Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emanuela Köhler (* 1924)

• narozena 12. listopadu 1924 v Praze u Apolináře

• 1930 – nastoupila do české obecné školy v Roztokách u Prahy

• 1938/1939 – pracovala u židovských majitelů firmy Selkus v ulici Ve Smečkách

• 1943 – pracovní nasazení v továrně na munici v Opavě

• 1945 – práce na pražské radnici – distribuce potravinových lístků

• květen 1945 – internována ve sklepě radnice, později ve škole v Drtinově ulici na Smíchově

• podzim 1945 – nucené práce u sedláků na Jičínsku, návštěva matky v táboře Terezín

• 1946 – odsun přes Liberec do sovětské okupační zóny Německa, ilegální přechod hranice na Západ

• 1948 – svatba s Antonem Köhlerem, původem z Bečova nad Teplou

• 1964 – první návštěva Prahy po odsunu

Nesmějte se, děti, ony se prostě doma modlí německy!

Emanuela Köhler se narodila 12. listopadu 1924 v Praze v porodnici U Apolináře jako jedno z dvojvaječných dvojčat německé matce Helene a otci s českými kořeny, Josefu Eduardu Janulovi. Babička z matčiny strany byla Němka z Teplic, dědeček pražský podnikatel Vinzenz Johann Brünn, majitel drogerie a výrobny vanilkového cukru na Žižkově. Otec byl napůl Čech, původem z Lysé nad Labem, vyrůstal ovšem v rakouských Korutanech, a jako dítě proto česky vůbec neuměl. Česky se začal učit až po návratu rodiny do Čech, když se jeho otec, dědeček Janula, usadil jako výrobce zbraní na Žižkově. Otec se oženil ve třiatřiceti letech, svoji choť poznal v německém kulturním domě na Příkopech, tradičním místě, kde pražští Němci pořádali plesy a sjednávali sňatky.

Emanuela vyrůstala v Tichém údolí v Roztokách u Prahy, ve vile bez elektřiny a teplé vody. Aby nemusela dojíždět do vzdálené německé školy, nastoupila se svojí sestrou do české školy v Roztokách. Navzdory tomu, že obě uměly plynně česky (učily se od raného dětství od českých manželek svých dvou strýců), hned v prvních dnech se projevilo, že dívky jsou Němky. Když se paní učitelka Vaňorná ptala svých žáků, jak se doma před spaním modlí, dvojčata začala podle pravdy odříkávat slova německých modliteb a ostatní děti se jim smály. U paní učitelky ovšem děvčata našla zastání: „Nesmějte se jim, děti, ony se prostě doma modlí německy!“ Před nástupem pamětnice do páté třídy se rodina přestěhovala na Žižkov, otec totiž převzal rodinný podnik s vanilkovým cukrem. Povinnou školní docházku Emanuela dokončila v českém jazyce, a to v Masarykově měšťanské škole v Ruzyni. Dodnes mluví krásnou, plynnou češtinou, která nezapře pražský akcent. Při rozhovoru si užívá, že může podle libosti přecházet mezi češtinou a němčinou, jak to prý podle jejích slov bývalo mezi pražskými Němci běžné.

Od židovských zaměstnavatelů po Říšskou pracovní službu

Roku 1938 vítali sudetští Němci Hitlera po záboru Sudet. Pražští Němci byli podle slov pamětnice rezervovanější. Když navštívila své příbuzné v Klášterci nad Ohří, vítali ji pozdravem: „Heil Hitler!“ Otec jí potom tlumeným hlasem vysvětloval, že „teď ještě takhle zdravit nesmí“. Mírné sympatie k německé okupační správě otec neskrýval ani po roce 1939. Sama Emanuela ovšem po dokončení měšťanské školy nastoupila v srpnu 1938 do práce v židovské firmě poblíž Václavského náměstí, kde pracovala i počátkem roku 1939. „Byla jsem v židovském obchodě, musela jsem tam dávat pozor na telefon a bylo to v ulici Ve Smečkách 282. Jmenovali se Selkusovi. Selkus. Měli továrnu na nábytek. Krásný nábytek, polírovaný, celý černý. Dostávala jsem přes padesát korun. Jednou paní Selkusová řekla: ‚Vy, Němko! Teď půjdete do Štěpánské ulice!‘ Dala mně padesát tisíc korun do aktovky. Já jsem s tím mohla utéct! Řekla, že to mám odevzdat na poště. On byl pan Selkus už v Londýně. Už se tam usadil a ona mu poslala ty peníze, co ještě zbyly. A já, Němka, jsem to nesla na úřad. A mezitím na Václaváku byla revoluce a lidi tam nadávali a prali se. Já jsem šla klidně, mně bylo tehdy čtrnáct nebo patnáct let, šla jsem s těmi penězi do Jindřišské na poštu. A tam jsem ty peníze odevzdala,“ líčí Emanuela Köhler nevšední situaci okolo začátku německé okupace. Paní Selkusové se již vycestovat do Londýna nepodařilo a skončila pravděpodobně v koncentračním táboře.

