Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kopecký (* 1947)

• 27. října 1947 - narozen v Hatích, části obce Cetyně, v okrese Příbram

• konec 50. let - vynucené začlenění rodinného hospodářství do JZD

• studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• 70. léta - součástí komunity kolem pátera Josefa Mixy u sv. Jana Nepomuckého na Malé Straně

• 1972 - 1974 - učitelem na učilišti telekomunikací

• 1974 - 1976 - učitelem na Lenninově gymnáziu

• 1976 - 1986 - učitelem na Gymnáziu Nad Štolou

• 1986 - 1990 - učitelem na Gymnáziu Nad Alejí

• 1988 - podpis petice Augustina Navrátila

• 1990 - ředitelem Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici

První porevoluční ředitel Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici, který ze školy udělal prestižní gymnázium, kterým je dnes. Málokoho by napadlo, že tento vzdělaný a moudrý člověk od dětství věděl jistě, že nechce studovat ani střední školu, ale chce se stát zedníkem jako byl táta a pracovat na rodinném hospodářství. Ke studiu ho donutili paradoxně komunisté a kluk, který zažíval ve škole šikanu ze strany spolužáků i učitelů, strávil přes čtyřicet let vyučováním na gymnáziích a podílel se na rozvoji školství po roce 1989. 

 

Dnes by mohl vystudovat cokoliv, tehdy byl zedník     

František Kopecký se narodil 27. října 1947 v rodném domě v osadě Hatě, kterou v té době tvořilo sedm usedlostí. Obklopoval je les, pole a luka. Administrativně patřily pod obec Cetyně v okrese Příbram. Tatínek s maminkou a babičkou pracovali na rodinném hospodářství a starali se o syna a dvě dcery. Přes sezonu si tatínek přivydělával zednickou prací. „Dnešním pohledem si myslím, že svým všestranným nadáním by mohl vystudovat jakýkoliv obor, ale skončil jako zedník,“ podotýká František. 

     Kopečtí neměli u chalupy vodu a musela se každý den nanosit; nejen pro domácí využití, ale i pro zvířata. Studánka byla pět set metrů daleko. Nakonec se rodiče rozhodli ukončit každodenní dřinu vykopáním studně. Sami ji vykopali, nalámali a navozili kámen, vyložili dole betonovými skružemi a z větší části vyzdili kamením. Pracovali na třech hektarech polí a jednom hektaru luk. Starali se o dvě krávy, které mimo na mléko sloužily i do tahu vozu a pluhu. 

 

Rád vzpomínám na vůni půdy, když se oralo

František doma odmala pomáhal, rodiče své děti vedli k tomu, aby se naučily co nejvíce z domácích prací, péči o zvířata, práci na poli. „Strašně rád jsem oral s kravami, vyvolává to ve mně krásnou vzpomínku na to, jak voní půda, když se jede rovně tou brázdou,“ doplňuje. 

V Hatích František vyrůstal v přírodě a v klidném prostředí, izolovaném od neklidného světa. Hrával si s partou asi deseti dětí z okolních chalup a s nimi chodil společně i do školy. „Celý den jsme byli v lese, stavěli jsme domečky z mechu. Byly to takové hry ladovského typu,“ vzpomíná František.

František nastoupil do školy v sousední Pečici. Třídu vedl sám pan řídící a prvňáčkům se s péčí věnoval. Děti chodily s učiteli ven nejen o tělocviku a pracovat na zahrádce, ale venku se za hezkého počasí i učily. František odmala toužil hrát na nějaký hudební nástroj. Ke čtrnáctým narozeninám proto dostal od babičky heligonku. Nebyla však možnost učit se na ni hrát pod odborným vedením ani získat základní hudební vzdělání. Zkoušel se tedy naučit sám. Pomohla mu maminka se svým výborným hudebním sluchem. František vzpomíná na společné večery. Maminka, unavená po celodenní dřině a po závěrečném obstarání dobytka, občas klimbala, ale vydržela do omrzení zpívat požadovanou píseň. Dokonce držela libovolný tón, dokud ho její syn na nástroji nenašel a nenaučil se písničku zahrát celou.  

Takto zlobivý žák nemůže být dobrým pionýrem 

V Pečicích chodil pamětník s rodiči pravidelně do kostela sv. Vavřince a občas ministroval. Od šesté třídy dojížděl do milínské školy. Měl téměř samé jedničky a škola ho bavila, ale měl jasno. Nechtěl dál studovat, měl plán vyučit se zedníkem jako tatínek, hospodařit na svém, a se svým plánem se netajil. Ve škole zažíval František šikanu ze strany spolužáků i některých pedagogů. „Někdo třeba donesl do školy informaci, že máme doma každou postel jinou a učitelka hnedka před celou třídou říkala, že co je za rodinu, když nemají ani dvě postele stejný,“ říká. 

František odmítal vstoupit do pionýra, kam měly chodit všichni žáci. Když zase dostal ve škole nesmyslnou poznámku do žákovské knížky a donesl jí domů, tak toho tatínek využil ve prospěch Františka a napsal do knížky. „Takto zlobivý žák, jak je patrno z této poznámky, nemůže být dobrým pionýrem,“ vzpomíná se smíchem František. 

