„Jednou v noci táta přišel kolem turbíny, kde byl vybudovaný betonový ochoz, který končil u kuchyňského okna. Jednu noc na jaře 1951 (1953 – pozn. aut.) někdo zatloukl na okno. Byl tam přístup z lesa a táta znal každý kámen, takže se mohl dostat až k chalupě. Zaťukal a mámu to samozřejmě vzbudilo, tak se šla podívat a uviděla tátu. Pustila ho domů a dala mu najíst a jídlo, které potřeboval s sebou. Táta si s sebou vzal akorát malý krompáč a vojenskou lopatu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr. Jednoho dne, když jsem přijel z Fryštáku, tak jsme se sešli u našeho splavu. Šel jsem jako kontrolovat stavidla, jestli je všechno v pořádku. Mezitím jsem viděl tátu v lese nade mnou. Vyběhl jsem nahoru za ním a měl jsem pro něj spoustu jídla schovaného kolem pasu.“
„Za kamny byla litinová pec. Takový velký litinový kotel. Za ním byl ke stěně asi metr prostor, kde se udělala ze šikma dřevěná konstrukce a v té se udělal průlez. Za dveřma byly takové dvě velké bedny bez deklu složené na sebe. V nich bylo naskládané všelijaké harampádí. Do spodní bedny se za svlakem vyřízl otvor, odšroubilo se to a udělaly se tam panty a tím se to otvíralo. Dolehlo to na svlak a nebylo to vůbec poznat, že je to na otvírání. Vždycky se před bedny něco hodilo, aby to bylo zamaskovaný.“
„Byla tady zorganizovaná spolupráce s hlavním stanem v Uherském Ostrohu, kde byl školský inspektor Vítek (Josef Vítek). Ten přijímal a vysílal zprávy Františku Bogataji. Takže tady byla vytvořena tajná schránka u kapličky Uherského Ostrohu. Moje sestry tam nosily zprávy, co sem přicházely z Londýna, a pokyny od Bogataje. Zpočátku to sestra Radoslava nosila přímo do Ostrohu k Vítkům a pak do té tajné schránky u kapličky. Bylo to v tajnosti, aby Bogataj přežil. Mimoto táta dole ve strojovně u transmise vyboural díru do zdi. Za zdí byl prostor asi dva metry x metr dvacet, kde se asi kdysi pouštěly pytle s moukou. Byl do něj přístup jen zvenku. Takže tam proboural díru a krásně to pak zamaskoval. Udělal dubový futra, na ně omítku a nastříkal to nahrubo cementem, stejně jak byla okolní zeď. Byla tam záklapka a pěkně se to zavíralo. Trčel jen špagát, za který se potáhlo a otevřelo se to. Úkryt byl pro vysílačku a případně pro Bogataje. Naházely se tam pavučiny tak, jak to bylo na stěně, takže to nebylo poznat.“
„V prosinci v roce 1950, když jsme na Drozdovské Pile zabíjeli prase, přišel pán a říkal, že jde od ‚Blbce‘. Otec okamžitě věděl, že jde od Bogataje, protože ten měl za války přezdívku ‚Blbec‘. Ten člověk mu předal dopis od Bogataje a požádal ho, jestli by byl ochotný spolupracovat se západní rozvědkou a podávat zprávy. Otec s tím samozřejmě souhlasil, a tak dostal šifrovací klíč na zprávy a ten agent mu tam nechal tisíc korun na výdaje. Vytvořili pak dvě schránky, kde se zprávy budou podávat. Později se v protokolech dohadovali, že schránka byla jen jedna, protože agent Vokáč zpočátku po zatčení o otci nevěděl. Po nátlaku estébáků promluvil. Dodnes ale nevím, jak to bylo, že na jaře v jednapadesátým roku přišli nějací páni a představili se, že jedou z Brna z kartáčovacího družstva (estébáci – pozn. aut.).“
Bronislav Knápek se narodil 22. května 1935 rodičům Jaroslavu a Ludmile Knápkovým na Drozdovské Pile. Po obsazení pohraničí vojsky wehrmachtu se jeho rodina z této pohraniční oblasti přestěhovala na samotu Žilkuv mlýn u Velké nad Veličkou. Hned od roku 1940 se v místě zapojili do odboje. Přes hranice pomáhali mužům, kteří chtěli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách, v domě ukrývali zbraně, několik odbojářů a také velitele paravýsadku Carbon kpt. Františka Bogataje. Z úkrytu v podkroví odeslali vysílačkou Jarmila I desítky depeší do Londýna, díky nimž proběhlo několik výsadků zbraní. Po válce se vrátili na Drozdovskou Pilu. Jenže po roce 1948 lidi zapojené do západního odboje komunistický režim pronásledoval. František Bogataj uprchl do zahraničí, kde se stal jedním ze zakládajících členů zahraničního protikomunistického odboje. Přes agenta CIC Václava Vokáče požádal otce pamětníka Jaroslava Knápka o spolupráci. Ten souhlasil, ale 27. března 1951 ho zatkla StB a v září 1951 ho soud poslal na deset let do vězení. V létě roku 1952 vězně Jaroslava Knápka poslali na zemědělské práce na Šumpersko. Na poli využil nepozornosti strážných a 5. července 1952 uprchl. Sedm let a deset měsíců se pak ukrýval, nejprve v bunkru v lese a potom v důmyslně vybudovaných úkrytech v rodinném domě na Drozdovské Pile. Nikdo ze sousedů o něm nevěděl a ani po několika zátazích a domovních prohlídkách ho StB neobjevila. Po amnestii v roce 1960 se přihlásil na úřady. Následující dva roky strávil ve věznicích na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho během další amnestie v roce 1962 v čtyřiašedesáti letech propustili. Několik let pak ještě žil na Drozdovské Pile a poté se přestěhoval za synem Bronislavem Knápkem do Velké nad Veličkou.
Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou v sedmdesátých letech minulého století, kde rodina za války ukrývala vysílačku a Františka Bogataje a kde bydlí Bronislav Knápek
Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou v sedmdesátých letech minulého století, kde rodina za války ukrývala vysílačku a Františka Bogataje a kde bydlí Bronislav Knápek
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
