Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Helena Kopecká (* 1931  †︎ 2022)

• narozena 10. února 1931 v Praze

• v roce 1939 matka uprchla do Anglie, otec zatčen gestapem

• v letech 1945–1950 pamětnice studovala na Francouzském gymnáziu v Praze

• v letech 1954–1960 externí studium mikrobiologie na Univerzitě Karlově v Praze

• 6. září 1968 emigrovala do francouzského Štrasburku

• v roce 1968 začala pracovat ve vědeckém ústavu ve Štrasburku

• v roce 1971 přesun ze Štrasburku do Paříže

• v roce 1977 nastoupila na Stanfordovu univerzitu v Kalifornii

• od roku 1997 práce na vymýcení dětské obrny pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO)

• zemřela 20. července 2022

Její maminka musela za války utéct před gestapem do Londýna, jejího otce nacisté věznili dlouhých šest let. Když se v padesátých letech chtěla hlásit na vysněné studium medicíny, komunistický režim jí to pro její buržoazní původ nedovolil. Heleně Kopecké se přesto podařilo externě vystudovat mikrobiologii a v pozdějším exilu se na vědeckém poli uplatnit tak, že její jméno je v roce 2022 skloňováno po celém světě například s vymýcením dětské obrny.

Kulturně-intelektuální podhoubí

Helena Kopecká, rozená Marková, se narodila 10. února 1931 v Praze. Rodinné zázemí měla velmi pestré a silně kulturně-intelektuální, a to zejména z matčiny strany. Jejím prastrýcem byl pozdější nobelista Jaroslav Heyrovský, jejím pradědečkem pak malíř a grafik Arnošt Hofbauer. Samotní Helenini rodiče, František Miloslav Marek a Milena Marková (později Parkerová), studovali během dvacátých let na amerických univerzitách v Coloradu a Massachusetts. František, vystudovaný tělocvikář, patřil k prvním Svojsíkovým skautům a ze Spojených států amerických přivezl do Evropy basketbal – v tehdejším Československu se stal uznávaným trenérem této míčové hry a později i členem Českého olympijského výboru a ředitelem organizace YMCA. „Maminka byla velice vzdělaná a krásná žena. V mládí vystudovala Minervu (první dívčí gymnázium ve střední Evropě, založené v roce 1890 zásluhou Elišky Krásnohorské). Po maturitě odešla za otcem do USA, kde se vzali – na jedné lodi je oddával kapitán,“ říká Helena Kopecká, která se později, během svého života ve francouzské emigraci, vypracovala v celosvětově uznávanou vědkyni na poli mikrobiologie.

Rok 1939 znamenal konec mého dětství

Helena a její o dva roky starší sestra Milena prožívaly harmonické dětství, do kterého však tvrdě zasáhly události spojené se začátkem druhé světové války v roce 1939: „Maminka pracovala v té době jako žurnalistka [na britské ambasádě], kde spolupracovala s Ralphem Parkerem, a samozřejmě ji okamžitě zaměřilo gestapo. Přišli k nám domů, všechno prohledali, ale ona nebyla doma, dostala avízo, ať se ukryje. Bylo to o prázdninách a my jsme se sestrou byly v Zábřeží u Bechyně. Najednou přiletěli kluci: ,Maminka přijela, maminka přijela!‘ To už seděla v autě s Ralphem, objala nás a políbila. Potom už ji naše rodina nikdy neviděla.“ Milena Marková utekla před nacisty do Londýna, kde se během roku nechala na dálku rozvést, aby se provdala za Ralpha Parkera. Zemřela na následky těžkého porodu v roce 1943.

František Miloslav Marek se po nástupu nacistů k moci okamžitě zapojil do odboje. Skupina byla však záhy odhalena, rozkryta a otec pamětnice putoval do Terezína a odtud do Drážďan, kde si vyslechl rozsudek smrti. V důsledku bombardování města však k popravě nedošlo a František se dočkal konce války ve vězení v Lipsku, kde jej osvobodili Američané. „Otec byl pro mne vždy silným vzorem. Sportovec a chlap, který vždy říká pravdu. Když se ale v květnu 1945 vrátil ze zajetí, byl to úplně jiný člověk. Zlomený na těle i duchu. Měl zpřerážené nohy a vymlácené zuby,“ dodává Helena Kopecká.

Mazejte domů, haranti!

Když probíhalo osvobození Prahy, bylo pamětnici čtrnáct let. Spolu se sousedovým synem se rozhodli, že vezmou spravedlnost do svých rukou a půjdou střílet po Němcích z flaku, který stál nedaleko jejich domu. „Ale vyhnali nás odtud: ,Koukejte mazat domů, haranti!‘ Pak jsme se dívali, jak Praha hoří, a najednou jsme slyšeli strašné rány. Rusové vedle nás postavili kaťuše [lafetové raketomety] a pálili na Bělohorskou ulici, odkud se Němci snažili utéct na Západ,“ vypravuje Helena Kopecká, která tehdy poprvé viděla mrtvé. V parku leželi němečtí vojáci a Pražané jim vyzouvali boty.

To je ta slečna z Francouzského gymnázia

František Miloslav Marek se po dvou letech na svobodě oženil s výrazně mladší ženou, se kterou měli další dvě dcery, Heleniny nevlastní sestry: „Pro mne a sestru to byl rozklad rodiny. Cítily jsme, že tam pro nás není místo. Bylo mi patnáct let, když jsme se rozhodly odstěhovat se k babičce do Jinonic.“

Helena v roce 1945 na vlastní žádost přestoupila na Francouzské gymnázium v Praze, kde také v roce 1950 úspěšně odmaturovala. Zatím netušila, jak moc se jí bude znalost francouzštiny v budoucnu hodit.

