František Kopecký

„Já jsem třeba zažil kolegyni, která na jednom z gymnázií, kde jsem učil, udala kluky, že chodí na americké velvyslanectví, protože se zajímali o kosmonautiku. Tak takovéhle věci, takže ta opatrnost byla namístě všude. A kde jsem byl, já jsem nejraději argumentoval fyzikou. Když jsem byl tázán přímo, tak jsem se zeptal, ale ta fyzika sama o sobě byla neskonale dobrá pro to, aby člověk mohl tichou cestou vysvětlovat nesmysly, které se šíří. Vždycky se to nechalo nějakým způsobem napojit, aby člověk nebojoval, ale usměrňoval ten marxistický světový názor. Spíš touhle praktickou cestou a s velikou opatrností. My jsme nechtěli dělat nějaké hrdiny a provokovat zbytečně, ale nechtěli jsme… ale to bylo v těch našich rodinách odvždycky, nechtěli jsme ustupovat za meze. To radši, jak jsem říkal, půjdu k té lopatě, než se někde zaprodat. Takové ty sliby, jako když jsem učil na učilišti dva roky a už prvním rokem jsem dostal nabídku – když vstoupím do strany, tak bych mohl dělat zástupce ředitele, tak jsem to samozřejmě odmítl. Tehdy byly také dočasné nebo já nevím, jak se tomu říkalo, nebyla to trvalá pracovní smlouva, a když jsem žádal o trvalou, tak mi příslušný soudruh inspektor řekl: ,Ale vy jste už pětkrát odmítl vstoupit do strany, že?‘ Jsem říkal: ,Máte to dobře spočítané, je to pravda, je to tak.“

„Prostě tím, jak jsme pořád pravidelně chodili do kostela, tak například na Břevnově u svaté Markéty jsme podepisovali tu známou výzvu Augustina Navrátila, o které se vlastně mlčí a přitom tam bylo během chvíle 600 tisíc podpisů, jestli si dobře pamatuju. Čímž nechci nic zlehčovat oproti těm dvanácti stům u Charty. S těmi chartisty jsem se různě dostával do kontaktu, aniž bych tušil tyhle souvislosti, to by byly zase jiné věci. Když byla někde nějaká akce, aktivita, to ano, ale v tomhle jsme se nezapojovali, ale tady, no... No byly situace, kdy já jsem přišel domů a říkal jsem: ,Hele, tak Aničko, já nevím, třeba už od zítra nebudu učit, ale sílu mám, tak budu pracovat, tak budu kopat výkopy.“

„Potom byla trochu potíž s novým soudruhem ředitelem. Protože dneska se na to nerado vzpomíná a někteří by to asi neradi slyšeli, ale já nevím, jestli jste se ve škole učili, kdo to byli vlajkaři? To byla jedna taková profašistická skupina. V mém rodišti se někteří po válce velice rychle překabátili a pak z nich byli zase takoví tvrdí soudruzi. Takže tak ta historie běžela. Pro mě bylo nejtěžší, že jeden z nich zpíval, protože na vesnici – kolik chlapů umělo zpívat? A dřív se třeba Pašije o Velikonocích zpívaly. Takže takhle jeden z nich potom zpíval, ale kdyby zpíval postavu Jidáše, ale on zpíval postavu Krista...“

„Přišlo na řadu zakládání jednotného zemědělského družstva. To bylo u nás poměrně pozdě, až v roce 1957. Bylo mi deset let a moc dobře si pamatuji tu práci předtím. Bylo to – až se budete dívat na ten film [Všichni dobří rodáci] – přesně tak. A až podepíše Frantík, my podepíšeme taky. A když nepodepíše, tak nepodepíšeme. Vyhrožování: 'Děti ti nikam nepustíme. Pole ti dáme za lesem.' Protože my jsme měli pole v poměrně větší vzdálenosti od lesa, takže tam byla docela dobrá půda. To nebyla špatná pole, rodiče na ně po koruně nastřádali, a když splatili dluhy, tak přišlo JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Dáme ti pole u lesa, kde je kamení, a dáme ti velké kontingenty – to byly povinné odvody, dodávky, které se vybíraly. No a vyhrožovali, dusili, až nakonec tatínek řekl: ‚Dobře.‘ No nebylo zbytí, ta moc byla opravdu poměrně neomezená. Také jeden z těch místních soudruhů, ačkoli si tykali, říkal: ‚Ty víš, Frantíku, že my máme tu moc všechno tohle udělat.‘ A na tohle si dávejte pozor, protože to se může kdykoli v té společnosti zopakovat. To prostě tak v těch lidech je a na to se musí dávat velký pozor.“

„Tou dobou se na Dobříši otevíralo učiliště opravář zemědělských strojů a my jsme byli nějak předurčeni jej zaplnit. Tak tam bych býval mohl jít, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem být zedník jako tatínek. Ten to bral pragmaticky, řekl: ‚Dobře, tak se vyučíš, když ti to půjde a budeš chtít, tak si uděláš průmyslovku, když ti to půjde a budeš chtít, budeš moct jít na vysokou školu.‘ Aby ty věci člověk znal od práce rukama až po nějakou další záležitost. No ale místní soudruzi mínili jinak. Soudruh ředitel školy, soudruh předseda JZD a soudruh předseda národního výboru řekli: ‚Ne.‘ To byla taková místní schválnost, takže tady došlo k té absurdní situaci, že někteří nesměli jít studovat. Já – když viděli, že studovat nechci –, tak jsem nesměl jít na zedníka.“