Emanuela vzpomíná i na židovské profesory a příslušníky inteligence, kteří potom museli zametat pražské ulice. Ona sama práci změnila, chvíli pracovala v restauraci taktéž Ve Smečkách. Tam, ovlivněna spolupracovníkem z Berlína, trvala na odborářských požadavcích ohledně pracovní doby, pročež ji majitel z práce vyhodil. Absolvovala potom učení na kuchařku v Praze a Táboře, ale brzy ji povolali do pracovní služby Reichsarbeitdienst, nejprve u sedláka a potom v továrně na bomby v Opavě. Poslední měsíce války získala práci v nové budově pražské radnice, kde vyměňovala občanům říšské potravinové lístky za protektorátní. Často je měnili němečtí herci, kteří natáčeli na Barrandově, zatímco německé ateliéry již byly zavřené.

Postoje Němců za okupace

Jakkoli byli pražští Němci z nacistické okupace méně nadšeni než jejich soukmenovci ze Sudet, uznává Emanuela Köhler, že i oni dávali často na odiv pocit zadostiučinění ve smyslu hesla „Teď jsme opět někým“ (Jetzt sind wir wieder wer). Zatímco otec Janula lavíroval mezi sympatiemi a odporem k nacismu, strýc Willy Brünn i se svojí českou manželkou otevřeně spolupracovali s okupační mocí a strýc byl za války jmenován správcem statku v Týně nad Vltavou. K jeho postoji mohlo přispět i to, že po vzniku Československa vstoupil do francouzské cizinecké legie, po návratu v roce 1924 byl coby dezertér vězněn na Hradčanech a po roce 1939 nacistickým režimem vyzdvihován jako oběť, jíž se dostalo zadostiučinění.

Emanuela měla během války možnost setkat se s různými postoji německého obyvatelstva. V Táboře například poznala německého vojáka, který zdrceně a s odporem líčil, jak se musel účastnit činnosti popravčí čety. Během pracovního nasazení v Opavě patřily k jejím nejdůvěrnějším přítelkyním německé sociální demokratky z Brna a z Essenu, které ji „naočkovaly proti nacismu“. Zato její sestra si vzala německého letce z Hamburku, který byl posádkou na letišti ve Kbelích. Zamiloval si Prahu a Kmochovu dechovku a padl ve službách Říše v květnu 1944 ve Francii. Sestře po něm zůstalo roční dítě, druhé čekala. Když vypuklo Pražské povstání, přišla se s jedním ze synů schovat za sestrou do budovy radnice. Ale ani to nebylo nejbezpečnější místo.

Konec války v radničním sklepě a internace ve smíchovské škole

Konec války tedy zastihl obě sestry s malým dítětem v budově radnice, kde byly zavřené ve sklepě pod dohledem českých ozbrojenců. Kromě zaměstnanců tam byl držen i čtrnáctiletý německý chlapec, který údajně během povstání obsluhoval pancéřovou pěst, a čtyři mladí příslušníci SS. „Ti byli zavření zvlášť. A protože byli u SS, měli všichni tetování. Byla to krevní skupina. Byli tam zavření. A shora je chtěli osvobodit jejich kamarádi. Chtěli se dostat dolů skrze kanalizaci. Zdálo se nám to dost nebezpečné,“ vzpomíná Emanuela na neklidné poslední okamžiky druhé světové války. Pokus osvobodit esesáky nakonec selhal, ti museli stát den a noc s rukama nad hlavou a později byli zastřeleni. Brzkého propuštění se naopak k překvapení pamětnice dočkal její nadřízený, kovaný nacista Pohl. Přijel si pro něho syn až z Vídně a ozbrojenci mu ho vydali. Emanuela se sestrou a dítětem byly 10. května 1945 odvedeny do internace na Smíchov, do školy v Bendově ulici (dnes Drtinova). „Nás honili po Praze. A říkali: ‚Teď můžete řvát Heim ins Reich, teď můžete do Reichu,‘“ vzpomíná Emanuela Köhler, která zároveň s jistými sympatiemi vzpomíná na mladé nezkušené dozorce, o kterých mluví jako o „klucích“. „Starali se o to, aby nám žádný nic neudělal, když nás honili Prahou. Aby se nám nic nestalo.“

