„Nejtěžší okamžik byl pobyt před soudem (ve vazbě, pozn. autora). Zaprvé většina, nebo 99 procent z nás, přišla do prostředí, které nikdy nezažila, a myslela si, že taky nikdy nezažije. Přijdete mezi cizí lidi, kteří se nechtějí svěřovat, jsou ostražití jeden vůči druhému. Málo jídla, na které jste navíc nebyl zvyklý, ovšem na které si bohužel rychle zvyknete. My jsme přišli v neděli (do Chrudimi, pozn. autora) a byly k obědu brambory a mrkev. Já jsem mrkev k smrti nenáviděl, tak jsem prohlásil: ‚Tohle žrát nebudu.‘ Načež se mě někdo zeptal: ‚Ty to fakt nebudeš jíst?‘ ‚Ne, to nebudu.‘ Tak to z toho ešusu snědl a pak řekl: ‚Počkej, za tejden už to budeš jíst.‘ Samozřejmě jsem jedl... Třicet deka chleba jako celodenní dávka... Potom ta nejistota, co s vámi bude. Zvlášť, když člověk slyší: ‚Tys dostal deset let? Tak to máš dobrý.‘ Takhle se to tam přijímalo, pokud to nebylo doživotí nebo špagát, tak to bylo furt fajn!“
„Jak jsem říkal, dojížděl jsem denně z Chocně, dojížděli jsme do toho gymnázia prakticky do jedné třídy tři a jeden dva, dva jsme byli z Chocně a jeden byl z Morašic, takže už jsme začali debatovat o tom, co se kde děje. Hlavně v těch Morašicích ten Mirek, kamarád a téměř spolužák, pociťoval prostě dost ten tlak na zemědělce, že jo, protože pocházel ze zemědělské rodiny, jeho otec byl vedenej jako sedlák, že jo, tak už v té době se začalo mluvit o politice s tím, že ne všecko asi bude v pořádku. Začali odcházet teda kamarádi i bývalí spolužáci do zahraničí, že jo, debatovalo se, proč tam šli, co tam šli hledat… Bohužel zřejmě se i mluvilo o tom, že někteří by se chtěli připojit a dostat se tam taky, asi stylem, proč to ten Tonda neřekl, že chce utýct, já bych šel s ním, že jo. To byla jedna taková – nechci říct činnost, ale otázka, která se potom začala projednávat u soudu. ‚Proč vaší starostí bylo nikoliv zapojit se do budovatelského úsilí, ale hledat cesty, jak se tomu budovatelskému úsilí vyhnout?‘“
„My jsme si do té doby, než ty rozsudky padly, mysleli... Budu mluvit za sebe: Nikdy jsem si nepředstavoval, že soud může vyslovit pětadvacet let, dvaadvacet let... I když v té době existovala taková fáma nebo přesvědčení, že to Západ takhle nenechá, že to musí prasknout. Takže to je jedno, jestli dva roky nebo dvacet let. Ale když jsem slyšel dvacet, dvaadvacet, pětadvacet, to mě zaskočilo. Potom s hrůzou očekáváte, kolik vysloví u vašeho jména.“
„Pamatuji si na to, co mi bohužel moc neposloužilo. Prokurátorem byl dr. Barbaš, tehdy už starší pán. Prokurátorkou byla známá paní Brožová, dneska Polednová. Docela fešná kočka tenkrát. Myslím, že řečma prokurátora se tehdy nikdo moc nezabýval. Každý se spíše zaobíral vlastními myšlenkami. Vybavuji si, když se mě zřejmě předseda soudu zeptal: ‚Váš otec byl v koncentráku?‘ Já jsem říkal: ‚Ano.‘ A on: ‚Co na to říká, že vás dneska soudíme?‘ nebo tak něco. Já jsem odpověděl: ‚Asi se hodně stydí za republiku, která mu zavírá syna...‘ Načež pan prokurátor vyskočil a říká: ‚Váš otec je přítomen, my se ho zeptáme.‘ Já jsem říkal: ‚Pane prokurátore, můj otec s tímto procesem nemá co dělat. Pokud bude mluvit otec, odmítám výpověď a už ode mne neuslyšíte slovo.‘ Tím to skončilo. Když rodiče po roce žádali o propuštění, tak krajský prokurátor odpověděl, že jsem neprojevil známky polepšení a že jsem vystupoval drze a provokativně před soudem, a tudíž není důvod k propuštění.“
