalita, tak naprosto nepostižitelná.‘“
„Můžu říct, že ten kriminál Nikolaj, to byla fantastická škola života. Protože tam existovalo skutečně vymakaný prostředí (nebo alespoň jádro) muklů, ke všemu odhodlanejch. Byl to malej lágr. Ti lidi se tam vypracovali tradičně až k takovým osobnostem – jako byl Ruda Pernický třeba –, kteří dokázali rozbít komunistickou táborovou samosprávu, dostat řadu konfidentů pod kontrolu. A především schopni k dobrý politický práci. To byl totiž jedinej lágr, kde existovala i úzká spolupráce s různejma politickejma směrama, ať už to byli křesťanští demokraté, sociální demokraté, nebo jiný politický odnože. I vojáci atd., to všechno táhlo dohromady. Existovalo tam společenství, který mělo přirozenou autoritu...“
„Já jsem opravdu tu odbojovou problematiku bral vážně. Pro mě to nebylo nějaký dobrodružství. Mnohdy jsem kvůli tomu sklidil posměch, ale mně to nevadilo. Jednoduše jsem si říkal – k tomu zvratu dojít musí (netušil jsem že to bude za tolik let), a jednoduše když člověk proti tomu chce něco dělat, tak to musí dělat kvalifikovaně. To bylo moje krédo. V kriminále se pak některé postoje, které jsem si v sobě vytvořil, zúročily mnohokrát.“
„S Rudlou Probstem jsme se jednou nepřímo nachomejtli (ve Vršovicích v Heroldových sadech, kde on chodil do gymnázia) k jedné přestřelce, kde zastřelili jednoho agenta. Pak jsme mluvili o všem možným, nezávazně, a přitom z něho vylezlo, že je členem ilegální skautský skupiny. Ptal jsem se ho: ,Znáš Lukšíčka?‘ – ,No znám‘ – ‘Ale jak to? On bydlí ve Strašnicích, a ty jseš tadyhle z Bohdalce.‘ – ,No, prostě se známe.‘ Tak jsem do společenství těchto Ostřížů vplul a zjistil jsem, že se jedná o skautskou skupinu, která je rozlezlá od Strašnic až po Pankrác a má vazby i konkrétně do Kobylis, na ty kluky, se kterými jsem tehdy koketoval se skautingem (ti patřili do střediska Polárka). Že to je organizace, která má velký rozsah.“
Miroslav Kopt je český skaut a politický vězeň. V roce 1948 se se svým stejně starým kamarádem rozhodli pro tisk a rozšiřování protikomunistických letáků. Jeho strýc František Bohdal, který byl sám zapojen do odboje, mu ale naznačil jiné a účinnější cesty: odbojová činnost se nesmí omezit na morální gesta, svou povahou předurčená ke krátkému trvání, ale musí spočívat především v efektivní a konspirativní práci. V témže roce 1948 se Kopt poprvé zúčastnil nedovoleného skautského tábora a připojil se k uskupení Ostříž. To se skládalo z několika převážně pražských skautských skupin i jednotlivců, kteří v případě úplné likvidace hnutí hodlali skauting udržet a konspirativními cestami proti režimu bojovat. Kopt si začal opatřovat dostupné prameny, ze kterých studoval zásady zpravodajských technik. Spolu se svými přáteli si stanovil jediný cíl: technicky a strategicky se připravit na očekávaný pád režimu, který musí proběhnout jako organizované povstání, podpořené demokratickým Západem. V roce 1952 byl po nepodařené akci (které se ovšem sám nezúčastnil) skupiny Oldřicha Rottenborna zatčen a odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. Do vězení nenastoupil jen díky amnestii, která se na něj vztahovala. V roce 1954 se již Kopt Ostřížům vzdaloval, protože měl jiné představy o konspirativní činnosti a v této skupině viděl stále větší nebezpečí dalšího odhalení. Založil proto vlastní skupinu s krycím jménem Tonda. Krátce poté se ale StB podařilo dostat do rukou jednoho z Ostřížů, který nevydržel výslech, promluvil o veškeré předchozí činnosti a především udal jména. Miroslav Kopt byl nedlouho poté zatčen a brutálně vyšetřován. V procesu, který se konal v roce 1954, byl odsouzen na 10 let odnětí svobody za údajnou velezradu. Šest let z toho odseděl a odpracoval ve věznici na Pankráci a v uranových šachtách při táborech Rovnost a Nikolaj na Jáchymovsku. V roce 1968 se podílel na obnově skautské organizace jako placený funkcionář Organizace dětí a hnutí mládeže. O tři roky později z této funkce odešel a začal organizovat paralelní skautskou strukturu, která na rozdíl od oficiálního vedení nebyla ochotna podrobovat se direktivám normalizovaného vedení - začalo se znovu postupovat jako v dobách po roce 1948. Až do roku 1989 udržoval kontakty na německé skauty a s jejich pomocí pašoval do Československa zakázanou literaturu a informační materiály. Měl kontakty i na redakci rádia Svobodná Evropa.V listopadových dnech se Miroslav Kopt začal spolu s přáteli zasazovat o znovuustavení klubu K 231 a později se nakrátko ocitl jako poslanec Občanského fóra v politice. V březnu roku 1990 ovšem odešel do federálního Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, kde prováděl bezpečnostní prověrky pracovníků II. správy StB. Začal sloužit svými praktickými zkušenostmi svého čtyřicetiletého působení proti komunistickému režimu. Od kontrarozvědky odešel v roce 1999. Věnoval se badatelské činnosti a publikuje články a sborníky převážně k tématu skautského protikomunistického odboje. Miroslav Kopt zemřel 15. července roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
