Jan Klos

„Byl jsem dvakrát na lidovém soudu, kdy museli všichni žáci jít ze školy tři kilometry na kopec a tam nás postavili… Hlavatý se jmenoval, holič, předseda okresního národního výboru. Esenbáci přivedli takhle lanem obtažené živnostníky, zrádce a rozkradače socialistického majetku. A teď tam na ně řvali a soudili je. Před zraky lidu je odsuzovali k těm pracem… Mohli jsme mít čepice, a ti vězni si je museli sundat.“

„Hned začali rýt na zahradě a hned sháněli sadbu a hned vybírali senkrovnu sousedům a tím to hnojili. Oni měli za sebou tu trasu přes Sovětský svaz nebo kolem světa, tak věděli. Jestli oni dostali potravinové lístky, když to byli zaměstnanci, to nevím. V tom starém domě byla nějaká rodina. My jsme měli dvě místnosti, v patře byly dvě místnosti a tam bydleli ti legionáři jedna a druhá rodina. Načež, já nevím za jak dlouho, někdo v noci tloukl na vrata, a to byli dědeček s babičkou ze Slovenska. Prodali v roce 1947 svoji živnost a odstěhovali se k zeťákovi. Všechny prachy mu dali, takže on koupil lom na kámen Pitzberk, Hanišberg měl. Pitzberk, to je u Žiliny, za Zvolenem do krajiny. Postavil jim tam krásný dřevěný domek. Byl jsem tam na prázdninách… Najednou v noci za vraty stála babička, máma v noční košili, koukali jsme jako malí, jak říká: ‚Kazane, lehni!‘ To už jsme měli nového psa, kterého nám někdo dal. Babička říká: ‚Bělko, seš to ty?‘ – ‚Mámo, kde jste se tu vzali?‘ – ‚Oni nás tam vystěhovali v té Krupině. Mohli jsme si vzít aerovku, tu máme někde na nádraží.‘ Takovou tu drnc drnc cililink. ‚Byli na nás hodní, ale nemáme kam jít.‘ Tak máma otevřela, nastěhovala nás do své postele a tam si lehnul dědeček s babičkou. Ale za vraty stála ještě sestra matky se svým frajerem a dcerou.“

„Pak jsme dělali expozici do Bruselu. Mám životní zážitek, kdy jsem viděl Trnku na vlastní oči. Ačkoliv jsem v té době nesnášel jeho ilustrace, tak tu expozici navrhnul Trnka. Realizovala se v téhle škole, protože Fixl byl jeho spolužák. Vydělával jsem tam velké peníze. Od tří hodin do půlnoci jsem dělal a strašně mě to bavilo. Byla jedna oblast město, druhá vesnice, takové velké koláče, a kompozice, jak to vypadá, když se oře, a traktory a koně a to všechno… Měl jsem dobré výsledky ve zpracování materiálu a podobě. Vždycky jsem si udělal takovou kompozici, jak si to představuju. Ten návrh byly skici. Jednoho dne točím a slyším takové vrznutí dveří, typické, je to tam dodnes. A vešel dědek, měl takový blbý klobouk, a šel kolem té expozice. Najednou se zastavil, vrátil se a začal mi hrabat v kompozici. Přestrkal to. To jsem byl teda nasranej, s odpuštěním. Šel dozadu, tam mluvil s Fixlem, pak prošel, letmo prohlídl… Za týden přišel zase na konzultaci nebo vizitýrovat, už nevím, jak se tomu říkalo, a já už to měl zase přerovnané. On do toho praštil, shrnul to a narovnal, jak si to představoval on. Když odešel, tak jsem šel za Fixlem a říkám: ‚Pane profesore, tady chodí nějakej dědek a sere se mi do toho, jak to tam mám postavený.‘ A on říká: ‚Prosím tě, neblbni, to je Trnka, autor.‘“