Bohumil Kolář

„Za mřížemi jsem se setkal i s faráři z jiných církví, těch ovšem bylo jenom několik, neboť tyto církve se zdaleka nezdály režimu tolik nebezpečné, nehledě na to, že byly mnohem méně početné. Takže jsem se setkal s pár duchovními československé církve, evangelických církví, svědků Jehovových a taky s adventisty. Ty vztahy mezi námi byly ovšem výborné, to jsme skutečně byli bratři. Takže i s těmito, kteří byli nekatolíci, to nebylo překážkou, takových vztahů bratrských tam skutečně bylo, to byl jeden z těch velikých přínosů toho kriminálu. Že se tam vytvořilo velice rychle přátelství, když přišel někdo nový, jednak tam našel známé, protože skoro každý ten kněz, který byl nově zatčen, znal některé duchovní, kteří už tam byli, a seznámil se s dalšími. Takže ta atmosféra bratrská i s nekatolickými duchovními tam opravdu byla. Opravdu, ať někdo měl jakoukoliv funkci, ať to byl biskup, univerzitní profesor nebo poslední kaplan či bohoslovec, který ještě knězem nebyl, ale řadili je mezi nás, tak všichni jsme byli bratři. Všichni jsme si samozřejmě tykali a oslovovali se křestními jmény. Prohovořily se nejrůznější záležitosti. Takový koncil bychom nedokázali zorganizovat nikdy, jako nám zorganizovali komunisté.“

„Moje krédo je totožné s krédem, které se modlíváme každou neděli, takže toto. A poselství, které z toho taky ze všeho zase vyplývá. Já, když jsem byl svěcen na kněze, tak jsem měl natisklé primiční obrázky, na kterých jsem měl slova, ke kterým se nesčetněkrát vracím. Jsou to slova 3. kapitoly 11. verše Prvního listu Korinťanům: ‚Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je položen, kterým je Ježíš Kristus.‘ A zkušenost – jak soukromá, tak rodin, tak společnosti, tak globální – tomu dává za pravdu znova a znova.“

„Bylo to tak. Páter Bradna byl zatčen. Byl to můj spolužák ze studií a soused z vedlejší farnosti, kaplan. Oni ho zavřeli, ale v počátku to ještě neměli tak zaběhnuté, a zjistili, že nemají žádný podklad pro věznění, tak ho pustili. On však dostal znova varování, aby se nevracel domů, že ve farnosti na něho čeká StB. On věděl, že by ho čekal kriminál, tak se snažil někde schovat. Ovšem já jsem o tom všem věděl, ale ani jeden jsme to samozřejmě nikde nevykládali. Teď ovšem znali jsme se s některými studenty, kteří se chtěli dostat do římského semináře, do Nepomucena a rádi by se tudíž dostali za hranice. V těch prvních letech to pořád ještě jakžtakž šlo, ještě nebylo dokončeno oplocení z ostnatých drátů nabitých elektřinou, takže to skutečně šlo, i když obtížně a s rizikem. Ovšem stalo se, že jeden z těchto studentů se setkal s člověkem, o kterém si myslel, že k němu může mít důvěru, a který mu nabídl, že mu to nějak zprostředkuje. Byl to však nasazený příslušník StB, provokatér. Tím se stalo, že oni spadli do této sítě. A protože u někoho z nich našli dopis napsaný ode mne, tak na základě toho dopisu pro mne přišli.“

„Já jsem se vracel v červenci 1948. To jsme se tenkrát vrátili celkem čtyři, dva jsme byli tady z pražské diecéze – to byl spolu se mnou Vítězslav Koza – a dva byli z brněnské diecéze. Zrovna ve dnech únorového převratu já jsem byl svěcen na kněze. Já jsem byl vysvěcen 21. února 1948. To už se to tu vařilo, protože 25. února potom nastoupila komunistická vláda. Takže jsme to sledovali z rozhlasu, co se tady děje. Bylo nám jasné, do čeho jdeme, že nemůžeme nic dobrého čekat od takovéto vlády, ale nebyl důvod, proč bychom se nevrátili. Bylo potřeba, aby tady byli lidé, kteří slouží, ať jsou tady poměry, jaké chtějí.“