Zdenka Kobzová

„Tatínek musel pěstovat bource morušového. Kmotr stolař nadělal takové žebříčky. Přišel takový malý sáček jako s mákem. Byly tam takové děrované papíry a nahoře se dávalo listí. Každý den jsme natrhali věrtelový koš toho listí. Vyrostly z toho housenky a ty dělaly kokony a ty musel dát do krabic a poslat. Měli jsme toho plno v našem malém pokojíčku. A když některá ta housenka utekla, tak nám z toho pak létal motýl.“

„Maminka mě oblékla do teplého oblečení a šlo se do lesa. Hospodyně Švédová vzala z kostela kříž a svrchu všechny babičky a dědečky odvezli v peřinách na trakařích a ve vozech. Šli jsme dolů, jak se říká, pod lískou, do lesa. Bylo to takové údolí, a jak se pak střílelo od Drozdova na Cotkytli, tak nás přestřelovali a lítalo to nad námi. Všechno jsme to slyšeli. Byli jsme tam do rána a modlili se růženec bolestný. Dodnes nezapomenu, jak jsme šli, všichni se modlili, a jak jsme tam spali. Maminka hodila do lesa deku a na ní jsme my děti ležely. Ráno pro nás přišli partyzáni, že se nic nedělo a že můžeme domů, ale nesmíme ven. Tak jsme se vrátili do dědiny a sedláci vedle nás, Švédovi, pustili krávy, koně. Otevřeli jim zahradu, kdyby hořelo, aby dobytek mohl utéct. Tak sedláci měli po zahradách dobytek. Šli jsme do dědiny, ale ne domů, ale ke Švédům do statku, do sklepa na brambory. Dali jsme tam pytle a tam jsme byli dva dny, ve dne v noci.“

„Vzadu byla místnost, kde měli naši asi do tři čtvrtě okna piliny. Sověti tam přivedli asi pět Němců a leželi před kaplí a jeden sbíral jejich papíry a tatínek jim vypisoval dobrozdání. Maminka nás zavřela do pokojíčku, ale my s Aničkou, abychom o něco nepřišly... my jsme utekly. Vylezly jsme na piliny a koukaly se horním okýnkem, co se děje. Byl tam takový pěkný mladý chlapec a on vzal ty papíry a na fotce, to jsem viděla, byla nějaká slečna nebo paní. On se ho asi ptal, co to je. Přes okno jsem to neslyšela. Jenom jsme viděly, jak mu potom dupl na obličej, pak vzal pušku a zastřelil ho. My jsme začaly ječet, maminka pro nás přiběhla a tam nás tak seřezala... A jeho mozek jsme měli až na škole.“