Cecilia Kleinová

„Moje sestra byla vyučená švadlena a ona těm dozorkyním šila ručně. Ony jí donesly nůžky, jehlu a nit a ona jim ručně šila šaty. A za to dostala, podle toho co mohla ukrást tam, buď kousek chleba navíc, kousek másla k tomu, trochu medu... A ta moje sestra, říkám, my jsme nebyly vlastní sestry, jenom po tátovi, ona to všechno cpala do mě, abych já jedla, protože já jsem byla jako dítě. A já jsem nechtěla jíst, aby jedla i ona, a na tom jsme se pořád hádaly se sestrou. A já jsem jí říkala, že nemusím žít, když nežijou moji rodiče. A na tom jsme se pořád hádaly, na tom jídle.“

„Přišli jsme do Osvětimi, a který byli práceschopný, jako já, tak jsme šli napravo. Malé děti a starý lidi šli nalevo. A maminka právě s těma dvěma klukama šla nalevo a víc jsme ji neviděli.“

„U nás, když je klukovi 13 roků, tak se dělá biřmovačka, bar micva. A na bar micva bylo zvykem koupit (modlitební) řemínky klukovi a na to maminka zvykla vyšít takový ozdobný pouzdro. A maminka mu vyšila pouzdro a ty řemínky, to se jmenuje tefilin, v něm měl. A on nic nezachránil, jenom ty tefilin a to pouzdro, co maminka vyšívala.“ Tazatel: To měl celou dobu v pracovním táboře, jak jste říkala? „No, celou dobu to měl u sebe, zachránil to a přivezl domů. A má to uložený jako...“ Tazatel: Relikvii nějakou vzácnou… „To vyšívala maminka. Nic jiného nezachránil, jenom to.“

„Moje maminka byla zvláštní osoba. My jsme nebyli bohatí, ale jíst bylo co. Toho času chodilo hodně takzvaných žebráků a každý židovský žebrák věděl, že když přijde k Rothmannům, tak tam se nají. Ona nezvykla ukrojit chleba a dát jeden nebo dva kousky na stůl, ale dala celý domácí chleba na stůl nebo půlku, podle toho, co bylo doma. A nedala trochu másla, ale co utloukla, tak dala celý máslo na stůl. Jednou se jí vymstil jeden žebrák. Jak dala chleba na stůl, byla to dobrá půlka. A dala velký talíř másla, jak večer utloukla a on to snědl celý. Takhle mazal máslo na chleba! Maminka se styděla, já jsem byla dítě. Ale jenom jsem koukala, jak se zakousl, tak bylo vidět zuby v tom másle. No a maminka se naučila, že už pak nedávala všechno na stůl.“

„Já od té doby nejím špenát. Protože v Osvětimi nám vařili takzvanou špenát suppe. A to byly kopřivy, různý plevely se štěrkem, s blátem, s kameny... A tomu oni říkali ‚špenát suppe‘, a to byl náš oběd. A já se od tý doby na nic zelenýho nemůžu podívat.“