Temná doba padesátých let dolehla i na rodinu Kopeckých. Pamětník vypráví, jak místní komunisté začali v roce 1957 zakládat jednotné zemědělské družstvo. Tatínka prý přemlouvali, ať se stane předsedou. Vyhrožovali mu, že jestli nevstoupí, tak děti nebudou moci jít do školy a dusili rodinu vysokými odvody z hospodářství. Někteří sousedů vstupovali najednou nadšeně do strany. „Mě fascinuje, že v sebemenším uskupení lidí se projeví stejné jevy jako v celé společnosti… Když došlo k převratu, tak mnozí z nich od víry odpadli, a naopak se vrhli na novou ideologii,“ doplňuje František. Pod okny chalupy naslouchali špiclové. Tatínek nakonec tlaku ustoupil a dal krávy i pozemky do družstva, místo předsedy však odmítl.

Když se Františku Kopeckému blížil konec povinné školní docházky, nastala absurdní situace. Zatímco někteří spolužáci nesměli jít studovat na střední školu, on nedostal doporučení k tomu, aby se vyučil zedníkem. Tatínek se rozčílil, vzal článek o potřebě nebránění vyššímu vzdělání mladých, který mu vystřihl z Učitelských novin pamětníkův třídní učitel, a vyrazil. Soudruhům vysvětlil, že když z jeho syna nemůže být zedník, půjde tedy studovat. Stalo se, co nikdo neočekával. František Kopecký v roce 1962 nastoupil na Střední všeobecně vzdělávací školu v Příbrami. Školu, která všeobecně vzdělávacím záběrem zhruba odpovídala osnovám gymnázia, optikou komunistů považovaného za buržoazní přežitek. V žákovském posudku měl však František zapsán zákaz dalšího vzdělávání. Učil se výborně a vynikal v kurzu deskriptivní geometrie, vedeném soudruhem ředitelem.

Nejtěžší na výchově dětí je sebevýchova

František Kopecký odmaturoval v roce 1965. Soudruh ředitel svému talentovanému žákovi na své riziko podepsal souhlas s přihláškou na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. U přijímacích zkoušek uspěl. Neměl však v plánu vědeckou kariéru a studoval zaměření učitelství v kombinaci s matematikou a fyzikou. Nevázaného studentského života si příliš neužil. Studium bylo náročné, a jakmile mohl, jel domů, kde pomáhal rodičům. Jeho tatínek totiž onemocněl a v roce 1970 zemřel.  

Během studií v Praze se František seznámil se svou budoucí ženou Annou, kterou si v roce 1971 vzal. Během deseti let se jim narodilo pět dětí. „Když se mě někdo ptá, co je nejtěžší na výchově dětí, tak říkám, že sebevýchova. Ty děti pozorují, co děláš ty a nejvíc to vystihnou, když se to nejmíň hodí a nejmíň to čekáš,“ vysvětluje. František se smíchem vzpomíná, že v době, kdy se mu narodilo nejmladší dítě učil zrovna na gymnáziu Nad Štolou, kde zaměstnanci za narození dítěte dostávali stokorunu. „Seděli jsme a ředitel řekl: ,Slyšel jsem, že se vám narodilo páté dítě.‘ Žádná gratulace. Tak já jsem řekl: ,Ano, pane řediteli, je to tak. Řekl jsem si, dobrá stovka.‘“

 

Radši půjdu k lopatě, než abych se nějak zaprodal

Během normalizace měli manželé plné ruce práce s dětmi a prací. Přímo do disentu se tedy nezapojili. „My jsme nechtěli dělat hrdiny a nějak bojovat, ale taky jsme nechtěli ustupovat za nějaké meze. To jsem vždycky říkal, že radši půjdu k lopatě, než se někde zaprodat,“ podotýká František. Zapojili se do komunity ve farnosti u svatého Jana Nepomuckého na Malé Straně. „Dovedete si představit, že když byla v neděli mše, tak nás tam bylo třináct s dětskými kočáry. Když jsme se vyrojili ven, tak nás vždycky soudruzi fotografovali,“ vzpomíná. Zde na začátku 70. let působil farář Josef Mixa, kterého komunisté v roce 1973 přeložili do pohraničí ke Karlovým Varům. 

Františkova rodina později začala docházet do farnosti v břevnovském kostele sv. Markéty. Zde také v osmdesátých letech podepsal výzvu Augustina Navrátila. „To si dodneška pamatuju tu šňůru prostředkem toho kostela, jak to tam podepisujeme,“ popisuje František. Po absolvování vysoké školy učil František dva roky na učilišti telekomunikací. V roce 1974 nastoupil na Leninovo gymnázium a po dvou letech na gymnázium Nad Štolou, kde učil deset let vrcholové sportovce. V 80. letech působil čtyři roky na gymnáziu Nad Alejí. 

Do toho přišla sametová revoluce a František dostal nabídku přihlásit se do konkurzu na ředitele Gymnázia Jana Nerudy. Nejdřív to odmítnul, ale po poradě s přáteli se rozhodl do konkurzu přihlásit a v roce 1990 byl jmenován ředitelem. „Až se na věčnosti zeptají, co si mohl udělat a neudělal. To mi začalo vrtat hlavou,“ vysvětluje František. Ředitelem Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici byl František téměř dvacet let, za tu dobu musel zajistit obrovské množství věcí, mimo jiné rekonstrukci budovy, třídu s výukou ve francouzštině, nová odloučená pracoviště a další. Od roku 2010 je v důchodu a konečně má čas na své koníčky a na svých osmnáct vnoučat.