Editha Kokojanová

„Bratr byl v těch Postoloprtech. Myslel si, že už je Morava osvobozená. Měli tam takovou fámu, tak utekl. Ty lágry byly už organizace Todt. Už neměly ostnatý lágry. Ráno je jenom vozili do Mostu na práci a pak zpátky do lágru v Postoloprtech. A v dubnu v pětačtyřicátém utekli, páč mysleli, že je Morava osvobozená. Ale Rusové stáli tady za Ostravou a nehnulo se to. Do Olomouce se nemohl vrátit, protože byl metr devadesát vysoký a strašně nápadný. Já jsem tehdy pracovala půl roku ve Skrbeni, kde byla ta německá firma. Byli tam zákopníci. Osmnáctiletí kluci, kteří kopali zákopy. Já jsem ho mezi ty kluky schovala. Nikdo nevěděl, že je to můj bratr. Takže jsem ho tam schovala až do konce války, páč on nemohl do Olomouce, protože by ho okamžitě zavřeli.“

„V osmatřicátým roce jsme chodili do školy s trikolorama a Němci už chodili v uniformách Ha Jot (Hitlerjugend, pozn. autora). O přestávkách jsme vždycky měli takovou promenádu na chodbě. Já už s tou trikolorou a sestra vždycky přišla a brečela, že měla hanlivý nápisy na tabuli. U mě si to žádný spolužák nedovolil. V sedmdesátých letech za mnou všichni spolužáci začali jezdit. Sestra ale s nikým nechtěla nic mít. Ta už se nechtěla s nikým stýkat. Přede mnou měli respekt. Protože kolikrát do mě před profesory žduchali, abych něco udělala, když něco hořelo. Abych to nějak vyžehlila. Takže já jsem neměla potíže. Dokonce když za mnou tady přijeli, všichni byli velice kamarádský, nosili mi dary. Já jsem s nima měla dobrý styky.“

„Pak jsme museli utíkat ze Šternberka. To byla mobilizace a z hranic se vraceli vojáci. Než jsme dojeli ze Šternberka do Olomouce, tak to kvůli tomu trvalo celou noc. Vzali jsme jenom, co jsme mohli vzít v rukách. Měli jsme pětipokojový byt a nábytek k nám nedošel. Část nábytku šla ve vagonu na Slovensko a část byla ve stěhovacím voze na koňském spřežení. Ten stál ve Šternberku a už bylo těsně před okupací. Otec tehdy dostal od generála kočího a pár koní. Šli ještě pěšky do Šternberka a aspoň ten jeden vůz s nábytkem sem dostali. My jsme se sem stěhovali a neměli jsme nic. Barák v Olomouci se právě dostavoval a otec byl tak prozíravý, že už v září na té Zeyerově ulici zařídil byt. Ještě tam nebylo zábradlí. Nebyly tam ve všech bytech parkety. My jsme tam byli jedni z prvních nájemníků. Leželi jsme na vypůjčených matracích. První dny byly strašný. Nic jsme neměli. Tak jsme začali v Olomouci. To se nedá ani říct. Všichni byli ještě normální, ale my jsme byli uprchlíci.“