Jan Kofroň

* 1944

  • „Já jsem tam dostal ještě nějak jednoho hocha z té podzemní [církve], Václava Dvořáka… a ten byl ekonom, takže on byl jinde než my a tenkrát v roce 85 myslím byl takový zátah (Kuželová, Fučík a ještě několik jmen) a tenhle Václav měl doma asi dvě stě nebo tři sta výtisků učebnice teologie, udělali mu tam přepadovku v noci a byl nějakých šest neděl ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni, ale pak byl propuštěn, poněvadž už se o tom ze zahraničí dost vědělo a bolševik uznal, že tohle by nebylo dobré.“

  • „Vlastně jsem začal chodit s dívkou stoje ve frontě na uctění Jana Palacha, to jsme byli na začátku Pařížské. To byl štrůdl, který se točil z Pařížské přes Staroměstské náměstí ulicí Celetnou na Ovocný trh až do Karolina. To byla veliká událost, ten pohřeb jsem velice vnímal. Mělo se zvonit při tom pohřbu, mimochodem. A já jsem si opatřil klíč od kostela sv. Havla a teď tam byl dav lidí a já jsem říkal: ‚Pusťte mě,‘ a ukazoval jsem ten velikánský klíč, ‚jdu zvonit!‘ A přišel ke mně muž, který se mě ptal: ‚Umíte to?‘ Velmi správná otázka, já to samozřejmě nikdy nedělal. A on ten zvon, svatohavelský, není obrovitý, ale není to takovýhle hrnec. To přece jenom svůj průměr mělo. A tak bohudík, že šel tenhleten muž, myslím, že to bylo ve dvě odpoledne, kdy se mělo zvonit.“

  • „Samozřejmě že tam byli dědici pedagogické školy první republiky. Někteří měli možná větší strach, to jsem si všiml, že profesor matiky, co jsme ho měli pak v šesté třídě, schválně zavedl nějaký pěvecký kroužek, kde jsme zpívali nějakou blbou, s dovolením, písničku o jakýchsi nachimovcích, to byli asi nějací úderníci nejspíš [šlo zřejmě o absolventy Nachimovy námořní školy, edit.], a pak tam taky byla paní učitelka Truhlářová, ta očividně vnitřně trpěla, měl dějepis a... ta tam lavírovala, jak to jenom šlo. Ředitel, to byl skoro zloduch, to pamatuju, že jsem jako brigádník pracoval v učitelské knihovně a on tam stál, vedle byl češtinář, který tu knihovnu řídil nebo organizoval, a vyhodil celého Platona...“

  • „Já jsem nevěděl ani, kdo mě bude světit. Mně bylo řečeno: ‚Přijď toho dne na nádraží Bubeneč, budeš doveden.‘ Byl jsem doveden do bytu v Zelené ulici. Ten byt jsem ale znal! Poněvadž tam bydlel přítel mého tatínka, prvorepublikový nějaký důstojník tam byl. Tam visely šavle. A přišli dva, o kterých jsem si myslel, že jsou kněží, a ukázalo se, že ten jeden je biskup, a byl jsem vysvěcen. No a prostě pak jsem byl jako uveden do tý komunity.“

  • „A měli jsme ty nejlepší možné profesory, protože to byli všichni ti, kteří měli zakázáno veřejně působit a kteří vyšli z kriminálu.“ – „To bylo asi nebezpečné...“ – „Bylo, samozřejmě. Takže my jsme se shromažďovali tak, že to rotovalo od jedné rodiny ke druhé. Každá ta rodina měla svý číslo, když totiž bylo, se třeba změnilo, že se sejdeme jindy, jinde, tak se dalo zatelefonovat, telefony byly monitorovaný, takže se zatelefonovalo: ‚Hele, Franto, napiš si číslo motoru, já jsem ti ho zapomněl říct.‘ A to byly tři dvojice čísel, kde, když se někde odečetlo nebo přičetlo třicet, tak potom jsme věděli, kdy se sejdeme a v kolik hodin se sejdeme. Ano, takže to bylo v takové rotaci, na jednom místě jsme byli shromážděný tak jednou za tři měsíce.“

  • „Denně v osm ráno byly vyprodaný noviny. Protože denně se publikovalo... publikovaly ty zločiny, které se v těch koncentračních táborech a ve věznicích prostě děly. A potom, a rozvolnil se i režim v tom smyslu, že bylo lze za určitých podmínek, když člověk dostal pozvánku z ciziny, vycestovat do ciziny. To bylo úžasný, za tu železnou oponu, jak se říkalo. Tak jsme s kamarády padělali pozvání do Itálie a oni nám to zbaštili. Sehnali jsme si cizí psací stroj, cizí papír, napsali jsme to v nějaký italštině nebo co, pozvání někam, a vyjeli jsme do tý Itálie. Naprosto naivní, protože to nám soudruzi vyměnili, byla takzvaná stodolarovka. Sto dolarů jsme směli mít z banky vyměněno. No, prosím vás, za sto dolarů se dalo taky spát v nóbl hotelu, jednu noc, samozřejmě. Takže my jsme si na černým trhu, teď tady začlo bejt hodně cizinců, bylo to trapný, začali jsme oslovovat Němce, Italy: ‚Dobrý den, prosím vás, my jsme studenti, my bychom rádi to, můžete nám vyměnit?‘ A teď ty některý Němci, pamatuju se, nasazovali tvrdý kurzy, museli jsme to kupovat za drahý peníze a tak dále, potřebovali na tom jako vydělat. No, a dostali jsme se do té Itálie. To by bylo zvláštní vyprávění o tom, jak jsme to tam prožili a jak jsme spali v přírodě a jak jsme měli zážitky. To bylo nádherný. No a když jsme byli v Ravenně, jednadvacátého srpna ráno přišel... tam nás ubytovali salesiáni zadarmo... a přišel ten Donerico a povídá: ‚Prosím vás, prosím vás, ono se zdá, že jste okupovaný.‘ Za chvíli přinesl noviny a teď tam byly ty tanky a tak dále. Tak jsme jeli, že pojedeme domů. Hranice byly zavřený. Tak napřed jsme chvíli zůstali v Benátkách a tam jsme se účastnili velké protisovětské demonstrace.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.10.2018

    (audio)
    délka: 03:04:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 10.03.2022

    (audio)
    délka: 01:59:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.06.2022

    (audio)
    délka: 02:25:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebudu nikomu říkat, ať uvěří v Boha – hledejte, a to poctivě

Jan Kofroň
Jan Kofroň
zdroj: natáčení rozhovoru (Příběhy našich sousedů)

Jan Kofroň se narodil 8. června 1944 v Praze. Jeho otec byl právník a soudce a hned po únorovém převratu v roce 1948 byl propuštěn z ministerstva spravedlnosti, což ovlivnilo Janův další život. Přál si studovat geologii, ale kvůli kádrovému posudku mohl jít jen na zemědělství. Po vojně pak pracoval v podnicích Agroprojekt a Oseva. V roce 1968 využil možnosti a s kamarády vycestoval do Itálie, kde se také dozvěděl o srpnové okupaci. Od mládí se chtěl stát také knězem, nakonec se ale rozmyslel a v roce 1972 se oženil. S manželkou se pak tajně scházeli s ostatními věřícími mladými páry. V roce 1988 využil Jan možnosti, že i jako ženatý muž mohl být v podzemní církvi vysvěcen na kněze. Po revoluci pracoval na Karlově univerzitě, ministerstvu školství a spolupracoval s biskupem Václavem Malým. V době natáčení rozhovoru sloužil v hospici a psychiatrické léčebně.