Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kopecký (* 1947)

• narozen v říjnu 1947 v Hatích, části obce Cetyně, v okrese Příbram

• dětství v přírodě a rodinné hospodářství

• vzdělávání a školní docházka

• vynucené začlenění rodinného hospodářství do JZD

• zlovůle komunistických funkcionářů vůči svobodnému vzdělávání dětí Kopeckých

• studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• učitelská dráha

František Kopecký přišel na svět v říjnu 1947. Narodil se v rodném domě v osadě Hatě, kterou v té době tvořilo sedm usedlostí. Obklopoval je les, pole a luka. Administrativně patřily pod obec Cetyně v okrese Příbram. Tatínek s maminkou a babičkou pracovali na rodinném hospodářství. Starali se o syna a dvě dcery. Přes sezonu si tatínek přivydělával zednickou prací. Kopečtí neměli u chalupy vodu a musela se každý den nanosit; nejen pro domácí využití, ale i pro zvířata. Studánka byla pět set metrů daleko. Nakonec se rodiče rozhodli ukončit každodenní dřinu vykopáním studně. Sami ji vykopali, nalámali a navozili kámen, vyložili dole betonovými skružemi a z větší části vyzdili kamením. Pracovali na třech hektarech polí a jednom hektaru luk. Starali se o dvě krávy, které mimo na mléko sloužily i do tahu vozu a pluhu. Pamětník doma odmala pomáhal. Rodiče své děti vedli k tomu, aby se naučily co nejvíce z domácích prací, péči o zvířata, práci na poli. V Hatích pamětník vyrůstal v přírodě a v klidném prostředí, izolovaném od neklidného světa, v domově provoněném chlebem, který maminka napekla do zásoby na celý týden. Hrával si s partou asi deseti dětí z okolních chalup a s nimi chodil společně i do školy.

Večerní tóny

Pamětník nastoupil do pečické školy. Třídu vedl sám pan řídící a prvňáčkům se s péčí věnoval. Druhá a čtvrtá, třetí a pátá třída byly spojené. Františku Kopeckému to vyhovovalo. Snažil se zadanou práci udělat co nejdříve a pak dával pozor, co se učí starší děti. U školy choval pan ředitel včely. Na zahradě kvetla všemi barvami jeho sbírka tulipánů. Děti chodily s učiteli ven nejen o tělocviku a pracovat na zahrádce, ale venku se za hezkého počasí i učily. Pamětník odmala toužil hrát na nějaký hudební nástroj. Ke čtrnáctým narozeninám proto dostal od babičky heligonku. Nebyla však možnost učit se na ni hrát pod odborným vedením ani získat základní hudební vzdělání. Zkoušel se tedy naučit sám. Pomohla mu maminka se svým výborným hudebním sluchem. František Kopecký vzpomíná na společné večery. Maminka, unavená po celodenní dřině a po závěrečném obstarání dobytka, občas klimbala, ale vydržela do omrzení zpívat požadovanou píseň. Dokonce držela libovolný tón, dokud ho její syn na nástroji nenašel a nenaučil se písničku zahrát celou.  

Lidská zvůle z vůle komunismu

V Pečicích chodil pamětník s rodiči pravidelně do kostela sv. Vavřince a občas ministroval. Od šesté třídy dojížděl do milínské školy. Měl téměř samé jedničky a škola ho bavila, ale měl jasno. Nechtěl dál studovat, měl plán vyučit se zedníkem jako tatínek, hospodařit na svém, a se svým plánem se netajil. Vypráví o občasných problémech s novým soudruhem ředitelem, horlivým komunistou s minulostí člena kolaborantské protektorátní organizace Vlajka. Takových horlivých komunistů, „překabátěných z vlajkařů“, prý bylo v okolí více. S nelibostí František Kopecký vzpomíná na jednoho z nich, nadaného krásným hlasem, který pravidelně na Velký pátek při zpěvu pašijí představoval postavu Ježíše Krista. Temná doba padesátých let dolehla i na rodinu Kopeckých. Pamětník vypráví, jak místní komunisté začali v roce 1957 zakládat jednotné zemědělské družstvo. Tatínka prý přemlouvali, ať se stane předsedou. Vyhrožovali mu, že jestli nevstoupí, tak děti nebudou moci jít do školy. Dusili rodinu vysokými odvody z hospodářství. Pod okny chalupy naslouchali špiclové. Tatínek nakonec tlaku ustoupil a dal krávy i pozemky do družstva, místo předsedy však odmítl.

Vzdělání diktované režimem

Když se Františku Kopeckému blížil konec povinné školní docházky, nastala absurdní situace. Zatímco někteří spolužáci nesměli jít studovat na střední školu, on nedostal doporučení k tomu, aby se vyučil zedníkem. Tatínek se rozčílil, vzal článek o potřebě nebránění vyššímu vzdělání mladých, který mu vystřihl z Učitelských novin pamětníkův  třídní učitel, a vyrazil. Soudruhům vysvětlil, že když z jeho syna nemůže být zedník, půjde tedy studovat. Stalo se, co nikdo neočekával. František Kopecký v roce 1962 nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu v Příbrami. Školu, která všeobecně vzdělávacím záběrem zhruba odpovídala osnovám gymnázia, podle vyprávění pamětníka optikou komunistů považovaného za buržoazní přežitek. Jeho sestra Marie takové štěstí neměla. Po deváté třídě se nesměla ani vyučit a nastoupila do JZD. Byla tam prý nejmladší pracovnicí, druhou nejmladší byla maminka. Druhá sestra se vyučila pánskou krejčovou. V žákovském posudku měl však pamětník zapsán zákaz dalšího vzdělávání. Učil se výborně a vynikal v kurzu deskriptivní geometrie, vedeném soudruhem ředitelem.

Překvapivá cesta k učitelské dráze

František Kopecký odmaturoval v roce 1965. Soudruh ředitel svému talentovanému žákovi na své riziko podepsal souhlas s přihláškou na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. U přijímacích zkoušek uspěl. Neměl však v plánu vědeckou kariéru a studoval zaměření učitelství v kombinaci s matematikou a fyzikou. Nevázaného studentského života si příliš neužil. Studium bylo náročné, a jakmile mohl, jel domů, kde pomáhal rodičům. Tatínek totiž přes podlomené zdraví v druhé půli šedesátých let vystoupil z JZD. Když se podle vyprávění rodině podařilo odpýřit pole, zkulturnit luka připomínající spíše zanedbané pastviny a slibně obnovit chod hospodářství, zachvátila tatínka nemoc naplno. Všechno musel odevzdat zpět a v roce 1970 zemřel. František Kopecký se podle svých vzpomínek neúčastnil událostí Pražského jara ani studentských stávek. Chyběl prý čas, energie i kontakty. Ty na režimu nezávislé, v katolických kruzích, udržoval svými pravidelnými návštěvami bohoslužeb. V osmdesátých letech podepsal výzvu Augustina Navrátila. V roce 1990 se stal ředitelem Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Než odešel na odpočinek, vyučoval dvaačtyřicet let na gymnáziích.