„To bylo jednou v noci, někdo ťukal na okno, maminka vyšla a neřekla nám, kdo to tam byl. No a ona – my jsme koukali večerama – vždycky vydojila krávu a nalévala do flašek mlíko a vařila brambory a chleba, takhle na sebe nahodila plachetku a někam šla večerama, my jsme to nevěděli, kam ona chodí, a potom, když už to všechno vystříleli, tak maminka se nám přiznala, že ona vynášela těm Židům, co byli u nás, živobytí. Oni přišli v noci, poprosili, maminka jim tu noc nic nedala. Řekla: ‚Já vám nic nedám, já vám to budu vynášet na pole sem pod mez.‘ Tady bylo pole, meze, a ona jim vynášela to živobytí pod mez. A ještě bratr nadával, povídal: ‚Vždyť jsme všecky mohli bejt...‘ No, a maminka byla moc hodná, moc pomohla hladovejm lidem, když byla válka. A v noci se u nás schovalo lidí z vesnic polskejch, protože všechno to tady ničili. Všechno to tady ničili, ty Poláky ničili, to všechno tady, a u nás se to schovávalo a maminka schovávala. Tatínek se bál, ale banditi věděli, říkali, že vědí, že u Hofmanů se schovávají. Ale tatínka nikdy nikdo nezačipal.“
Prvního manžela zatkli Sověti chvíli po svatbě
„Oni ho sebrali, našli ho, jako že je přestupnik, že utekl z Německa.“ – „Sebral ho kdo?“ – „Rusové ho sebrali, do ťurmy je posadili, protože utekli, a on psal, abych tam přijela k němu, že dali mu čtyři roky, ťurmu mu nedali, že on je volnej, na čtyři roky. Psal, abych tam přijela, že tam můžu pracovat, že tam můžu krávy dojit, no a tatínek o to nedbal, abych někam jela, a povídá, ona doma krávu nedojí, protože tatínek se bál, byly všelijaké časy, všude bandy a on řekl – nikam ona nepojede. Odbude a přijede. No a já jsem nejela, a tak on si tam vzal jinou ženskou.“
„A paní Tarabová pořád prosila manžela: ‚Odjedeme odsud!‘ On se k tomu slabě odnášel a Ukrajinci říkali: ‚Nebojte se, nebojte se!‘ A to byl překrásnej večír, to bylo na podzim, přijely fůry, v noci, to bylo nad ránem někdy, a oni vyvedli krávu, přivázali a Vágner to uslyšel a vyskočil a na zvon, on zvonil na zvonec, a Češi se seběhli bránit, protože viděli, co se to děje, ta banda. A oni začali po Čechách, po lidech, střílet a lidi nic nemohli udělat. Ty děti i je svázali a položili na vozy, odvezli je a někde je tam zničili. Těžko mluvit, já ty děti tak pamatuji, protože jsem tam jezdila k tetičce do Kopče, to vyprávěla maminčina sestra, když už jeli do Čech, tak oni jeli v březnu měsíci, a tohle bylo na podzim, a oni byli u nás dvě neděle a tetička Mařenka Vaníčková vyprávěla, klepala se přitom, jak je přijeli zničit.“
Františka Klasonová se narodila 10. června 1929 ve vesnici Teremno u města Luck na Volyni jako čtvrté dítě do české rodiny Hofmanových. Zatímco její starší sourozenci chodili do českých škol, ona navštěvovala polskou obecnou školu. Předměstí Lucku, kde Františka prožila své dětství, se změnilo válečnými událostmi. Nejdřív zmizeli jejich němečtí sousedé, pak Židé, Poláci a nakonec i Češi. Po válce přišly tvrdé zásahy sovětské moci, která likvidovala živnostníky i soukromé vlastnictví. Pamětnice se vdala za Čecha Sašu Hybnera, který byl krátce po svatbě zatčen a poslán na Sibiř. Přesto prožila na Volyni celý život. A je jednou z posledních volyňských Češek, pro které je čeština rodným jazykem. V roce 2019 žila v Lucku na Volyni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
