Emanuela Köhler

„Potom přišla revoluce. Tak se nesmělo chodit na ulici. V osm hodin bylo šlus. Žádnej Němec, nikdo ven. A maminka: ‚Já jsem se tu narodila, já můžu chodit, kdy chci já.‘ Měla takovej bavorskej klobouk, bavorskej kabát a Haferlschuh (německé výletní boty). A potom se rozeběhla po Praze. Přišel takovej – partyzáni se tomu říkalo. ‚Ty, Němko, ty nesmíš chodit po ulici, já tě musím zatknout!‘ Tak ji vzal na komandaturu a pan komandant říkal: ‚Paní Janulová, jste Němka, nebo Češka?‘ – ‚Já jsem Němka a jsem na to pyšná.‘ – ‚Dobře, tak vás musím zatknout.‘ Tak ji dal do transportu a dostala se na stadion. A tam ti lidi, ti měli všichni průjem, všechny kabáty, všechno to bylo pokakaný. A odtamtud ji zavezli do Terezína.“

„A stály jsme v řadě jako otrokyně. Jako to dělali v Africe. A přišel pan Dufek, to byl sedlák z Pševsi. ‚Ta má svaly, tu si vezmu.‘ Tak si vzal mě. A ty dvě holky šly k vedlejšímu sedlákovi, ke kotlářům. Ale ony tam nebyly dlouho, zato já tam musela pracovat půl roku. Jednotili jsme řípu a opracovávali ji celý den. Potom byly žně, tak jsem musela na ten aparát a všechno. A mezitím tam byli dva kluci, sedmnáctiletí Berlíňáci. Ti neuměli česky. A ten třetí, ten byl študent, ten se naučil češtinu za půl roku. Já jsem ho obdivovala! Ode mě se učil.“

„Nás honili po Praze. A říkali: ‚Teď můžete řvát Heim ins Reich, teď můžete do Reichu!‘ A kluci vždycky pro nás přišli, pro Němky, které jsme mluvily česky. ‚Holky, my máme pro vás práci a tam se můžete taky najíst.‘ A tak jsme šli společně Havlíčkovou až na náměstí, tam byla policejní stanice. ‚Tam můžete umývat nádobí a dostanete taky něco k jídlu.‘ Ráno přišli kluci. ‚Holky, pojďte pracovat!‘ My, co jsme česky uměly. Tam byly i nějaký z Budějovic a jižních Čech, tak jsme mluvily všecky česky. Ale říšský Němky říkaly: ‚My přece nebudeme pracovat u těch Čechů, to nás ani nenapadne, co bysme tam dělaly?‘ Dobře, nešly. A my jsme šly, dařilo se nám dobře, kluci s náma dělali legraci. Mládí je docela jiný. Starali se o to, aby nám žádnej nic neudělal, když nás honili Prahou. Aby se nám nic nestalo. A potom jsem tomu jednomu říkala: ‚Já mám ještě sestru, dvojče. Ta má dvouletýho kluka, ten má takovej hlad. V tý škole, v Bendový ulici na Smíchově.‘ Dal mně veliký chleba s marmeládou a já celá pyšná jsem šla a nesla jsem ten chleba. Přišly takový rozcuchaný, bezzubý babky: ‚Teď už zase má něco k žrádlu, ta německá svině!‘ Já jsem dostala strach, ten chleba jsem hned schovala pod můj kabát. Dneska je mu pětasedmdesát let, já jsem mu to vyprávěla a on říkal, že jsem ho zachránila. Tak jsem ten chleba přinesla a kluk se těšil! Vždyť my jsme měli jenom polívku. Vodu a takovej plátek zelí v tom plaval. To bylo všechno.“

„Am achten Mai war Kapitulation. Und da waren wir in dem Keller eingesperrt. Und sie haben gesagt: ‚Da sind welche SS-Männer.‘ Da waren vier SS-Männer, fesche, junge Männer. Die hatten sie extra gesperrt. Und weil das SS war, waren sie alle tätowiert, haben Tätowierung gehabt. Die Blutgruppe war das. Die waren eingesperrt. Und von oben wollten sie ihre Freunde befreien. Sie wollten runterkommen durch die Kanalisation. Wir haben gedacht, das ist zu gefährlich. (Osmého května byla kapitulace. A to jsme byli zavření v tom sklepě. A říkalo se: ‚Jsou tam nějací esesáci!‘ Byli tam čtyři esesáci, fešní, mladí muži. Ty zavřeli zvlášť. A protože byli u SS, byli všichni tetovaní, měli tetování. Byla to krevní skupina. Byli zavření. A svrchu je chtěli kamarádi osvobodit. Chtěli se dostat dolů skrz kanalizaci. Mysleli jsme si, že je to moc nebezpečné.) A vojáci tam stáli s puškama ve dveřích. Jeden přišel a povídal: ‚Teď tu máme kluka, tomu je čtrnáct a neumí česky, tak mu musíte překládat. My jsme mu překládali a on říkal, že střílel s těma… jak se jmenovaly? Takový velký bomby. Na ja, sie haben geschossen. Und er ist runtergekommen und dann hat er gesagt: ‚Ich habe ja gar nicht geschossen!‘ (No jo, střílelo se. A on sestoupil dolů a říkal: ‚Vždyť já jsem vůbec nestřílel!‘) Oni ho potom taky zavřeli k nám. A my jsme tam byli od osmýho a až desátýho nás vypustili z toho sklepa. Ve škole v Bendový ulici na Smíchově, tam jsme se dostali na internaci.“

„Ich war in einem jüdischen Geschäft, da musste ich aufs Telefon aufpassen, das war in der Smečkagasse 282. Selkus haben sie geheißen. Selkus. (Byla jsem v židovském obchodě, musela jsem tam dávat pozor na telefon, bylo to v ulici Ve Smečkách 282. Jmenovali se Selkusovi. Selkus.) Die hatten (Měli) továrnu na nábytek. Krásnej nábytek. Poliert, in schwarz. Ich musste immer Staub wischen und aufs Telefon aufpassen. Ich habe über fünfzig Kronen bekommen. (Leštěný, celý černý. Musela jsem otírat prach a dávat pozor na telefon. Dostávala jsem přes padesát korun.) Dann sagte Frau Selkus: ‚Sie, Deutsche!‘ (Potom řekla paní Selkusová: ‚Vy, Němko!‘) Jetzt gehen Sie in die Staphansgasse, do Štěpánský! Dala mně padesát tisíc korun. Do aktovky. Já jsem s tím mohla utéct! ‚A to odevzdáte na poště.‘ Šlo to do Londýna. On pan Selkus už byl v Londýně. Už se usadil v Londýně a ona mu poslala ty peníze, co ještě zbyly. A já, Němka, jsem to nosila na úřad. A mezitím na Václaváku byla revoluce a lidi tam nadávali a prali se. Já jsem šla klidně, mně bylo tehdy čtrnáct nebo patnáct, šla jsem s těma penězma do Jindřišský na poštu. A tam jsem ty peníze odevzdala. To jsou zážitky!“