„Pomalu jsme zase začali chodit do školy, protože předtím jsme nějaký čas ani do školy nechodili. Do města totiž přišli lidé z Německa, kteří byli vybombardováni, říkali jim ‚národní hosté‘, a ti se obyčejně nastěhovali do škol. A my jsme si chodili do loutkového divadla (v Lounech je pěkné loutkové divadlo) pro úkoly. Potom až v tom pětačtyřicátém roce se šlo zase od září do školy.“
„[V Duchcově] bylo spousta škol, protože je to také oblast, kde byli dříve Němci a ten český živel si tam teprve dobýval své místo. Takže tam byly obojí školy – německé i české, spousta budov škol.“
„Pamatuji si, jak bylo Pražské povstání, jak volali z rádia o pomoc. Pořád tam zněla ta znělka ze Smetanova Vyšehradu. Potom skutečně válka skončila, osvobodila nás tam Rudá armáda, jezdili s povozy a koňmi. Lidi měli velikou radost, vím, že jsme tancovali na náměstí v Lounech.“
Dagmar Knorrová (rozená Marková) se narodila roku 1937 v Užhorodu, na Podkarpatské Rusi, kam se její rodiče odstěhovali za prací. Rodina byla po maďarské invazi do oblasti v roce 1939 nucena svůj domov opustit a vrátit se do Čech, kde prožila zbytek války. Otec si našel místo na úřadě v severočeských Lounech, odkud musel po nástupu komunistů k moci odejít, neboť se režimu politicky nehodil. Rodina se musela znovu stěhovat, tentokrát do příhraničního Duchcova, kam byl otec přeřazen. Dagmar Knorrová vystudovala učitelství matematiky a deskriptivní geometrie, později ještě konstrukci a dopravu na ČVUT. Celý život pak tyto obory vyučovala na středních školách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
