František Kopecký

„Přišlo na řadu zakládání jednotného zemědělského družstva. To bylo u nás poměrně pozdě, až v roce 1957. Bylo mi deset let a moc dobře si pamatuji tu práci předtím. Bylo to, až se budete dívat na ten film [Všichni dobří rodáci], přesně tak. A až podepíše Frantík, my podepíšeme taky... a když nepodepíše, tak nepodepíšeme. Vyhrožování – děti ti nikam nepustíme. Pole ti dáme za lesem. Protože my jsme měli pole v poměrně větší vzdálenosti od lesa, takže tam byla docela dobrá půda. To nebyla špatná pole, rodiče na ně po koruně nastřádali, a když splatili dluhy, tak přišlo JZD. Dáme ti pole u lesa, kde je kamení, a dáme ti velké kontingenty, to byly povinné odvody, dodávky, které se vybíraly. No a vyhrožovali, dusili, až nakonec tatínek řekl: ‚Dobře.‘ No nebylo zbytí, ta moc byla opravdu poměrně neomezená. Také jeden z těch místních soudruhů také, ačkoliv si tykali, říkal: ‚Ty víš, Frantíku, že my máme tu moc všechno tohle udělat.‘ A na tohle si dávejte pozor, protože to se může kdykoliv v té společnosti zopakovat. To prostě tak v těch lidech je a na to se musí dávat velký pozor.“

„Potom byla trochu potíž s novým soudruhem ředitelem. Protože dneska se na to nerado vzpomíná a někteří by to asi neradi slyšeli, ale já nevím, jestli jste se ve škole učili, kdo to byli vlajkaři...? To byla jedna taková profašistická skupina. V mém rodišti se někteří po válce velice rychle překabátili a pak z nich byli zase takoví tvrdí soudruzi. Takže tak ta historie běžela. Pro mě bylo nejtěžší, že jeden z nich zpíval, protože na vesnici, kolik chlapů umělo zpívat? A dřív se třeba pašije o Velikonocích zpívaly. Takže takhle jeden z nich potom zpíval, ale kdyby zpíval postavu Jidáše, ale on zpíval postavu Krista...“