„Bylo to v roce 1953, zemřel Stalin a my jsme na 11. rotě drželi tryznu, stála nastoupená jednotka, k poctě zbraň a za týden nebo čtrnáct dní jsme ji drželi podruhé, za Gottwalda. Ale to bylo už ke konci vojny, byli jsme mazáci a už jsme měli jít v červenci do civilu. Týden nebo dva potom nám přečetli rozkaz: 192 dní navíc, přidržen k výjimečnému cvičení, tak jsme se nechali, co nás tam bylo pět nebo šest mazáků na 11. rotě, ostříhat dohola.“
„Jedna střepina, ale bylo jich víc, těch střepin, tak prolétla oknem do místnosti, kde je teď hospoda u Červeného draka, a u ponku, kde jsem stával já, stál Vilém Kupsa a mu to uťalo hlavu.“
„Maminka udělala důstojníkovi snídani a jeho sluha mu přinesl ruksak. Rozvázal ho a vytáhl látku, tmavou se světlými puntíky. Maminku si odměřil, rozmotal to, nožem látku nařízl, pak roztrhl a mamince za nocleh a snídani dal látku na šaty. Maminka je nosila pořád, ty šaty, dali jsme jí je i do hrobu.“
„Měl jsem deset let, když přišli Němci. Šli jsme ze školy a náměstí už bylo plné vozů, aut a tanků. Bylo to v březnu, všude napadený mokrý sníh, taková břečka a my jsme se koulovali. Došli jsme až ke kapličce, byla nás velká řada kluků z Bělé a házeli jsme koule i přes silnici. A jak Němci jeli na motocyklech a v té loďce, já jsem hodil tu kouli a zrovna se jednomu rozplácla o helmu. Jak on měl ten samopal, tak on ho proti mně namířil a zařval, to znám první německé slovo od deseti let: ‚Du Scheißer! Du Scheißer!‘“
„Zavedli je na místo, kde si museli sundat oblečení až do spodního prádla, potřebovali pro zajatce uniformy, nastavěli je ke stromům, na pařez postavili kulomet. My jsme s kamarádem stáli kousek od nich a pak je stříleli. Nejdřív do hlavy a pak po celém těle. Když to do hlavy prásklo, tak to roztříštilo o borovici jak rajská omáčka, to byla hrůza. Pak ten poslední na kraji, to byl zřejmě důstojník, se snažil utéct, ale po takových dvaceti třiceti metrech ho také trefili.“
Zdeněk Komárek se narodil 3. října 1929 v malé obci Buková na Drahanské vrchovině. Jeho rodiče museli opustit rodné Boskovice poté, co se otec zapojil do stávky v jedné z boskovických továren. V roce 1936 se rodina do Boskovic vrátila a Zdeněk zde začal navštěvovat chlapeckou školu. Na konci války zažil nálet na Boskovice, při kterém zahynulo několik obyvatel a další byli zraněni. Poslední den války na vlastní oči viděl polní soud a následnou popravu 16 německých vojáků kousek od svého bydliště. V roce 1950 se oženil a v následujícím roce nastoupil na vojnu a stal se jedním z prvních příslušníků nově vznikající pohraniční stráže. Po návratu z vojny v roce 1954 pracoval v UP závodech v Boskovicích a vstoupil do komunistické strany. Postavil si vlastní domek a dostal nabídku pracovat jako rámař v komunálních službách. V roce 1962 byl ve volbách zvolen poslancem městského národního výboru (MNV) a pracoval v bytové komisi. V srpnu 1968 při nehodě autobusu utrpěl těžká zranění a několik týdnů strávil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jakmile se vrátil domů, odmítl hlasovat pro odvolání tehdejšího předsedy MNV a čelil obvinění, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V příštích volbách už nekandidoval a skončil ve funkci poslance i člena bytové komise. Během normalizace několikrát navštívil příbuzné ve Vídni a odtud tajně převážel léky a cennosti pro své známé. Po smrti své ženy v roce 1984 prodal svůj dům a v jiné části města si postavil malý domek s vysněnou zahrádkou. Zdeněk Komárek zemřel 14. ledna roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
