Jindřiška Kolocová

„Když s mým budoucím mužem jsme říkali, no tak do biografu. Samý válečný filmy! To bylo samý mrtvoly, samý střílení, jako aby ňákej poetickej film, to vůbec nebylo. A byly německý, nadabovaný na česko, že jo. Tančit, to bylo zakázaný, protože se uvádělo, že na frontě hynou němečtí vojáci za nás a my budeme tancovat? Tak to bylo zakázaný, že jo. Takže nebylo kam jít, co dělat. Nic, vůbec ne. Bylo to takový uskřípnutý, že jo.“

„To bylo slávy. My bydleli blízko krajského soudu a před tím byla velká zahrada. Tam vítali Heydricha. Přijelo šest aut, Heydrich vylezl, byl to urostlý chlap, veliký. Hajloval, to byla jeho víra. Ale měl moc hezkou paní, takovou drobnou, a dva kluky. Byli blonďatí a věkem dost blízko sebe. No, pak ho zabili.“

„Zrovna když jsme s našimi bydleli u soudu, tak přiletěla letadla. Udělala nálet na Škodovku, ale asi si to špatně spočítali a místo na Škodovku naházeli bomby tam, co jsme bydleli. Měli jsme velké štěstí, protože bomba spadla na zahradu do hlíny a nevybuchla. To jediné nás zachránilo. Pak přišli pyrotechnici a zneškodnili ji. Ale jinak byla aktivní.“