„Třeba před obědem odhoukali, že je nálet. Šli jsme do krytu, v našem baráku byly nádherné klenuté sklepy, ale byla tam hrozná zima. Měli jsme tam lavice a seděli jsme tam třeba hodinu, než odhoukali nálet a šli jsme domů. Odpoledne pak mohl být nálet klidně znova, často to bývalo i několikrát za den. Na rohu byl barák, který byl po náletu úplně zplanýrovaný. Všichni tam zemřeli, děti i rodiče. Sousedi říkali, že jejich těla sbírali po kusech. Ti lidé byli ošklivě potrhaní.“
„Když s mým budoucím mužem jsme říkali, no tak do biografu. Samý válečný filmy! To bylo samý mrtvoly, samý střílení, jako aby ňákej poetickej film, to vůbec nebylo. A byly německý, nadabovaný na česko, že jo. Tančit, to bylo zakázaný, protože se uvádělo, že na frontě hynou němečtí vojáci za nás a my budeme tancovat? Tak to bylo zakázaný, že jo. Takže nebylo kam jít, co dělat. Nic, vůbec ne. Bylo to takový uskřípnutý, že jo.“
„To bylo slávy. My bydleli blízko krajského soudu a před tím byla velká zahrada. Tam vítali Heydricha. Přijelo šest aut, Heydrich vylezl, byl to urostlý chlap, veliký. Hajloval, to byla jeho víra. Ale měl moc hezkou paní, takovou drobnou, a dva kluky. Byli blonďatí a věkem dost blízko sebe. No, pak ho zabili.“
„Zrovna když jsme s našimi bydleli u soudu, tak přiletěla letadla. Udělala nálet na Škodovku, ale asi si to špatně spočítali a místo na Škodovku naházeli bomby tam, co jsme bydleli. Měli jsme velké štěstí, protože bomba spadla na zahradu do hlíny a nevybuchla. To jediné nás zachránilo. Pak přišli pyrotechnici a zneškodnili ji. Ale jinak byla aktivní.“
Jindřiška Kolocová se narodila 15. prosince 1924 v Mladé Boleslavi. V létě 1938 odjela do Hodkovic nad Mohelkou a dva měsíce pobývala u německé rodiny. Tehdy se skamarádila s neteří Konrada Henleina Hanou. V roce 1940 nastoupila na veřejnou obchodní školu v Mladé Boleslavi a po jejím absolvování o dva roky později získala místo jako účetní v továrně na dřevěné hračky. Když jí v roce 1944 hrozilo totální nasazení do Německa, kde měla odklízet sutiny po náletech, rozhodla se v říjnu 1944 narychlo provdat za Jaroslava Koloce. Na konci války se stala pamětnicí každodenního bombardování Mladé Boleslavi spojeneckými letadly, jejich rodina však přežila bez úhony. Život po válce usnadnil Kolocovým fakt, že se o politiku nezajímali. V roce 1952 se manželům narodil syn Jaroslav a Jindřiška Kolocová později nastoupila jako účetní v potravinách Pramen. Zde pracovala až do roku 1980, kdy odešla do důchodu. V době natáčení (2023) žila v Huti nedaleko Jablonce nad Nisou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
