František Kopecký

* 1947

  • „Přišlo na řadu zakládání jednotného zemědělského družstva. To bylo u nás poměrně pozdě, až v roce 1957. Bylo mi deset let a moc dobře si pamatuji tu práci předtím. Bylo to, až se budete dívat na ten film [Všichni dobří rodáci], přesně tak. A až podepíše Frantík, my podepíšeme taky... a když nepodepíše, tak nepodepíšeme. Vyhrožování – děti ti nikam nepustíme. Pole ti dáme za lesem. Protože my jsme měli pole v poměrně větší vzdálenosti od lesa, takže tam byla docela dobrá půda. To nebyla špatná pole, rodiče na ně po koruně nastřádali, a když splatili dluhy, tak přišlo JZD. Dáme ti pole u lesa, kde je kamení, a dáme ti velké kontingenty, to byly povinné odvody, dodávky, které se vybíraly. No a vyhrožovali, dusili, až nakonec tatínek řekl: ‚Dobře.‘ No nebylo zbytí, ta moc byla opravdu poměrně neomezená. Také jeden z těch místních soudruhů také, ačkoliv si tykali, říkal: ‚Ty víš, Frantíku, že my máme tu moc všechno tohle udělat.‘ A na tohle si dávejte pozor, protože to se může kdykoliv v té společnosti zopakovat. To prostě tak v těch lidech je a na to se musí dávat velký pozor.“

  • „Potom byla trochu potíž s novým soudruhem ředitelem. Protože dneska se na to nerado vzpomíná a někteří by to asi neradi slyšeli, ale já nevím, jestli jste se ve škole učili, kdo to byli vlajkaři...? To byla jedna taková profašistická skupina. V mém rodišti se někteří po válce velice rychle překabátili a pak z nich byli zase takoví tvrdí soudruzi. Takže tak ta historie běžela. Pro mě bylo nejtěžší, že jeden z nich zpíval, protože na vesnici, kolik chlapů umělo zpívat? A dřív se třeba pašije o Velikonocích zpívaly. Takže takhle jeden z nich potom zpíval, ale kdyby zpíval postavu Jidáše, ale on zpíval postavu Krista...“

  • „Tou dobou se na Dobříši otevíralo učiliště opravář zemědělských strojů a my jsme byli nějak předurčeni jej zaplnit. Tak tam bych býval mohl jít, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem být zedník jako tatínek. Ten to bral pragmaticky, řekl: ‚Dobře, tak se vyučíš, když ti to půjde a budeš chtít, tak si uděláš průmyslovku, když ti to půjde a budeš chtít, budeš moct jít na vysokou školu.‘ Aby ty věci člověk znal od práce rukama až po nějakou další záležitost. No ale místní soudruzi mínili jinak. Soudruh ředitel školy, soudruh předseda JZD a soudruh předseda národního výboru řekli: ‚Ne.‘ To byla taková místní schválnost, takže tady došlo k té absurdní situaci, že někteří nesměli jít studovat. Já, když viděli, že studovat nechci, tak jsem nesměl jít na zedníka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 26.11.2017

    (audio)
    délka: 52:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dnešní společnosti se nedostává svobody spojené s odpovědností

František Kopecký
František Kopecký
zdroj: archiv pamětníka

František Kopecký přišel na svět v říjnu 1947 v Hatích, v lesích osamocené části obce Cetyně. S láskou vzpomíná na dětství strávené v přírodě a na práci na rodinném hospodářství. Již v prvních třídách pečické školy měl jasno. Přestože měl téměř samé jedničky a škola ho bavila, nechtěl studovat. Chtěl se jako otec vyučit zedníkem a pracovat na svém hospodářství. Tatínek byl nucen hospodářství předat JZD, nabídku dělat předsedu však odmítl. Když František Kopecký končil v Milíně základní školní docházku, soudruh ředitel, předseda JZD a předseda národního výboru mu zamítli žádost jít do učení na zedníka. Tatínek se rozčílil, vzal článek o potřebě nebránění vyššího vzdělání mladých, který mu vystřihl pamětníkův pan třídní učitel z Učitelských novin, a vyrazil. Soudruhům vysvětlil, že když z jeho syna nemůže být zedník, půjde tedy studovat. František Kopecký se tak dostal na střední všeobecně vzdělávací školu v Příbrami. Odmaturoval v roce 1965. Soudruh ředitel, u kterého byl nejlepším žákem v kurzu deskriptivní geometrie, mu přes výslovné nedoporučení k dalšímu vzdělávání v jeho žákovském posudku umožnil zkusit přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Uspěl a vybral si zaměření učitelství v kombinaci s matematikou a fyzikou. Po absolutoriu učil a v roce 1990 se stal ředitelem Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze.