„Jak jsem se vrátila domů, tak pro mě přišli, že sú poslaný ze Zväzu slovenských spotřebních družstev, že ráno sa odjíždí do Košic, abych šla, aby sa to stihlo. Takýmto podfukem mňa vytáhli z domu. Moja mama jim ještě nakrájela uzené maso a nabídla, ať si vezmou. Išla jsem do Harmonie. Zatkli mňa 28. května, ale uvedli, že mě zatkli až 31. To jsem byla na té Harmonii na výslechách. Potom mňa poslali na policejní ředitelstvo do Bratislavy. A zase sám fízl. Dali mě k jednej, říkala, že je Eva Bieliková, Pavla Bielika sestra. Byla to Marta Páleníková, fízl. Pak 5. června jsem měla takové bolesti, že mě odvezli do krajské nemocnice v Bratislavě. Tam jsem byla operovaná na slepé střevo. Já jsem po těch dřepoch, co jsem musela robit, měla jsem zrovna menses, tak jsem tak krvácela, že to nebylo k zastavení.“
„Šla jsem rozřezávat. Než jsme se vyměnili, tak povídám Janovi Bačimu: ,Nože jsou tupé.‘ On mi dal svůj nůž a ještě povídal: ‚To mám památku po pradědovi. Ne že mi s tím něco spravíš.‘ Já jsem s tím teda ještě rozřezávala nějaký snopy. A najednou špagát se utrhl a mě to vrazilo do vňůtra. Tato noha aj tato ruka, toto jsem měla všechno zedrané. Já nevím, možná to zachránilo, že jsem měla takové gumové kopačky, které mně dala Norika, než ji dali preč z naší izby. To mi tu nohu asi zachránilo. Že to nesešrotovalo celé. Já jsem tam padla takto tou nohou, tou rukou. To je takový šok, že tu bolest nemáte čas vnímat. Nemáte. To bylo hned ráno. Hned bylo veliké haló. Asi taky ten můj řev. Samozřejmě že jsem řvala. Ale já si to nepamatuju. Zvrátila jsem se dozadu. Ten poklop jsem odtlačila svým tělem. Tuto nohu jsem měla tak a ruku. Někdo tam ten řemen z toho shodil, takže to zastavil. Teďka mě chtěli z mlátičky vytáhnůť. Už mě nějak vytáhli, takže na nosítka a že mě budou spouštět (z mašiny). V životě jsem neměla větší strach jak to, že jim při tom spouštění spadnem. Já povídám: ,Však já slezu důle.‘ Já jsem nevěděla, že se mi něco stalo (s nohou). Protože tam hned došla doktorka Vídová a píchla mi nějaké oblbováky. Musela jsem být v hrozném stavu, protože si pamätám, že povídali, ať mě oblijí studenou vodou.“
„Pak mě s berlama bez gum odvezli do věznice v Ružomberku a tam mi náčelník říká, ať si zažádám o propuštění. Já povídám: ,Jak? Nemám ještě ani protézu.‘ Ten náčelník povídá: ,Právě proto, aby vám to všechno lepší robilo.‘ Lenže já keď jsem byla v Nitře, tak za mnou došli bratři Ludvík a Stefan. Oni mě hledali a šli do věznice v Nitře a tam se dověděli, že jsem měla být třináctého propuštěna domů. Na základě tohoto našim dali vědět, že jsem měla být propuštěná. A moja mama, jak mně to alespoň povídal ředitel vězeňské nemocnice v Ružomberku Karel Boháč, že moja mama mě doma nechce, že žebráka doma nechcú. On došel a pýtal sa mě, kam bych šla. Já říkám: ,Nevím.‘“
„V Harmonii (při výslechu) jsem musela dělat tolik dřepů a bylo to v době, kdy jsem už měla měsíčky. Já jsem tam začala hrozně krvácet. A Bauman mně donesl vatu. Ale na policejním ředitelství jsem robila ještě další dřepy, a to mě dorazilo. Když mě dali na policejní ředitelství, tam byla zima. Já jsem tyto bolesti mohla mít i z toho strašného chladu. Mě toto všechno tady bolelo. Když mě odvezli do nemocnice na vyšetření, že to vypadá na slepé střevo. Tak mě 5. 6. 1952 sebrali na operaci a operoval mě pan primář Makaj. Ale on říká: ‚Toto slepé střevo není.‘ To jsem slyšela ho říct. Čili bylo to z tej zimy. Ale fakticky jsem měla silné bolesti. A to bylo aj tím, že jsem neměla nic na sebe. Že mě nějaký den po operaci dovezli nazpátky. Měla jsem to zavázané. Dali mě do cely, to bylo na zemi, ten strožok a deka byly tak špinavé... Dostala jsem bolesti.“