„Šel jsem dokonce k normálnímu vojsku, pokud se tehdejší jednadvacátej pluk v Jindřichově Hradci dá normálním vojskem nazývat, protože to byla prostě poslední stanice před PTP a taky první stanice pro ty, který se neosvědčili nikde jinde. Takhle, když ho vyhodili z poddůstojnický školy, buď že byl blbej, anebo prostě to…, tak šel k jednadvacátýmu pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. Pokud udělal průšvih u tankistů nebo se nemohl naučit morseovku u spojařů,tak šel k jednadvacátýmu pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. To byla sbírka chuligánů, jo, prostě kdo měl z domu od obecního úřadu nebo od národního výboru podpis výtržník, chuligán a to, tak šel to… S odpuštěním Maďaři, cikáni, potrestaní a lidi nehodící se k ničemu než k těm blátošlapům, protože to nebyl žádnej motomechanizovanej pluk, to byl jednadvacátej pěší, flintu přes rameno a všude pěšky!“
Celé nahrávky
1
Litomyšl - Konfederace politických vězňů, 11.07.2008
Když jsme jako mladiství vyšli z kriminálu, nebyli jsme ničím - žádná maturita, nevyučení, nic. Museli jsme začínat od nuly
Jiří Kopřiva se narodil 17. dubna roku 1932 v Běstovicích u Chocně. Jako sextán Státního reálného gymnázia v Litomyšli se účastnil studentského bojkotu generální stávky odborů 24. února 1948. V průběhu let 1948 a 1949 se scházel se svým protikomunisticky smýšlejícím kamarádem a synem zemědělce Miroslavem Matějkou v restauraci Na Hrádku, kde diskutovali o možnostech odporu proti režimu. Na jaře roku 1949 se naskytla příležitost, když jejich spolužák z gymnázia Míla Kohout sepsal leták nazvaný Kolegové a kolegyně, ve kterém protestoval proti politice Československého svazu mládeže a nátlaku, který svaz vykonával na skautskou organizaci Junák. Kopřiva se k iniciativě připojil a zúčastnil se několika schůzek. Studentská skupina nazvaná Hvězda byla ovšem záhy rozbita, stalo se tak po jednom nesouvisejícím incidentu v červnu roku 1949, kdy dva studenti průmyslové školy roztrhali na gymnáziu podobizny dělnického prezidenta Gottwalda a sovětského vůdce J. V. Stalina. Rozeběhlo se vyšetřování, v jehož průběhu bylo zjištěno, že se mezi studenty šíří iniciativa zaměřená proti ČSM. Autor letáku Kolegové a kolegyně byl zatčen a vyšetřován. Pro jeho přátele si StB chodila potom v průběhu roku 1949 a výslechy pokračovaly i přes jaro a léto 1950. Jiří Kopřiva, jehož schůzky s Miroslavem Matějkou a obsah jejich diskusí prozradil jejich společný kamarád, byl prozatím vyšetřován na svobodě. V pozadí se StB mezitím podařilo zkonstruovat mimořádně složitý politický proces, do jehož čela byl zařazen rektor piaristické koleje v Litomyšli a gymnaziální profesor František Ambrož Stříteský. Ve dnech 9. až 11. 10. 1950 v něm bylo 25 lidí (z toho devět gymnaziálních studentů) odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody. Jiří Kopřiva byl odsouzen za velezradu na dva roky odnětí svobody, které si cele odpykal v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Hned po propuštění absolvoval dvouletou vojenskou službu u 21. pěšího pluku v Jindřichově Hradci. V 50. a 60. letech pracoval jako dělník v továrně Vertex v Litomyšli. Po roce 1989 se stal předsedou pobočky Konfederace politických vězňů v Litomyšli. Jiří Kopřiva zemřel 9. května roku 1932.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!