Ve škole spaly internované na podlaze a k jídlu dostávaly jen řídkou polévku se zelným listem. „Kluci“ ovšem záhy česky hovořícím Němkám sehnali úklidové práce na nedaleké policejní stanici, kde dostaly i více najíst. Emanuela směla dokonce do školy donést něco na přilepšenou pro hladovějícího synovce. „Dal mně veliký chleba s marmeládou a já celá pyšná jsem šla a nesla jsem ten chleba. Ale přišly takový rozcuchaný, bezzubý babky: ‚Teď už zase má něco k žrádlu, ta německá svině!‘ Já jsem dostala strach a ten chleba jsem hned schovala pod kabát,“ vzpomíná Emanuela. Horší osud ovšem čekal internované říšské Němky. Byly označeny hákovým křížem, dostaly se k sovětským vojákům a podle pamětnice neunikly znásilnění.

Nucené práce na Jičínsku a matčin osud

Poslední dny ve smíchovské škole pracovala pamětnice pro pražskou poštu – pomáhala vracet na své místo pouliční dopisní schránky, které byly na sklonku války odstraněny. Poté ji odvedli na nákladové nádraží Žižkov a odvezli vlakem do Jičína, kde ji čekaly nucené práce u sedláka. „Stály jsme v řadě jako otrokyně. Jako to dělali v Africe. A přišel pan Dufek, to byl sedlák z Pševsi. ‚Ta má svaly, tu si vezmu.‘ Tak si vzal mě. A ty dvě holky šly k vedlejšímu sedlákovi, ke kotlářům. Ale ony tam nebyly dlouho, zato já tam musela pracovat půl roku,“ vzpomíná Emanuela Köhler. „Dvě holky“, které s ní po nějakou dobu sdílely osud, byly hraběnky Thun-Hohensteinovy, Zdeňka a Thea. U sedláka, kde s ní pracovali i říšští Němci bez znalosti češtiny, se setkala i se sovětskými vojáky, kteří jí nabízeli, že ji odvezou do Vídně a ušetří ji útrap odsunu. Chtěla zůstat, to se jí nakonec ale stejně nepovedlo. Zatímco její sestra byla i se synem z pražské školy propuštěna a trávila čas v rodinném bytě (odkud se jí v kočárku podařilo do odsunu propašovat i nejdůležitější rodinné dokumenty), matku čekal nepříjemnější osud. „Tehdy se nesmělo chodit na ulici. V osm hodin bylo šlus. Žádný Němec, nikdo ven. A maminka: ‚Já jsem se tu narodila, já můžu chodit, kdy chci já.‘ Měla takový bavorský klobouk, bavorský kabát a německé vandrovní boty. A potom se rozběhla po Praze. Přišel takový – partyzáni se tomu říkalo. ‚Ty, Němko, ty nesmíš chodit po ulici, já tě musím zatknout.‘ Tak ji vzal na komandaturu a pan komandant říkal: ‚Paní Janulová, jste Němka, nebo Češka?‘ – ‚Já jsem Němka a jsem na to pyšná.‘ – ‚Dobře, tak vás musím zatknout.‘ Tak ji dal do transportu a dostala se na stadion. A tam ti lidi, ti měli všichni průjem, všechny kabáty, všechno to bylo pokakaný. A odtamtud ji zavezli do Terezína,“ líčí pamětnice.

