Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Helena Kopecká (* 1931  †︎ 2022)

• narozena 10. února 1931 v Praze

• v roce 1939 matka uprchla do Anglie, otec zatčen gestapem

• v letech 1945–1950 pamětnice studovala na Francouzském gymnáziu v Praze

• v letech 1954–1960 externí studium mikrobiologie na Univerzitě Karlově v Praze

• 6. září 1968 emigrovala do francouzského Štrasburku

• v roce 1968 začala pracovat ve vědeckém ústavu ve Štrasburku

• v roce 1971 přesun ze Štrasburku do Paříže

• v roce 1977 nastoupila na Stanfordovu univerzitu v Kalifornii

• od roku 1997 práce na vymýcení dětské obrny pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO)

• zemřela 20. července 2022

Helena Kopecká, za svobodna Marková, se narodila v roce 1931 do intelektuální a umělecké rodiny. Její matka během války musela utéct do Anglie a její otec byl uvězněn, vyrůstaly tedy se sestrou u prarodičů. Helena vystudovala francouzské gymnázium a později přírodovědeckou fakultu. V roce 1968 emigrovala z Československa do Francie, kde se postupně prosadila jako ‎významná vědkyně v oboru virologie. Pracovně působila v mnoha koutech světa a přispěla svou prací k revolučním vývojům oboru, ze kterých naše společnost profituje dodnes.

Krátké dětství

Helena Kopecká do osmi let žila spokojeně se svými rodiči a se sestrou v Praze. Po začátku druhé světové války ale její šťastné dětství skončilo. Její matka pracovala jako novinářka, spolupracovala s britskou ambasádou a v roce 1939 musela urychleně opustit Československo, aby unikla stíhání gestapa. V exilu zemřela, aniž by se mohla znovu potkat se svými dcerami. Otec Heleny byl gestapem uvězněn za účast v protiněmeckých činnostech, a tak Helena se svou sestrou vyrůstala u prarodičů. Její babička byla spisovatelka a dědeček byl akademický malíř, bratr babičky byl nositel Nobelovy ceny za chemii, Jaroslav Heyrovský.

Helena Kopecká popisuje toto období jako velice temné, říká, že měla strach celé svoje mládí. „Žili jsme ve strachu, matka v zahraničí, otec ve vězení, při každém zazvonění, při každém telefonu jsme se třásli, pro koho už zase jdou, kdo bude zavřenej.“ I babička Heleny Kopecké byla nějak‎ý čas zavřená, protože ji gestapo podezřívalo z toho, že je ve styku se svou dcerou v exilu. Otec se po návratu z vězení znovu oženil, a tak Helena Kopecká se svou sestrou bydlela s ním a s jeho novou rodinou až do svých patnácti let, kdy se vrátila ke svým prarodičům.

Studijní dráha

V roce 1945, ve svých čtrnácti letech se Helena rozhodla nastoupit na francouzské gymnázium, přesto, že francouzsky ještě neuměla. I přes obtížnost studia v cizím jazyce, a i přesto, že po nástupu komunismu k moci v roce 1948 museli francouzští profesoři gymnázium opustit, úspěšně složila francouzskou maturitu.

Kvůli studiu na francouzském gymnáziu nemohla nastoupit na vysokou školu hned po maturitě, tehdejší komunistický režim ji další studia povolil až po čtyřech letech. I pod vlivem svého prastrýce Jaroslava Heyrovského se Helena rozhodla pro studia přírodovědecké fakulty, v oboru makrobiologie a biochemie. „Pamatuji si, jak jsem se svým prastrýcem jednou debatovala, co dělám v práci a on řekl: ‚A co to přinese lidem?‘ Tak to ve mně zůstala ta jeho otázka a říkala jsem si, že musím dělat něco, co přinese nějaký úspěch lidem.“

Po úspěšném absolvování vysokoškolského studia se Helena Kopecká rozhodla nastoupit na aspiranturu na makrobiologickém ústavu Akademie věd a plně se v oboru kvalifikovat. Během studií porodila dva syny i přesto zdárně kvalifikace dokončila.

