„Teď po revoluci... moment, co já jsem to brala... Literární noviny! Tak tam byl článek o Miladě Horákové. A vyskytlo se tam jméno mého příbuzného. To byl nějakej pan Tuzar, z Přeštic, jehož sestru si vzal za manželku maminčin bratr. Nestýkali jsme se nějak jako po příbuzenským vztahu, ale znali jsme se ve městě, chodili jsme k němu nakupovat, on měl elektro závod... Velice schopnej člověk. A jeho zavřeli ve válce a byl v Terezíně. A on byl tedy opravdu schopnej elektrikář. On pomáhal Miladě Horákové! Že jí tam pomáhal z nějakého odpadu, z vysloužilých rádiových přijímačů nebo kde tam k tomu přišel, smontoval vysílačku a ona byla ve spojení, skutečně, se Západem. A ona objednávala... nebo on jí s tím nějak pomáhal, že to řídil, ten aparát... objednávala léky! To Červenej kříž tam dodával léky pro pacienty, tedy pro vězně. Jenomže milej pan Tuzar přišel po válce jako komunista. Nejdřív byl trochu horlivej, ale neubližoval lidem... On dokonce toho svého švagra taky zlákal do té partaje. A můj strýček tedy byl obchodník a nevím, nevím, co si myslel, že během toho komunistického panství získá, ztratil tedy krásnej obchod.“
„Skončil jako podplukovník, když ho z armády vyhodili, a když ho rehabilitovali, tak mu dali hodnost plukovníka. Ale nezvýšili mu důchod. A ještě k tomu dostal nějakej metál, a to vyznamenání bylo za zásluhy, za úsilí v armádě v době normalizace. To on už vůbec nesloužil, víte? A já jsem říkala: ‚A pročs jim to tam nenechal? Já bych jim to hodila pod nohy!‘ A můj muž řekl: ‚To byli mladí chlapci, kteří to vyřizovali, kvůli mně by museli psát dopis a vracet to a vysvětlovat...‘“
„Když byla ta veliká sláva kolem toho americkýho svátku, tak tam přijela Marlene Dietrichová, to byla ta německá zpěvačka. Přišla tedy oblečená jak... my jsme byli venkovský město a ona přišla ve dne v rozevláté toaletě z jakéhosi průhledného materiálu světle zeleného a zlatý střevíčky a ona tam, chudinka, škobrtala po tom našem ještě nevydlážděným náměstí, neupraveným. Všichni ji tam obletovali, večer měla mít nějaký vystoupení, tam jsem byla pozvaná, protože maminčina kamarádka měla na bytě nějaký ty oficíry a oni jí dali možnost, aby tam šla kdykoli, tak ona mě tam vzala, ale ona nemohla zpívat, nebyla dobrá...“
„No tak já jsem se sebrala a, drzá, šla jsem... já jsem ještě nevěděla, co je to všechno za svinstvo, který oni dělají, tak jsem šla na ústřední výbor, šla jsem se tam zeptat. Když jsem se ptala toho úředníka, kdo to zakázal, nechtěl říct, no ale... partaj to byla! Tak jsem tam šla, tak mě přijal nějakej pán... až docela v té hale a tam mně řekl, že naši muži si nezaslouží, abychom za nimi jely, že špatně studujou, že se nevěnujou studiu. Já jsem říkala: ‚Jak to? Můj muž má samý pětky‘, což byly jednotky. No ano, ano, ale ony, když tam naše ženy přijedou nastrojený jak princezny a ty sovětský ženy po té válce nemají takové oblečení, tak že to nedělá dobře. Tak samozřejmě, závist tam mohla být.“
