„V roce šedesát osm, v srpnu šedesát osm. To byl takový moment, já říkám, to byl skutečně moment v mém životě, kdy jsem vyšla s chlapci z naší Bašty a šli jsme na jeden konec, tam stál ruský voják s mašinkvérem a začal na nás mířit. Tak jsem se otočila a šli jsme honem na druhou stranu, že půjdeme tamtudy. Tam stál další a zase na nás namířil kulomet. A v tom momentu jsem si řekla: ,Tady žít už nechci. A děti moje tady nebudou vyrůstat.‘ Já už jsem v roce šedesát šest byla rozvedená, s mužem jsme se rozvedli, a já jsem už měla děti ve výhradní péči a řekla jsem: ,A dost! Tady nemůžeme žít.‘“
„Ten čtyřicátý osmý... zase to byl takový převrat. Najednou to zase bylo něco jiného. Mezi čtyřicátým osmým a čtyřicátým pátým jsme žili jako mladí, chodili jsme do tanečních, chodili jsme tancovat, skautovali jsme. Prostě jsme žili jako mladí svobodní lidé. Pak najednou se to začalo utahovat a člověk si musel začít dávat pozor, s kým mluví, jak mluví, a to bylo to nejhorší. To bylo snad to nejhorší, že jste nevěděl, komu můžete něco říct, a komu ne. Před kým si musíte dávat pozor.“
„Až přišel rok osmdesát devět. Najednou jsem si říkala: ,Tam je teď sametová revoluce, lidi tam jsou svobodní.‘ A okamžitě jsem se sebrala, sama, řekla jsem: ,Já si tohle musím vychutnat sama, ten návrat.‘ Takže jsem jela, vzala jsem auto a jela jsem sem hned v roce devadesát. A najednou jsem přijela a na těch hranicích to ještě nebylo moc příjemné. Moc nás nevítali. Já jsem doufala, že nám řeknou: ,Tak vás zase vítáme.‘ Ne, kdepak. Nebylo ještě takové... Neměla jsem kde bydlet. Přijela jsem sem a v našem domě nikdo nebydlel. Neměla jsem tam kde být. Tak jsem šla k sestřenici mojí matky, paní Horáčkové, to byla maminka Michala Horáčka. Ta mě ubytovala v Praze. A já jsem si chodila po té Praze a říkala jsem: ,Tak jsem zase doma, jsem tady zase doma.‘ Bylo to trošku tristní, protože všechno bylo zavřené. Ani jedna restaurace, já jsem se nemohla ani napít. Všechno zavřené. Vyšla jsem si na Petřín k rozhledně a teď to bylo celé odrátované a tam byl nějaký chlapík a já říkám: ,Jé, tady je to zavřené.‘ A on říká: ,Paninko, to už jste tady dlouho nebyla. To už je zavřené třicet let.‘“
„Strach jsem měla, musím říct, celý svoje mládí. Bohužel, naše mládí bylo poznamenaný a žili jsme ve strachu. Jak za války, protože matka v zahraničí, otec ve vězení. Při každém zazvonění, při každém telefonu jsme se třásli, pro koho už zase jdou. Kdo bude zavřenej. Babička byla taky zavřená jeden čas, protože ji podezřívali, že má styky se svou dcerou, s mojí matkou. Takže jsme žili ve strachu. Potom přišel komunismus a zase jsme žili ve strachu, zase jsme žili v nejistotě. A od tý doby už nemám strach z ničeho.“
„A najednou v roce 1989 přišla sametová revoluce a najednou se otevřely zase ty brány zpět domů. Takže samozřejmě jsem hned při první příležitosti nasedla do auta a jela. A chtěla jsem si to zkusit sama, jaký to bude. A můžu vám říct, že jsem se sevřeným dechem projížděla tu hranici mezi Německem a Československem. A když jsem přijížděla do Prahy, tak najednou nad Vltavou letěly balony. Tak jsem si říkala: ‚To je tak krásný uvítání zpátky do Prahy.‘ Tak jsem všechno zase našla, jak jsem opustila, bylo to krásný. Byl to krásný návrat domů. Zase jsem se tady cítila doma.“
„A já jsem vyšla s dětma ven a tam na rohu stál sovětský voják a namířil na nás kulometem. Tak jsem se skutečně zalekla a šla jsem na druhou stranu. A tam stál zase jiný voják a zase na nás namířil kulomet. A v tom momentu jsem si řekla: ‚Já tady žít už nechci. Já nechci, aby moje děti žily pod nebezpečím kulometů.‘ A tak jsem se najednou rozhodla, že odjedeme. Že odjedeme do Francie. Já jsem na konci mých studií měla možnost být tři měsíce ve vědeckém institutu ve Štrasburku, takže jsem objevila svět, kde nebyli vojáci, kde byla volnost a kde jsem mohla říct, co jsem chtěla, mluvit, jak jsem chtěla. Tak ve mně ten vzor už byl.“
zdroj: Fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2022
zdroj: Fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2022
Stáhnout obrázek
Helena Kopecká, rozená Marková, se narodila 10. února 1931 v Praze. Její matka Milena Marková, později znovu provdaná Parkerová, pracovala v roce 1939 jako novinářka Timesů na britské ambasádě v Praze. Brzy po nástupu nacismu se dostala do hledáčku gestapa a musela uprchnout z Československa do Anglie, kde se podruhé vdala a kde také po těžkém porodu v roce 1943 zemřela. Helenin otec byl František Miloslav Marek, jeden z prvních Svojsíkových skautů, který po studiu ve Spojených státech přivezl na sklonku dvacátých let do Evropy basketbal. Během druhé světové války byl za odbojovou činnost zatčen a odsouzen k smrti. K popravě však nedošlo a F. M. Marek se v květnu 1945 vrátil domů. Helena Kopecká v letech 1945–1950 vystudovala Francouzské gymnázium v Praze. Chtěla navázat studiem medicíny, ale pro její „nevhodný buržoazní původ“ to nebylo možné. Nakonec se jí podařilo externě vystudovat molekulární biologii. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se i se dvěma syny, Michaelem a Danielem, rozhodla pro život v emigraci. Díky předchozím kontaktům s nobelistou Giorgiem Bernardim se jí podařilo uchytit ve vědecké laboratoři ve Štrasburku a postupně si ve Francii vybudovat kariéru. Během svého života v exilu působila také dva roky na Stanfordově univerzitě v USA. Po pádu železné opony uspořádala Helena Kopecká v Československu kurz mikrobiologie, věnovala se její aplikaci do lékařství a přednášela v mnoha světových metropolích. Po odchodu do důchodu ještě dalších deset let spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Helena Kopecká v roce 2022 žila v Praze, odkud pravidelně dojíždí do Francie. Jako matka samoživitelka vychovala v exilu oba syny. Paní Helena Kopecká zemřela dne 20. července roku 2022 ve věku 91 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
