Ivana Königsmarková

„Jednou jsem šla domů, to mi bylo asi tak deset, a on (tatínek) měl na schránce napsáno jen Semmel, jen jméno a příjmení (bez titulů), a pod tím bylo připsáno: To ty, žide? A já jsem do tý doby o židovství nic nevěděla. Prostě se u nás držely křesťanské svátky, Vánoce, Velikonoce. A tak jsem z toho byla úplně vedle, běžela jsem po schodech, brala jsem to po dvou a volala: ,Mami, mami, my máme něco hroznýho na schránce!‘ Máma sešla se mnou dolů, a teprve v té době mi vysvětlila, co to je. Že to není nadávka. A já jsem se s tím nikdy netajila, že jsem sice napůl, ale Židovka. Nikdy jsem to sice nevykřikovala, ale je pravda, že mnoho lidí, když se to dovědělo, vyjádřili velké překvapení.“

„No a šla jsem do Bartolomějský a tam si pro mě přišel takovej čtyřicátník v kvádru hnědým se žlutou košilí a převedl mě přes dvůr z tý vrátnice, odemkl dveře, které vypadaly jako od bytu, otevřel je přede mnou a řekl ,prosim‘ a přede mnou byly strmé vysoké schody široké tak od lokte k lokti, na konci byly další dveře. Pak za mnou zamknul, nahoře zase odemknul a řekl ,prosim‘ a pak za námi zase zamknul. Nahoře byl prostor, ze kterého se otevíraly dvě chodby na obě strany s řadou dveří a my jsme šli až do těch úplně na konci. Tak z toho jsem měla dost stísněný pocit, a když jsem tam viděla na stole desky, na kterých bylo jméno toho našeho kamaráda, tak se mi ulevilo, protože jsem věděla, o čem to je. A pak už jsem byla suverén, respektive jsem si to nepřipouštěla. Bylo to těžký, já jsem trochu zneužila své situace, já jsem totiž krátce předtím předčasně porodila a to moje dítě zemřelo týden nato. Oni chtěli vědět okolnosti té výměny bytu, že jsme určitě o tom (emigraci) věděli a že jsme jim za to zaplatili, a já jsem jim řekla, že nic nevim, že mám svých starostí dost, že to zařizoval manžel, abych netrpěla.“