Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Königsmarková (* 1953)

• narodila se v roce 1953

• vystudovala gymnázium

• dále obor ženská sestra

• pracovala 20 let jako porodní asistentka v nemocnici U Apolináře

• od roku 1994 pracovala v soukromé praxi

• roku 1998 spoluzaložila Centrum aktivního porodu

• asistovala u stovek domácích porodů

• čelila obvinění ze zanedbání péče, byla zproštěna viny

• věnuje se lektorské a poradenské činnosti

Ivana Königsmarková, bezesporu nejznámější česká porodní asistentka, proslulá snahou o prosazení svobody volby v porodnictví, se narodila v padesátých letech v Praze. Málokdo ví, že její otec Edgar Semmel byl židovského původu a bojoval v československé armádě u Dunkerque. „Proč se všeobecně neví, kdo byl můj otec? Nikdo se na to vlastně neptal. Tatínek s rodiči emigroval ve svých patnácti letech z Československa do Izraele, tehdy Palestiny, posledním transportem, který odsud odjížděl. Zde dostudoval a v osmnácti letech vstoupil do armády. Bojoval v Africe, v Anglii, po skončení války studoval v Leningradě. Zkušenosti z druhé světové války způsobily, že ztratil víru v Boha.“

Vliv maminky

Maminka Věra rozená Šimáňová byla dětská lékařka, pracovala na dětské klinice a docházela i k dětem do nemocnice u Apolináře. Tam se narodila Ivana i její mladší sestra, Ivana tam porodila své dvě děti a pracovala tam sama později dvacet let jako porodní asistentka. Maminka ztělesňovala typ lékaře s přístupem, který dnes nazýváme celostní medicínou. „Chodily za ní matky s malými dětmi a ona jim radila jak s potížemi dětí, tak i s jejich potížemi.“

Co to je být Žid

Z dětství si Ivana pamatuje návštěvy z disentu u nich doma.„Výchova tatínka byla přísná, jelikož byl přísný také velmi sám k sobě. Největším prohřeškem v naší rodině byla lež.“ Tatínek byl aktivní v období pražského jara a to se následně projevilo v podobě omezení a obtěžování ze strany StB. Namísto práce v ředitelství ČKD musel vystudovat další vysokou školu a uplatnit se v oblasti začínajícího oboru výpočetní technika. „Jednou jsem šla domů, to mi bylo asi tak deset, a on (tatínek) měl na schránce napsáno jen Semmel, jen jméno a příjmení, bez titulů, a pod tím bylo připsáno: To ty, žide? A já jsem do tý doby o židovství nic nevěděla. Prostě se u nás držely křesťanské svátky, Vánoce, Velikonoce. A tak jsem z toho byla úplně vedle, běžela jsem po schodech, brala jsem to po dvou a volala: ,Mami, mami, my máme něco hroznýho na schránce!‘ Máma sešla se mnou dolů a teprve v té době mi vysvětlila, co to je. Že to není nadávka. A já jsem se s tím nikdy netajila, že jsem sice napůl, ale Židovka. Nikdy jsem to sice nevykřikovala, ale je pravda, že mnoho lidí, když se to dovědělo, vyjádřili velké překvapení.“

Tanky v roce 1968

Když bylo Ivaně Semmelové patnáct, byla přijata na gymnázium. Byl právě rok 1968. Dne 21. srpna byla zrovna sama doma, maminka byla v Mnichově na návštěvě a ona měla jít na lékařskou prohlídku kvůli chmelové brigádě. Vtom zazvonil telefon. Volala maminka jedné spolužačky, ať si pustí televizi. Když Ivana viděla, co se děje, sbalila si věci a šla za kamarádkou, aby nebyla doma sama. Vyběhly na Václavské náměstí, kde viděly tanky a zúčastnily se demonstrace za první padlé. „A pak jsme s kamarádama tiskli letáky a rozváželi je po Praze a dělali jsme revoluci, bylo to hezký. A co jsme třeba na těch letácích měli? To už si nepamatuju, to už je strašně dávno, byly to takový hesla, že je to okupace, něco v tom smyslu. Tiskli jsme to na takovým starým lihovým ormicu, byla to stará vykopávka, dneska by to už bylo v nějakém muzeu.“