Rozhodnutí k emigraci

V srpnu roku 1968, poté, co Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy šla Helena Kopecká se svými syny na procházku po pražských Hradčanech. Cestou potkala dva vojáky, kteří na ní a na její rodinu zamířili kulometem. To ji přimělo k rozhodnutí odjet „A v ten moment jsem si řekla: ‚Tak, tady žít už nechci, aby moje děti žily pod nebezpečím kulometů. Tak jsem se rozhodla, že odjedeme do Francie.“

I vzhledem k tomu, že měla na konci studií možnost strávit tři měsíce ve vědeckém ústavu ve francouzském Štrasburku, věděla, jak vypadá život ve svobodě a chtěla pro sebe a své syny zajistit bezpečí a co nejlepší podmínky k životu. „Takže jsem objevila svět, kde nebyli vojáci, kde jsem mohla říct, co jsem chtěla a mluvit, jak jsem chtěla.“

Vyřešila tedy v rychlosti všechny administrativní záležitosti, sbalila dva kufry a dva syny do svého trabantu a v září 1968 odjela přes České Budějovice do Rakouska, dále do Německa a po třech dnech dorazila do francouzského Štrasburku. Bylo to velmi těžké rozhodnutí, vzhledem k tomu, že Helena Kopecká už tou dobou byla matka samoživitelka. Když se rozhodla pro emigraci, myslela si, že už se do Československa nikdy nevrátí. Zanechat za sebou vše, co v Praze měla bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které musela udělat.

Nový život ve Francii

Po příjezdu do Štrasburku dorazila do vědeckého institutu, kde v minulosti absolvovala stáž, a přemluvila ředitele institutu, aby ji zaměstnal: „Tak jsem přišla do toho ústavu, kde jsem pracovala, šla jsem za mým šéfem a řekla jsem, že jsem odešla z Československa. On byl dost překvapený. Já jsem řekla, že mám dole dvě děti, a nakonec mě přijal do své skupiny.“

První léta v exilu byla pro rodinu velmi těžká – Helena Kopecká byla matka samoživitelka a dostávala velice nízký plat za hodně práce, žili velice skromně v malém studiu. Profesor místního gymnázia učil jejího, tehdy dvanáctiletého, syna Michala rok francouzsky, aby mohl nastoupit na gymnázium. Pětiletý‎ Daniel hned nastoupil do francouzské školky. I přes těžkosti exilu a velké zodpovědnosti za dva syny, vzpomíná Helena Kopecká na tato léta jako na časy radosti a svobody, snažila se trávit veškerý volný čas se svými syny, procestovali společně Evropu a rychle se adaptovali na francouzský styl života. Její nejstarší syn matce se vším pomáhal a celá rodina držela velmi pohromadě. To je podle Heleny Kopecké v životě to nejdůležitější.

Aby zůstali v nějakém kontaktu s českou kulturou, přivezla Helena Kopecká české knihy, hlavně od Karla Čapka a mluvili doma co nejlepší češtinou. Oba synové nyní mluví plynně česky i francouzsky.

Po třech letech práce ve Štrasburku se laboratoř, ve které Helena Kopecká pracovala, přesunula do Paříže. Rodina se tedy přestěhovala do městečka na jihu velkoměsta, kam chlapci chodili do školy a jejich matka každý den dojížděla do Paříže za prací.

V roce 1972 se rodina doslechla o českém Sokolu v Paříži. Helena Kopecká docházela do Sokola už v Československu a když se dozvěděla o této možnosti ve Francii, bez váhání se i s rodinou stali aktivními členy spolku a každou sobotu docházeli všichni na cvičení. Sokol v Paříži založili čeští imigranti, kteří do Franci odcestovali v období světových válek. Pro Helenu Kopeckou a její syny se Sokol stal novou rodinou v exilu. Ve spolku společně zpívali české písně, slavili české svátky. Helena Kopecká se v Sokolu brzy stala náčelnicí, což obnášelo plánování aktivit a cvičení pro ženské členky Sokola. Sokol organizoval i kurzy češtiny a různé víkendové výlety do přírody. „Ten Sokol nám hodně přines, nejen po té stránce tělocvičný, ale i po stránce rodinný.“

Odjezd do Ameriky

Po sedmi letech práce pro vědecký ústav v Paříži, dostala Helena Kopecká nabídku na práci jako vědecký pracovník na prestižní Standfordově univerzitě v Kalifornii, kterou se rozhodla přijmout. Její starší syn ale musel ve Francii na vojnu a posléze nastoupit na univerzitu, tak odjela pouze se čtrnáctiletým synem Danielem. Na život v Americe vzpomíná velmi dobře, profesně to bylo velice zajímavé prostředí a život v Kalifornii se ji i jejímu synovi velice líbil: „Bylo to nádherný a Daniel nastoupil do gymnázium. To přišel mladej francouzek, hezkej kluk, všem děvčatům se líbil. Měl tam spoustu možností. A prostě žil americkým životem mladého chlapce.“

Po dvou letech ji skončila její původní pracovní smlouva, ale vzhledem k jejím úspěchům dostala nabídku zůstat pracovat pro univerzitu na dalších pět let. Přesto, že to byla velice zajímavá práce a skvělá nabídka, rozhodla se vrátit do Francie, kde měla syna na univerzitě. Navíc dostala nabídku práce pro věhlasný Pasteurův institut v Paříži, a i se synem se vrátili do Francie.