Návštěva matky v Terezíně a vstřícný český důstojník

Jakmile se Emanuela dozvěděla o internaci své matky v Terezíně, rozhodla se ji navštívit. Podala si oficiální žádost o návštěvu rodinné příslušnice a do týdne opravdu dostala kladnou odpověď. Předpokladem návštěvy bylo, že bude mít doprovod a bude náležitě označena páskou s písmenem „N“, oznamující příslušnost k německé národnosti. Selka Dufková ji vybavila potravinami pro matku (bylo totiž posvícení) a pamětnice se vpravila do Litoměřic vlakem. Nebylo to bez rizika, protože Němci měli tehdy cestování veřejnou dopravou zakázané. Namátková a nepozorná kontrola dokladů ovšem její německou národnost neodhalila.

„Já jsem táhla ten kufr až do Litoměřic. Vystupuju a přijde mladý člověk, český důstojník. ‚Slečno, kam jdete s tím kufrem?‘ Já jsem řekla: ‚Já musím do Terezína.‘ – ‚Co tam děláte?‘ – ‚Mám tam maminku.‘ Tak on mně ten kufr vzal a nesl mně ten kufr. To bylo hodinu cesty až do Terezína. A my jsme tam přišli. Já ještě vidím, jak tam stojí: ‚Arbeit macht frei‘ a stojí tam vojáci a dávají pozor. Hned salutovali, poněvadž byl něco vyššího,“ vzpomíná Emanuela Köhler na nebývalou pomoc z neočekávaných míst. Po cestě se jí vstřícný důstojník měl také svěřit, že nesouhlasí s tím, jak je s českými Němci zacházeno. V Terezíně se pamětnice skutečně setkala s matkou a mohla jí přinesené potraviny předat, do útrob tábora ale nahlédnout nemohla. Ví, že tam spolu s matkou byly vězněny i příslušnice německé intelektuální elity, spisovatelky a podobně. Matka napsala paní Dufkové děkovný dopis, který si nakonec Emanuela uchovala. Matce se později v Německu hodil při podávání žádosti o důchod – šlo o jediný doklad její internace v Terezíně, protože československé úřady jí žádné potvrzení nevydaly.

Tábor v Liberci, odsun a útěk na Západ

Po půlroce prací u Dufkových odvezli Emanuelu do sběrného tábora v Liberci, kde ji strážné po krátkém pobytu obraly o poslední cennosti (prsteny, cigarety) a vypravily ji na vlak do odsunu. Vlak byl přeplněný a pamětnice s dalšími mladými děvčaty strávila část cesty na jeho střeše. Vlak dojel až na ostrov Rujána v tehdejší sovětské okupační zóně Německa, kde musela Emanuela strávit čtyři týdny v karanténě. V táboře byl hlad a kradlo se – pamětnice musela vyměnit svůj kabát za brambory. Když ji transportovali do Braniborska, rozhodla se, že v sovětské zóně nezůstane. Přes noc přešla její hranici, obezřetný postup jí zabral šest hodin. Dva měsíce potom strávila u již dříve odsunuté sestry u Lünebrského vřesoviště. Tamní sedláci se na přistěhovalce dívali svrchu, vyčítali jim, že se neuměli dobře chovat, a proto je z „východu“ vyhnali. Argumentu, že spolu česká a německá komunita v Čechách až do začátku války vycházely dobře, nechtěli naslouchat.

Emanuele se zprvu v Německu nelíbilo, chtěla se vrátit do Čech a plánovala ilegální přechod hranice u Selbu. Pomoci jí měl český přítel Franta Košťák, který ale nakonec svým slibům nedostál. Postupně se pamětnice setkala s matkou (odsunutou z Terezína do Würzburgu) i otcem, kterého viděla naposledy na sklonku války v Praze. V roce 1949 šla dokonce na druhou svatbu již zmiňovaného strýčka Willyho, který se na konci války „vytratil“. V Čechách zanechal svoji českou manželku, kterou čekalo vězení, a dvě dcery, které byly načas umístěny do dětského domova. Sama pamětnice dostala nakonec umístěnku do Pullachu u Mnichova a v roce 1948 se vdala za Antona Köhlera z významné německé rodiny původem z Bečova nad Teplou. Přijetí v této rodině bylo ovšem poněkud problematické, protože tchyně jí dávala pocítit, že je „napůl Češka“.