Ivana Königsmarková

„No a šla jsem do Bartolomějský a tam si pro mě přišel takovej čtyřicátník v kvádru hnědým se žlutou košilí a převedl mě přes dvůr z tý vrátnice, odemkl dveře, které vypadaly jako od bytu, otevřel je přede mnou a řekl ,prosim‘ a přede mnou byly strmé vysoké schody široké tak od lokte k lokti, na konci byly další dveře. Pak za mnou zamknul, nahoře zase odemknul a řekl ,prosim‘ a pak za námi zase zamknul. Nahoře byl prostor, ze kterého se otevíraly dvě chodby na obě strany s řadou dveří a my jsme šli až do těch úplně na konci. Tak z toho jsem měla dost stísněný pocit, a když jsem tam viděla na stole desky, na kterých bylo jméno toho našeho kamaráda, tak se mi ulevilo, protože jsem věděla, o čem to je. A pak už jsem byla suverén, respektive jsem si to nepřipouštěla. Bylo to těžký, já jsem trochu zneužila své situace, já jsem totiž krátce předtím předčasně porodila a to moje dítě zemřelo týden nato. Oni chtěli vědět okolnosti té výměny bytu, že jsme určitě o tom (emigraci) věděli a že jsme jim za to zaplatili, a já jsem jim řekla, že nic nevim, že mám svých starostí dost, že to zařizoval manžel, abych netrpěla.“

„No a to mi bylo patnáct v té době (v srpnu 1968). A pak jsme s kamarádama tiskli letáky a rozváželi je po Praze a dělali jsme revoluci, bylo to hezký. A co jsme třeba na těch letácích měli? To už si nepamatuju, to už je strašně dávno, byly to takový hesla, že je to okupace, něco v tom smyslu. Tiskli jsme to na takovým starým lihovým ormicu, byla to stará vykopávka, dneska by to už bylo v nějakém muzeu.“