Profesní úspěchy

Helena Kopecká je velice významná vědkyně a podílela se na revolučních objevech molekulární biologie. Pracovala na molekulární virologii, převážně na studiu enterovirů. Pracovala například na studiu polioviru, tedy viru, který způsobuje dětskou obrnu. Měla úspěchy převážně ve zkoumání virů, které způsobují nemoci u dětí a celý život se snažila přispět do boje proti dalším humánním virovým onemocněním. Tato práce byla jistou odpovědí na otázku prastrýce Jaroslava Heyrovského, co její práce přináší lidstvu. Byla mnohokrát oceněna za své vědecké úspěchy a stala se ředitelkou výzkumu vědeckého institutu.

Otevření hranic

Po revoluci v roce 1989, kdy padl komunistický režim v Československu, se Helena Kopecká vydala na cestu zpět do Prahy, hned jak to bylo možné. Přijížděla s velkou nervozitou z toho, jaký návrat po 21 letech bude. Velice rychle se ale znovu-seznámila se svým rodným městem: „Tu Prahu jsem si procházela, jako kdybych ji znovu objevovala. Tenkrát ještě nebylo nikde nic, žádný restaurace, jen já jsem si procházela tu Prahu.“

Od otevření hranic pravidelně cestovala do Prahy, její synové se také rádi vraceli – i vzhledem k tomu, že se Helena Kopecká po přejezdu do Francie rozhodla, že bude na syny mluvit pouze česky, neměli žádný‎ problém se domluvit a navázat kontakty se svou rodnou zemí. Rodinu ale nelákalo vrátit se do Čech nastálo; pracovní podmínky a vyžití, které by mohla mít v Praze se nemohly rovnat s její práci v Pasteurově ústavu, kde pracovala až do roku 1997. Helena Kopecká ale hned po revoluci začala organizovat v Československu vědecký kurz molekulární biologie a spolupracovala s různými vědeckými institucemi.

Závěr profesní kariéry

V roce 1997 odešla Helena Kopecká do důchodu, ale nedlouho poté ji oslovila Světová zdravotnická organizace s nabídkou práce na vymýcení viru dětské obrny po celém světě. Helena Kopecká tedy pokračovala v práci dalších deset let, cestovala po celém světě a trávila vždy tři měsíce na výzkumu v dánské Kodani a tři měsíci v Paříži. Pracovat tedy přestala až ve svých 76 letech. Stále se zajímá o svět vědy a v současnosti ji trápí váhavost populace vůči očkování: „To je moje velká touha, aby lidé pochopili, že očkování je jediná cesta, kterou můžeme ty viry trošku zkrotit.“

Návrat do Česka

Helena Kopecká je stále místostarostkou Sokola Paříž, o jehož historii společně s dalšími Sokoly napsala knihu. Ve svých devadesáti letech se usadila zpět v Praze, kde se ji podařilo získat její původní byt, ale stále dojíždí do Francie, má osm vnuků a šest pravnoučat. I přes nevídané úspěchy ve vědě, kterých během svého života dosáhla, je nejvíce hrdá na svou rodinu. Říká, že po těžkém dospívání už nemá strach z ničeho a sílu a odvahu ji celý ‎život dodávala zodpovědnost za děti.

Za svůj život se si Helena Kopecká musela ověřit, že i když jsou špatné časy, člověk to musí přežít. Chtěla by svým potomkům předat sílu do života a chuť do jejich aktivity, aby také dosáhli svých cílů. Přála by si, aby se současná společnost více soustředila na mezi rodinné vztahy a více si vážila toho luxusu, ve kterém dnes žije.

Helena Kopecká je právem hrdá na svůj život a na své úspěchy. Rozhodnutí emigrovat hodnotí jako extrémně náročné, ale rozhodně ho nelituje. „Nelitovala jsem ani vteřinu, že jsem odešla a že jsem se zase vrátila. To byl krásnej dárek do mýho života.“