Vítězný únor 1948, kdy se vlády nad Československem ujali komunisté, přinesl rodině další rány. František Miloslav Marek v té době pracoval v Americkém informačním centru – byl vyhozen a až do své smrti v roce 1961 dělal nočního hlídače na strahovském stadionu.

Helena se chtěla po maturitě hlásit na studium medicíny. Ale když došlo na přijímací pohovor, narazila: „Seděla tam nějaká domovnice, která, když mne viděla, pronesla: ,Aha, to je to děvčátko z Francouzského gymnázia.‘ A bylo po zkouškách. Nepustili mne tam ani v příštích čtyřech letech. V papírech jsem měla pokaždé napsáno: ,Nedoporučuje se ke studiu z důvodu rodinného původu.‘“

Šedesátá léta nesla naději, které jsem nevěřila

V roce 1954 úřady pamětnici konečně dovolily studovat – externě mikrobiologii na Karlově univerzitě v Praze. Mezitím již pracovala ve sbírce plísní Ústředního mikrobiologického ústavu jako laborantka. Heleně se zase začalo zdát, že teď již půjde život podle jejích představ. Byla čerstvě vdaná a měla dva syny, Michaela a Daniela. „Šedesátá léta, to byla velká naděje, i když já osobně jsem tomu moc nevěřila. Ale využila jsem toho uvolnění. V roce 1967 mne pustili do Francie na kurz molekulární biologie. Byla jsem tam měsíc a byl to sen, který se uskutečnil,“ vzpomíná Helena Kopecká na zahraniční stáž, během níž výrazně formulovala podklady pro svoji vědeckou práci, díky níž získala doktorát. Cestou domů navštívila ve Štrasburku profesora Giorgia Bernardiho, kterého doposud znala jen z literatury. Její práce ho zaujala natolik, že jí nabídl, ať k němu po skončení teze nastoupí na postdoktorandskou stáž.

Tady už žít nemůžeme

Za necelý rok překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Helena trávila léto s dětmi na chalupě, kde se také o srpnové invazi dozvěděla. „Po návratu do Prahy byli všude vojáci a tanky. Když jsem vyšla s chlapci před dům, stál tam ruský voják a začal na nás mířit. Otočila jsem se a šli jsme na druhou stranu. Tam stál další voják a zase na nás mířil. A tehdy jsem si řekla: ,Tady nemůžeme žít, tady žít nebudeme,‘“ vzpomíná na srpnové události roku 1968 Helena Kopecká, které se brzy nato podařilo sehnat potřebná víza, pas a spolu s oběma syny v plně naloženém trabantu opustit Československo.

Pamětnice využila dřívější nabídky Giorgia Bernardiho a začala pracovat v jeho vědeckém institutu ve Štrasburku. Stačilo to sotva na uživení – placená byla ze stipendia: „Musela jsem ukázat, co umím. Jednak jste žena a jednak cizinka. Přijedete z nějaké země, o které nemají Francouzi ani ponětí. Hodně jsem dřela. Asi po roce a půl jsem byla první, kdo izoloval restrikční enzymy, což byla novinka. A najednou byla laboratoř známá, každý z našich kruhů se o to zajímal a já jsem dokázala, že to všechno jde.“

C‘est la vie

Michael s Danielem nastoupili do francouzských škol, kde se jim po čase podařilo prolomit jazykovou bariéru. Matka se snažila, aby synové nezapomněli ani mateřštinu – doma se mluvilo striktně česky. Po třech letech ve Štrasburku odjela rodina do Paříže, kde Helena nastoupila do vědeckého ústavu, který vedl nobelista Jacques Monod. Zároveň spolu se syny začali navštěvovat pařížskou frakci organizace Sokol, kterou zde založili emigranti. Pamětnice se později stala náčelnicí a spoluorganizátorkou několika zahraničních sletů. „Po sedmi letech jsem dostala nabídku od profesora Henryho Kaplana ze Stanfordovy univerzity ve Spojených státech amerických, jestli tam nechci jít a pracovat na onkogenních virech – měla jsem svoji pracovní hypotézu a on mě kvůli tomu pozval,“ říká Helena Kopecká, která v Americe prožila další dva roky. Po návratu do Paříže nastoupila do Pasteurova ústavu, kde pracovala až do důchodového věku, který je ve Francii striktně daný – zaměstnanec musí své místo opustit v šestašedesáti letech. Ani poté však pamětnice ve vědecké práci neustala. Vyslyšela nabídku Světové zdravotnické organizace (WHO), kde působila ještě dalších deset let. Její hlavní náplní bylo vymýcení dětské obrny z povrchu planety Země. „To se také podařilo, až na jednu pákistánskou oblast,“ upřesňuje Helena Kopecká.

Když v Československu padl komunistický režim, vypravila se pamětnice okamžitě do vlasti. Jela sama, chtěla si pocit návratu vychutnat soukromě. V Praze se však natrvalo usadila až v roce 2019. „Po návratu do Československa v roce 1990 jsem byla nadšená. Věřila jsem, že ten vývoj pak půjde rychle, ale ono to trvalo dlouho. A teď je to tady, je to třicet let po revoluci a je to krásné. Když si uvědomím, že první republika trvala dvacet let, je to úžasné. Myslím, že tady máme demokracii, ale musíme si ji udržovat,“ dodává Helena Kopecká.