Editha Kokojanová

„V tom domě byla napřed židovská rodina. Synové šli do Palestiny a rodiče myslím zahynuli. Z domu se odstěhovali ještě během války. Pak tam pod náma bydlela německá rodina. Rusové už byli v Olomouci. Nešla voda, nic. Ve vedlejším domě nemohli ze sklepa, tak se prokopali do našeho sklepa, aby mohli ven. Brácha tam pomáhal a byl celej černej a špinavej a to už tady byli Rusové. Ještě předtím v přízemí v Zeyerce neměli v domě žádného souseda. Čili tam byla zeď a tam to taky dostali pumou. Tam, kde můj brácha s jedním pánem, co tam bydlel, hrávali šachy. Brácha taky nešel nikdy do sklepa. Vždycky byl někde, kde neměl být. Já jsem ho odevšad vyháněla. Tehdy, když už v domě byli Rusové, my jsme to ale nevěděli. Já jsem byla ten otrok rodiny, která šla nosit vodu, aby se ten brácha, jak byl černej z kopání, mohl umýt. On měl ve velké kuchyni velké umyvadlo, kam jsem nosila vodu. Umýval se a najednou k nám vtrhli dva Mongolci – Rusové. Brácha nahatej, sestra s matkou se schovaly v pokoji pro služku a já jsem zase zůstala napospas těm dvěma Rusům. Bráchovi ukradli hodinky, poslední salám nám ukradli ze špajzky, a chleba. Ten chleba potom ráno ležel na chodníku. Mě chtěli pořád, abych s nima šla do postele. Uměla jsem trochu rusky. Moje tchyně byla Ruska. Tak jsem jim pořád vyprávěla, že spíme ve sklepě, že tady v pokoji nespíme. Byly ustlaný postele. Tak jsem je provázela po celým bytě. Oni s puškama, malí, hnědí, škaredí, špinaví. Já jsem si říkala, co mám dělat. Ve třetím patře, z okna skočit nemůžu, tak jsem je umluvila. Trvalo to dost dlouho, než jsem je přesvědčila, že v těch postelích nespím, že tam nechodím a že spím ve sklepě. Dostala jsem je z bytu, ale pak jsem zjistila, že to renegáti na mě schválně poslali.“

„Pak jsme museli utíkat ze Šternberka. To byla mobilizace a z hranic se vraceli vojáci. Než jsme dojeli ze Šternberka do Olomouce, tak to kvůli tomu trvalo celou noc. Vzali jsme jenom, co jsme mohli vzít v rukách. Měli jsme pětipokojový byt a nábytek k nám nedošel. Část nábytku šla ve vagonu na Slovensko a část byla ve stěhovacím voze na koňském spřežení. Ten stál ve Šternberku a už bylo těsně před okupací. Otec tehdy dostal od generála kočího a pár koní. Šli ještě pěšky do Šternberka a aspoň ten jeden vůz s nábytkem sem dostali. My jsme se sem stěhovali a neměli jsme nic. Barák v Olomouci se právě dostavoval a otec byl tak prozíravý, že už v září na té Zeyerově ulici zařídil byt. Ještě tam nebylo zábradlí. Nebyly tam ve všech bytech parkety. My jsme tam byli jedni z prvních nájemníků. Leželi jsme na vypůjčených matracích. První dny byly strašný. Nic jsme neměli. Tak jsme začali v Olomouci. To se nedá ani říct. Všichni byli ještě normální, ale my jsme byli uprchlíci.“

„V osmatřicátým roce jsme chodili do školy s trikolorama a Němci už chodili v uniformách Ha Jot (Hitlerjugend, pozn. autora). O přestávkách jsme vždycky měli takovou promenádu na chodbě. Já už s tou trikolorou a sestra vždycky přišla a brečela, že měla hanlivý nápisy na tabuli. U mě si to žádný spolužák nedovolil. V sedmdesátých letech za mnou všichni spolužáci začali jezdit. Sestra ale s nikým nechtěla nic mít. Ta už se nechtěla s nikým stýkat. Přede mnou měli respekt. Protože kolikrát do mě před profesory žduchali, abych něco udělala, když něco hořelo. Abych to nějak vyžehlila. Takže já jsem neměla potíže. Dokonce když za mnou tady přijeli, všichni byli velice kamarádský, nosili mi dary. Já jsem s nima měla dobrý styky.“