„Už mi krev prosakovala, tak zastavili v Levicích. Tam byl pan primář Fraštatský a povídá: ,Hned na sál.‘ Strážmistryně, Černá Anča, že ne, že má příkaz, že mě musí přivézt až do Nitry za každou cenu. On povídá: ,To není možný, to děvče to nepřežije.‘ Ten saniťák už v Želiezovcích říkal, že je sanitka špatná, že není v dobrém stavu, aby jel až do Nitry. Pan primář Fraštatský že mě tam nemůže vézt. Ona ne, že má příkaz. Ona mě tam musí dovézt. Vyjeli jsme kousek ven a sanitka se pokazila. Tam mně to prevázali. Myslím si, že pan primář Fraštatský už volal do Nitry, že tam vezou takový případ. Protože my jsme jeli a včíl jsme zůstali mezi polama stát. Co tam s tím robil ten šofér, nevím. Tu čůzu volá, aby mu tam šla něco přidržet. Tak šla. Já jsem celú dobu byla v sanitce na zadu a sama jsem si povolovala a utahovala obinadlo. Děvčata mi ještě dala na cestu vodu s citronem, a to jsem po cestě cucala. To mně asi zachránilo život, že jsem do sebe dostala tu tekutinu. Jenom jsem viděla tu nohu, jak jsem měla prsty úplně černé, tady jsem to měla zelený. Já jsem měla totiž toto všecko vytrhaný ven. Kotník, toto až poťialto pryč. Tady mám takový kousek kosti pod kolenem pět centimetrů. Ruku jsem měla též zavázanou, zafáčovanou až poťialto. Dovezli mě tedy do Nitry, dali mě hned na rentgen a z rentgenu hned na sál.“
Helena Kociánová, rodným příjmením Maxiánová, se narodila 20. listopadu 1933 v Borském Svätém Juru na Slovensku. V životě ji potkalo mnoho těžkých okamžiků. V osmnácti letech ji zatkla slovenská Štátná bezpečnosť. Prošla surovými výslechy a skončila ve vězeňské nemocnici. Po návratu do věznice se jí do čerstvé operační rány dostala infekce a trpěla nesnesitelnými bolestmi. Následně ji v říjnu 1952 v procesu Krutý a spol. odsoudili k pětiletému vězení. Helena Kociánová přitom neprováděla žádné protirežimní aktivity, pouze známému poradila, jak se dostat k převaděči, který mu pomůže přes hranice. Dne 12. června 1955 v nápravně-pracovním táboře Želiezovce došlo k události, která poznamenala celý její další život. Při práci na mlátičce řepky se uvolnil příklop a Helena Kociánová propadla dovnitř stroje. Soustrojí mlátičky ji těžce poranilo a lékaři jí museli amputovat nohu. Po operaci nedostávala anestetika a trpěla velkými bolestmi. Noha se neuzdravovala a Helena Kociánová musela podstoupit ještě několik operačních zákroků a téměř rok neopustila nemocnici. Když ji navštívili bratři, dozvěděla se, že měla být podmínečně propuštěna den po svém úrazu, ale nedošlo k tomu. Později odmítla její propuštění matka, aby se o invalidní dceru nemusela starat. Na svobodu se Helena Kociánová dostala až v roce 1956. Ve stejném roce se odstěhovala do Mikulovic na Jesenicku a i přes nesouhlas matky se provdala za Karla Kociána. Manžel pod vlivem jejích trpkých zkušeností vystoupil na začátku šedesátých let z komunistické strany. V roce 1986 ovdověla. V roce 1997 dům Kociánových vážně poškodila blesková povodeň: strhla půl domu a stodolu a zničila zahradu. Dům se s pomocí rodiny a známých podařilo opravit a pamětnice v něm žije dodnes.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
