"Já jsem se pak ocitl opravdu jakoby úplně na čele a viděl jsem ty policajty, když to zastavili, tak jsem měl výhled na ten kordón, a v jednom momentě jsem se ohlédl a viděl jsem, že ta masa lidí za námi už není tak velká, protože oni část toho průvodu prostě uřízli. Když zahnul na tu Národní, tak oni to v určitou chvíli zahradili, postupovali a pouštěli to těmi postranními ulicemi, anebo někteří lidé utíkali přes domy. A my jsme tam byli tak dlouho, že jsme odcházeli tou ulicí, co se, myslím, jmenuje Mikulandská, to byla ta poslední, co zůstala. Jak to oni tlačili, tak pak byla už jenom jedna úniková cesta a oni jí občas ty lidi upustili. Takže oni to jednou za čas otevřeli a člověk mohl proběhnout – dostal tedy tím obuchem – a oni tak redukovali postupně počet těch lidí. Takže my jsme odtamtud tedy odešli, což bylo částečně motivované ne strachem, ale tím, že byl pátek a mně jel poslední večerní autobus domů do Liberce, takže v nějaké chvíli jsem odtamtud odešel. Jenže než jsme se dostali nějakými těmi postranními uličkami na Jungmannovo náměstí, tak už jsme slyšeli, že to tam začalo. Už tam byl řev a už to tam začali mlátit. Tak jsme se tam pokusili vrátit a šli jsme zezadu k těm policajtům, ale oni na nás vystartovali a v podstatě nás zahnali do metra. Takže to mohlo být tak čtvrt hodiny, deset minut předtím, než to tam začali mlátit, tak my jsme se odtamtud dostali."
"Jak už jsem řekl, my jsme měli spor s tím vedením, dokonce oni nám řekli, že nám vypnou teplou vodu a elektřinu na kolejích a chtěli nás takhle vytlačit. My jsme jim ale řekli –totiž v listopadu bylo docela zima –, ať to klidně udělají, ale my tam stejně zůstaneme a oni si ponesou následky, protože tam vzniknou materiální škody, až přijde mráz. Nakonec to neudělali. Vedení s námi tedy nespolupracovalo, naopak tam byl vidět od začátku velký rozpor, a přitom dokonce začalo to, že z jiných škol začali jezdit nejenom zástupci studentů na ta centrální setkání, ale i zástupci pedagogů – a od nás nikdy nikdo. Takže s tou školou to bylo napjaté, ale nedošlo nakonec k reálnému vypnutí těch energií, to se nakonec nestalo."
"Všechno, včetně Občanského fóra, probíhalo na koleji nebo v Činoheráku [divadlo Činoherní klub v Praze], ale nic ve veřejném prostoru. Studenti jezdili do fabrik, ale to byli tři čtyři lidi, žádná velká demonstrace. A bylo potřeba z pohledu Občanského fóra, aby se udělala nějaká demonstrace v Ústí. A oni věděli, že nás je nejvíc, na počet, že bez studentů to nepůjde, aby se to náměstí zaplnilo. Ale já tedy za sebe jsem měl obavy všechny ty lidi vyvést z těch kolejí. Protože jsem si říkal: 'Ti lidi tady pracují, a my je bezprostředně dáme do skupin a někam je vyvedeme.' Měl jsem obavu, že ta policie obsadí ty koleje a už nás nepustí zpátky. Nebo že nás zmasakrujou, protože spousta těch lidí tam byla taková na hraně – lidi z těch rodin z Chomutova, Litvínova, z Mostu – a nevědělo se, když se jim něco stane, jak zareagujou, jestli se v tom utvrdí, nebo si spíš řeknou: 'No tak tohle já nemám zapotřebí,' a pojedou domů."
Michal Koleček se narodil 22. ledna 1966 v Liberci, kde vyrůstal s matkou. Vystudoval zčásti vojenské gymnázium a po dvou letech přestoupil na gymnázium ve Frýdlantu, poté studoval na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. 16. listopadu 1989 s ústeckým divadlem Gratis performoval v Praze a den nato se účastnil studentské demonstrace. Následující víkend informovali s ostatními účastníky pražských událostí ústecké studenty s tím, aby se připojili ke studentské stávce. V dalších týdnech byl aktivní jako jeden ze studentských vůdců a po zvolení Václava Havla prezidentem připravoval kampaň ke svobodným volbám. V 90. letech vystudoval dějiny umění na filozofické fakultě a později se stal kurátorem, kunsthistorikem a profesorem na univerzitě v Ústí nad Labem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