Gymnázium dokončila v Mostě v severních Čechách. „Při maturitě nám nabízeli, že budeme přijati na lékařskou fakultu v Olomouci a dostaneme stipendium, když se tam vrátíme pracovat, já jsem ale chtěla žít v Praze. Pro studium na vysoké škole jsem ale neměla ty správné rodiče. Paknám nějaký známý poradil, že bych mohla jít studovat obor ženská sestra.“ Tak se Ivana stala porodní asistentkou. Jiný směr než ostatní studující získala díky další náhodě: s dřívějšími spolužáky chtěla strávit jarní prázdniny v jiný termín, a tak si musela nahradit praxi.„To bylo právě v porodnici u Apolináře, kde jsem se od tamních porodních asistentek naučila základy práce. Tehdejší praxe byla totiž taková, že nebylo možné vidět celý porod v kuse, jedna studentka byla na příjmu, druhá dělala klystýr, třetí holila a tak dále. U Apolináře jsem se poprvé naučila, jak ženu vyšetřovat a jak porod probíhá. Studium bylo náročné, mít vlastní názor se vůbec nenosilo. Tak je to ostatně dodnes. Zdravotník je vyškolen, aby ovládal úsek péče na svém pracovišti, a na tom stráví třeba dvacet let, aniž by měl možnost vidět problematiku komplexně nebo se podívat, jak péče probíhá v zahraničí.“

Výslech v Bartolomějské

Ivaně s manželem se v roce 1982 podařilo od přátel získat byt. Přátelé však krátce nato opustili Československo a už se nevrátili. Ivana byla Státní bezpečností vyzvána, aby se dostavila k výslechu do Bartolomějské ulice. „Manžel, který už měl s vazbou zkušenost, mne vyzbrojil penězi a kartonem cigaret a šla jsem do Bartolomějské, tam si pro mě přišel takový čtyřicátník v hnědém kvádru se žlutou košilí a převedl mě přes dvůr z tý vrátnice, odemkl dveře, které vypadaly jako od bytu, otevřel je přede mnou a řekl ,prosim‘ a přede mnou byly strmé vysoké schody široké tak od lokte k lokti, na konci byly další dveře. Pak za mnou zamknul, nahoře zase odemknul a řekl znova ,prosim‘ a pak za námi zase zamknul. Nahoře byl prostor, ze kterého se otevíraly dvě chodby na obě strany s řadou dveří a my jsme šli až do těch úplně na konci. Tak z toho jsem měla dost stísněný pocit, ale když jsem tam viděla na stole desky, na kterých bylo jméno toho našeho kamaráda, tak se mi ulevilo, protože jsem věděla, o čem to je. A pak už jsem byla suverén, respektive jsem si to nepřipouštěla. Bylo to těžký, já jsem trochu zneužila své situace, krátce předtím jsem totiž předčasně porodila a to moje dítě zemřelo týden nato. Oni chtěli vědět okolnosti té výměny bytu, že jsme určitě o tom (emigraci) věděli a že jsme jim za to zaplatili, a já jsem jim řekla, že nic nevím, že mám svých starostí dost, že to zařizoval manžel, abych netrpěla. Byli jsme tak domluveni, abychom se nelišili ve výpovědích.“

Změna koncepce

Ivana Königsmarková v průběhu své praxe neměla pocit, že by porodnická péče neprobíhala optimálně, trochu jinak začala uvažovat, až když sama porodila dvě děti. V roce 1992 se jí naskytla možnost odjet na dvouměsíční stáž do Dánska, kde viděla diametrálně odlišný model péče. Ženy docházely do porodního centra na předporodní kontroly k porodním asistentkám, které o ně později pečovaly při porodu. Po něm zpravidla odcházely domů a porodní asistentky jezdily po porodu za nimi. To vše proplácela zdravotní pojišťovna. Největší šok zažila hned zpočátku při prvním porodu, u něhož měla asistovat. Když k ženě chtěla vstoupit, tamější porodní asistentka ji zastavila s tím, že se rodičky nejdříve zeptá. Když se vrátila z porodního pokoje, oznámila, že si rodička přítomnost další asistentky při porodu nepřeje.„To jsem koukala, že v Dánsku může žena rozhodovat o tom, kdo z personálu bude přítomen.“ Takové pravomoci žen jsou v českých reáliích i po dvaceti letech nemyslitelné. „Lékaře jsem tam za celé dva měsíce viděla jednou, veškerou práci obstarávaly porodní asistentky, při komplikacích předávaly klientku lékařům.“

