„V lednu 1989, kdy byla palachiáda, kdy policajti bili demonstrující, kteří si připomínali dvacáté výročí pohřbu Jana Palacha. Vzpomínám, že byla velikánská zima a já jsem chodil demonstrovat a psal jsem zároveň rozhovory s lidmi, kteří tam byli. Vždycky jsem přišel za šéfredaktorem, šéfredaktor řekl: ‚No, to nemůže vyjít‘. Tak jsem z toho byl trošku zoufalý. Já jsem byl redaktorem zahraniční rubriky, měl jsem na starosti Sovětský svaz… A to redaktorování zahraniční rubriky spočívalo v tom, že když jste měl službu, tehdy nebyly počítače a nic, tak to se trhala Četka z dálnopisu a ten redaktor to mohl upravit a hlavně tam mohl dát titulky. Mě napadlo, že udělám tu stránku o palachiádě, a tak jsem všechny titulky udělal jako narážky na to. Vodní děla a slzný plyn, bijí lidi… a udělal jsem to z takových… vzal jsem třeba zprávy z Koreje, z takového světa násilí a bezpráví, jak se říkalo… z kapitalistické ciziny. Ale všem jsem do jednoho dal titulky, které popisovaly situaci na Václavském náměstí. Když jsem šel za sazečem, který to měl sázet, ještě olovem to sázel, tak on mi říkal: ‚Martine, neblbni, za tohle tě zavřou‘. Ale já jsem měl štěstí či neštěstí. Ten zástupce šéfredaktora, který tehdy sloužil a měl na starosti noviny, aby vyšly co nejlépe. Buď nebyl v dobré kondici, nebo byl tak blbej, že mu nedošlo to, co došlo tomu metérovi, tak to druhý den takhle vyšlo. No, a na ÚV KSČ nebo politbyru to ale lidem došlo a dali příkaz, ať mě z novin vyhodí.“
„To byla absolutní euforie, měli jsme všichni strašnou radost. Bylo to něco, co člověk… na co se člověk strašně těšil, a když to nastalo, tak to byl úžasný mejdan. Úžasný zážitek. Já jsem poprvé v životě cítil možnost být doopravdy užitečný. Zatím si člověk psal nějaké romány do šuplíku, o kterých nevěřil, že někdy vyjdou. Práce, jak už jsem popisoval, to byla taková hra na práci. A tady šlo doopravdy něco dělat, něco zařizovat, někam jezdit. Noviny jsme začali řídit tak, jak jsme chtěli, začali jsme svobodně psát, a protože to psaní byla věc, která mě bavila a přitahovala ze všeho nejvíce, tak to svobodné psaní a možnost popsat realitu, dělat skutečné noviny, to bylo něco, co člověk o tom snil, ale my jsme tomu nevěřili, že se stane taková absolutní změna režimu. Tomu až do toho osmdesátého devátého věřil málokdo. Myslím, že těch lidí, kteří věřili tomu, že bude něco jiného než nějaké zmírnění tlaku režimu, tak těch bylo opravdu málo.“
„To člověk měl tehdy vnímání, že něco jiného se říká doma, v hospodě se také může říct prakticky cokoliv, ale už se falšovaly životopisy, už se vědělo – to mě i táta učil, jak ho nesmírně ctím, tak za tohle se na něho trošku zlobím, protože kdybych se tohle nenaučil, tak bych mohl být moudřejší již dříve. Jako, že se píše z dělnické rodiny, harmonické rodinné prostředí, naším cílem je budování socialismu a tyhlety kecy se člověk naučil s tím, že se musí na určitém místě v určitý čas říci a že potom je to dobré. Je to jakási mantra, která člověku umožňuje v té společnosti žít. Zatímco doma se mluvilo zcela otevřeně o režimu a to byla již doba, když jsme se začali s tátou hádat a hlavně později, když jsem byl na vysoké škole, protože mě tahleta hra na socialismus přišla blbá, měl jsem rád Ameriku a Ronalda Reagana. Ale ctil jsem absolutně to, že se o tom dá otevřeně mluvit doma a v hospodě a dodržoval jsem ty mantry na veřejnosti, které umožňovaly oficiální fungování ve společnosti.“
Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze. Otec, ekonom a politik Valtr Komárek, se narodil v roce 1930 nesezdaným rodičům židovského původu. Všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Za války jej jeho pěstouni Komárkovi ochránili před transportem do terezínského ghetta. Po válce vstoupil z přesvědčení do komunistické strany. V 60. letech žila rodina na Kubě, kde působil jako poradce. Stal se jedním z představitelů pražského jara a sametové revoluce. Valtr Komárek s Alenou Komárkovou, rozenou Müllerovou, své syny Martina a Michala vedli ke konformitě a dodržování rituálů komunistického režimu, které jim umožní studium, získání odpovídajícího pracovního zařazení a klidný život bez střetů se státní mocí. Martin Komárek po maturitě na gymnáziu Nad Turbovou nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval obor marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie. Zároveň ale navštívil i bytové seminářích, které vedl Egon Bondy, Pavel Bratinka a Daniel Kroupa. Na přemlouvání otce nepodepsal Chartu 77. Vstoupil do komunistické strany, přesvědčen o jediné možnosti změny poměrů ve státě postupnou vnitřní reformou režimu. Vstup do KSČ byl také podmínkou pro jeho setrvání na fakultě, kde se chtěl věnovat studiu, přednášení a působení na zlepšení poměrů a kvality studia filozofie. Z pozice odborného asistenta odešel v roce 1985. Zjistil, že je nemožné svobodně přednášet, a nízký plat asistenta mu neumožňoval živit rodinu. Nastoupil do redakce deníku Mladá fronta, měl mimo jiné na starosti dění v Sovětském svazu. Z deníku Martina Komárka vyhodili kvůli změně titulků u zahraničních zpráv, do kterých měl vpašovat informace o represích během Palachova týdne v lednu 1989. Získal však ihned placenou stáž u Ústředního výboru SSM. Během sametové revoluce se vrátil do Mladé fronty. Po převzetí deníku členy redakce byl zvolen za jednoho ze zástupců šéfredaktora. V druhé polovině 90. let opustil vedoucí pozici a stal se hlavním komentátorem listu. V deníku působil až do roku 2013, kdy se rozhodl pro vstup do politiky. Byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z pozice lídra hnutí ANO 2011 za Liberecký kraj.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
