Margarete Koppe

„Tak za prvé jsme museli nosit 'N', bílou pásku, nebo to písmeno. Bílou pásku s černým 'N' na ní. Někteří nosili něco tady [na hrudi]. Nesměli jsme chodit po chodníku, jen po ulici. Takové bylo nařízení, ale ne každý ho dodržoval. A potom nám psal bratr dopisy, on šel jako čtrnáctiletý na nucené práce do českého vnitrozemí. Do jedné vesnice u Olomouce, jméno si teď nevzpomínám. Ale byla jsem to tam později navštívit. Musel obstarávat čtyři koně, ve svých čtrnácti letech.“

„Po pár dnech, asi tak po týdnu, přišel už nový český farář, Hroznata. Musím říct, že to byl napůl svatý. Lidé jinak rádi českým duchovním podsouvali, že jsou v prvé řadě nacionální a až potom křesťanští. Ale to u tohoto faráře vůbec neplatilo. Byl tam nasazen jako nový farář. A protože maminka uměla hrát na varhany, v tom kostele bylo ale jen harmonium s měchem, tak jsme jako děti pilně šlapali na měch. K tomu musím ale říct, že naše rodina patřila k těm málo ve vesnici, které chodily k novému českému faráři na mši. Maminka, jak jsme tak byli vychováváni k toleranci, maminka řekla: 'Půjdeme k novému faráři, ať je to Čech, nebo Číňan, nebo kdo jiný. Chodíme na mši kvůli Pánu Bohu.' A maminka tam taky pilně varhaničila. A potom jsme tak každé tři čtyři týdny byli od pana faráře a jeho kuchařky zváni na oběd, ale to se muselo dít trochu tajně, tiše. Ostatní lidé se to nesměli dozvědět, ani první Češi, kteří tam přišli, vybrali si dům a ty z domu vyhnali pryč. Nám to bylo jedno, my už jsme nic neměli, my jsme museli jen změnit pokoj. A farář samozřejmě říkal: 'Ach, paní Koppe, já si vás nemůžu v domě nechat, to nejde, ale postarám se vám o pokoj.' Tak se postaral a pak nás zval na jídlo. A pak jsme museli chodit na práce, přes národní výbor.“

„My jsme v Opavě bydleli v Hradecké ulici. A jak už jsem říkala, naproti byla vstupní cesta do sálu U Tří kohoutů. A když jsme dorazili do Opavy, v létě, to vím ještě úplně přesně, bylo tam právě shromáždění esesáků nebo vím já koho, v tom sále U Tří kohoutů. Celá cesta byla plná vlajek, po stranách také vlajky. A my, maminka s námi třemi dětmi, jsme přišli od města nebo od nádraží. Bratr Helmut, ten byl z nás nejchytřejší a v roce 1938 mu bylo sedm, narodil se roku 1931. A najednou nahlas zavolal: 'Podívej, maminko, to je jako v cirkusu!' A maminka: 'Pane Bože, nech toho!' Kdyby to někdo slyšel, byl by s námi ámen. Ale děti a blázni říkají pravdu.“