90. léta

Nabyté zkušenosti pak chtěla uplatnit doma. V roce 1996 získala registraci jako samostatná porodní asistentka a měla v úmyslu založit porodní dům. „V devadesátých letech bylo jednodušší půjčit si milion než sto tisíc.“ Snahy vyústily ve vznik Centra aktivního porodu, který založila s kolegyní v oboru a který fungoval jako součást Nemocnice Na Bulovce. „Byly jsme tam víceméně trpěny. Pro celkové nepochopení po dvou letech porodní centrum skončilo. Hodně práce, peněz méně, než když jsem pracovala v soukromé praxi jednoho lékaře, a ze strany zdejších lékařů a porodních asistentek byl cítit despekt. Jako například když jsem se ohradila, aby se na mé klientce mladý lékař neučil šít poranění, což neovládal, a ona si přitom zaplatila naši péči jako nadstandard.“

První domácí porod

K prvnímu asistování u porodu doma ji krátce nato (v prosinci 2000) přemluvil rodičovský pár, který původně plánoval porod v CAP Bulovka. Perzekuce ze strany úřadů na sebe nenechaly dlouho čekat. „Při porodu se ženě neodlučovala placenta a pro jistotu jsme jeli do nemocnice. Když jsem pak osobně nahlásila narození dítěte na matrice, zjistila jsem, že po mně bylo vyhlášeno téměř celostátní pátrání. Následovalo trestní oznámení pro podezření z nedovoleného podnikání, to pak bylo odloženo.“

Tragédie

Konec aktivní praxe způsobily události po domácím porodu v roce 2009, po kterém se dítě nenadechlo. „Dítě jsem resuscitovala, přijela záchranná služba, ještě hodinu pak byli v bytě. Dítě pak odvezli, ženu odvezla jiná sanitka, s otcem jsem do nemocnice jela já, ale nikoho nezajímaly žádné informace, jen mě odstrčili se slovy: ,Vy ne.‘ Kolegové zdravotníci na mě podali trestní oznámení, které státní zástupkyně odložila. Krátce nato odešla na mateřskou a její nástupce případ znovu otevřel.Rozběhla se čtyřletá mašinerie soudních stání u obvodního soudu, městského soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, který rozhodl, že mi nebyl umožněn spravedlivý soud. Nyní jsem netrestaná, ale nic neskončilo, protože vrchní státní zástupce podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Když to vše začalo, přišlo mi z magistrátu oznámení o zrušení registrace, na kterou mám nyní dle mého názoru znovu nárok, ale nechtějí mi ji vydat. Moje práce je tedy omezena na lektorskou a poradenskou činnost.“

Hon i podpora

Čtyři roky soudů za vydatné pozornosti médií, označované honem na čarodějnice, se podepsaly na Ivanině zdraví. „Ve sdělovacích prostředcích jsem stále o sobě slyšela, že jsem vrah dětí, na druhou stranu se mi ale dostalo i obrovské podpory od přátel i od širokého okolí ze strany žen, které si přejí změnu v českém přístupu k těhotným, rodícím ženám a matkám a jejich dětem.“

Žádejte právo

Co by Ivana Königsmarková vzkázala současné generaci? „Aby se ptali, aby hledali informace, aby věřili sami sobě, aby žádali to, na co mají právo, aby se chovali svobodně a se zodpovědností, která ke svobodě patří.“ V současnosti Ivana Königsmarková plánuje založit novou porodnici, určenou rodičkám s nízkorizikovým těhotenstvím preferujícím přirozený porod.