„Bylo to na nic a potom tedy se toho ujaly státní statky, což byla katastrofa, víte? Protože tehdy znárodnili všem těm statkářům... víte, kdo to byli statkáři? Co měli tak těch padesát hektarů. Tak oni všechny ty statky po celém okrese, bylo jich asi dvacet, tak ty znárodnili. Nejdřív tam nechali jako správce ty původní majitele, což byli lidé opravdu hospodáři, ale potom se jich zbavili a šlo to cugrunt. Ale na každej statek přijali úřednici, protože najednou musely být na všechno příjemky, na všechno musely být výdejky, nikdo nevěděl, co se s tím má dělat, to odevzdávali do ústředí, na to tam byl tedy úředník, kterej to pořád řadil do hromádek kolem sebe podle data a podle těch hospodářství a co se z toho stane? Já nevím, to muselo putovat někam do kamen, to bylo na nic!“
„My jsme neměli žádný zprávy. Někdo měl rádio, že musel třeba poslouchat vkleče v koutu pokoje, aby chytil nějaký zprávy z domova, protože jinak se nikdo o to nezajímal. Občas nějaká zpráva v tamějším tisku, ale my jsme vlastně nevěděli nic. Já nevím, jak jsme chytali ty zprávy, no tedy... že ten vstup vojsk, to nám řekli Egypťani. Můj muž šel ráno dát se oholit k holiči a ten ho politoval, co se stalo u nás. On to nevěděl...“
„To mně řekl jeden můj bratranec, že... můj tatínek pracoval na okresním úřadě, tehdy už to byl okresní národní výbor... že na počátku padesátých let se najednou objevil u nich v noci a řekl, že musí jít za Josefem. Aby ho varoval. Strýček nechtěl podepsat vstup do JZD. Přes jeho mrtvolu. Za dveřmi měl pušku. A tatínek se dozvěděl – asi ho někdo dobrej informoval – že druhej den ráno tam přistaví auto a odstěhujou ho někam do pohraničí. Tak tatínek se sebral, večer jel vlakem asi čtyři stanice a pak putoval pěšky, to bylo určitě tak osm kilometrů, aby toho strýčka varoval, aby tedy nechal tu pušku stát, že by tedy buď přišel o život, anebo by je aspoň vystěhovali. Tak strýček podepsal.“
„Můj muž, když přišel poprvé do Egypta, tak měl laboranta, protože tam se nehodilo, aby ten profesor, když něco vykládá, aby si své ručičky zašpinil, aby tam těm klukům ukázal něco, co ty hejblátka dělají nebo nemají dělat, a tak na to tam byl laborant. A to byl tak slušnej člověk, báječnej člověk, kterej mu potom řekl: ‚Víš, Zdeňku, já nejsem laborant. Já tomu nerozumím, musíš mi říct, co jim mám říct, co mám dělat. Já jsem tu proto, abych tě hlídal.“
Jindřiška Kohoutková, rozená Voráčková, se narodila 18. dubna 1926 v Přešticích. Maminka byla v domácnosti, tatínek, nadšený Sokol, pracoval jako úředník. V roce 1941 začala studovat Odbornou dívčí školu pro ženská povolání v Klatovech, kterou ovšem nedokončila, protože v roce 1944 musela nastoupit jako administrativní síla na velkostatek v Lužanech. Tam zažila osvobození západní části země americkou armádou a později i kolektivizaci zemědělství, která postihla také část její rodiny. V roce 1950 se vdala za důstojníka československé armády Zdeňka Kohoutka, absolventa Vojenské lékařské akademie S. M. Kirova v Leningradě. V roce 1965 byl manžel spolu s rodinou vyslán do Egypta v rámci československé pomoci při zřizování vojenského školství v arabských zemích. V roce 1970 odmítl podepsat hanlivý posudek na své dva kolegy a byl z armády propuštěn. Po návratu do Československa nesměl dostat žádnou práci a jeho rodina přežívala na minimálních dávkách, které jí byly vypláceny. V devadesátých letech byl Zdeněk Kohoutek plně rehabilitován. Jindřiška Kohoutková žila v brněnském domově pro seniory a příležitostně pořádala přednášky o Egyptě. Zemřela 2. února roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
