„Pracovaly jsme jako elévky. Bydlely jsme s uklízečkama. Stalo se, že na oddělení přišel muž, už nevím, s jakou diagnózou. Tam pracovaly boromejky. Přišla sestra a šeptala mi, že ten pán přivezl Pannu Marii Svatohorskou, že ji schovává, protože oni přišli zlikvidovat Svatou Horu i celou knihovnu a co tam vidlemi vyhazovali. On ji sebral. Říkala, že určitě bude razie i tady, ať vezmu tu svatou Pannu Marii. To byla Panna Maria, která je vzácná soška, protože ji vyřezal sám arcibiskup Arnošt z Pardubic z pověření Karla IV. Já přemýšlela, kam ji dát. Tak jsem si ji schovala do postele.“
„Já bych chtěla říct, že to končilo tím velikým zátahem 27. března 1983. Květná neděle. Těch domků bylo možná dvacet, už byly i na Slovensku. Přesně v sedm ráno začala razie. Do všech vstoupila policie. Brali vše, co kde bylo náboženské. Šestnáct sester a bratří šlo do vazby. Ta vazba trvala dlouho. Otec Bárta, autor celé akce, ten věděl, že bude povolaný k výkonu trestu. A on zemřel, když se přišel loučit a naše sestra ho vezla autem. A jeho ranila mrtvice. A za čtrnáct dní měl povolání k výkonu trestu.“
„Potom byly razie u nás na Šolínce. Najednou přišli a hledali mě. My jsme připravovali biblickou hodinu pro vysokoškoláky. Neuvěřitelné. Půjdete s námi, řekli. Tak jsem šla. Kam mě vyvezli, to jsem nevěděla. Až potom jsem se dozvěděla, že to bylo někde na Červeném Vrchu. Prostě chtěli za každou cenu vědět, kdo k nám chodí z těch vysokoškoláků. Že to trvalo půl druhé hodiny, nevadí. Nejdřív pěkně. Potom ohavně. Já už pak nevěděla, kudy kam. Mně totiž šlo o to, že tam ti studenti můžou být a že je tam můžou sebrat. Byla jsem v uniformě, tak jsem říkala, že jsem u ležících nemocných. A že tam nikde není služba. Že ať mě buď pustí, nebo zařídí službu. A představte si, že mě pustili.“
Milada Anna Kopecká se narodila 12. srpna 1932 v Pohoře blízko Poličky. Z dětství si pamatuje, jak její rodiče za války pomáhali partyzánům. V roce 1949 se přes odpor svého otce stala novickou řádu Školské sestry svatého Františka. Když v roce 1950 komunisté odváželi sestry z jejich domovů a internovali je na odlehlých místech, zůstala v Praze a pracovala ve vinohradské nemocnici. Školské sestry byly ubytovány v zdevastovaném objektu v Krnově. Tam v roce 1951 odjela tajně složit řeholní slib. Školské sestry poté dostaly povolení pracovat v nemocnici ve Vysokém Mýtě. Strávila tam deset let. Pak se věnovala práci s postiženými dětmi a starala se o umírající seniory. Při práci se jí přes řadu ústrků ze strany státních orgánů podařilo vystudovat obor speciální pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vedle své práce v domově pro seniory v Praze se pamětnice podílela na organizování tajných kurzů teologie pro studenty a kvůli tomu ji vyslýchala Státní bezpečnost. Za totality byla svědkem policejních razií proti věřícím. V roce 1992 byla zvolena představenou Konference vyšších řeholních řádů. Tuto práci vykonávala šestnáct let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
