Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Klasonová, roz. Hofmanová (* 1929)

• narozena 10. června 1929 ve vsi Teremno na Volyni

• od dětství žije ve městě Luck

• chodila do polské školy

• po válce se vdala za Čecha Sašu Hybnera, který byl krátce po svatbě zatčen a poslán na Sibiř

• spolu s rodinou odmítla možnost návratu do Československa

Františka Klasonová, rozená Hofmanová, prožila celý život na Volyni. Narodila se v tehdejším Polsku, velkou část života prožila jako občan Sovětského svazu a dnes je občanem Ukrajiny. Přitom celý život prožila ve městě Luck a jeho blízkém okolí. Zatímco z předválečného dětství si pamatuje idylické vztahy mezi místními Čechy, Poláky, Ukrajinci, Němci i Židy, válka v jejích očích Volyň úplně změnila. Jako dvanáctiletá viděla pronásledování Židů i likvidaci ghetta v Lucku, později boje mezi Poláky a Ukrajinci, které přešly v plošnou nenávist a dopadly i mezi volyňské Čechy.

Po válce už na Volyni nežili Němci, téměř žádní Židé ani Poláci a v zimě roku 1947 odjela i většina Čechů. Tatínek Františky Hofmanové nabídku vrátit se po válce do Československa odmítl, a tak pamětnice zažila i poválečnou éru Sovětského svazu, kdy mnoho příbuzných, známých i sousedů skončilo na Sibiři.

Františka byla nejmladší dcerou v rodině Hofmanových. Měla ještě bratra a dvě sestry, Annu a Marii. Narodila se ve vesnici Teremno 10. června 1929. Když jí byly čtyři roky, přestěhovali se na předměstí Lucku zvané Kurhán. Chodila do polské školy, protože česká byla odtud příliš daleko. A také na ulici si hrála především s polskými dětmi. V okolí ale žili kromě Čechů a Poláků také Ukrajinci, Němci a Židé.

Rusové brali Židům majetek, Němci je stříleli

„Kousek od nás na Kurhánu měli mlýn Klepáčovi,“ vzpomíná Františka. „Byla to židovská rodina a měli asi šest dětí. A ten  mlýn jim vzali už Rusové, když poprvé přišli.“ Tak pamětnice vzpomíná na podzim roku 1939, kdy po začátku druhé světové války zabral území Volyně Sovětský svaz. Klepáčovi byli jako kulaci vystěhováni a umístěni k Hofmanovým, u nichž zůstali dva roky. Když pak v červnu 1941 přišli na Volyň  Němci, situace se radikálně změnila.

„Němci Židy sbírali a stříleli, a kdo jim pomáhal, toho taky zastřelili, celou rodinu. Několik rodin takhle v Lucku postříleli.“ Maminka Hofmanová ale rodinu Klepáčových i nadále podporovala. „Jednou někdo ťukal na okno. Maminka vyšla ven, ale neřekla nám, kdo to byl. A večer dojila mléko do lahví, vařila brambory a chleba dělala a pak to někam nesla.“

Židé nahnaní do ghetta platili za jídlo zlatem

Až později dětem přiznala, že tehdy v noci přišli Klepáčovi s prosbou o jídlo. Tenkrát jim nic nedala, aby ochránila vlastní rodinu před represemi, ale nosila jim pravidelně jídlo na pole pod mez. Němci je ale časem stejně chytili a zabili.  

Podle vzpomínek pamětnice žily před válkou všechny národnosti na Volyni v míru. Františka si ze svého dětství pamatuje na zvláštnosti, které se už do Lucku po válce nevrátily. Například na plačky, najaté plačící ženy, které provázely židovské pohřby, nebo na sobotní šábes. „Židi v sobotu nesměli nic dělat, ani škrtat sirky, a tak jsme jim s jednou kamarádkou chodily zapalovat v kamnech. Pokaždé jsme dostaly deset grošů a za to byla tenkrát zmrzlina,“ podotýká pamětnice.

Po příchodu Němců dostali Židé na ruce pásky s hvězdou a později žlutá kolečka na kabáty. Na konci roku 1941 soustředili lucké Židy do ghetta, zakázali jim volný pohyb a zajistili jim jen minimální množství potravin. „Lidi jim tam nosili jídlo, protože Židé platili zlatem,“ upozorňuje Františka.

Během roku 1942 nacisti ghetto zrušili a jeho obyvatele povraždili. „Měla jsem školu nedaleko místa, kde je stříleli. Slyšeli jsme to během vyučování – paf, paf, paf. Šli jsme se tam pak s ostatními podívat a viděli jsme obrovskou kaluž krve,“ vypráví Františka. Po likvidaci ghetta musela jít školní mládež uklízet do opuštěných domů. „Všechno bylo v peří. Židi měli peřiny a lidi, jak hledali jejich zlato, tak peřiny rozpárali a to peří všude lítalo,“ říká pamětnice. Do domů luckého ghetta se pak nastěhovali noví lidé a život ve městě šel dál.

Za války se Luck změnil k nepoznání

Před válkou se lidé na Volyni přátelili nehledě na národnost často proto, že se v běžném životě navzájem potřebovali. „Tatínek se třeba přátelil s jedním německým hospodářem,“ vykresluje předválečný život v Lucku pamětnice. „Oskar Koch tatínkovi obhospodařoval pole a tatínek mu za to spravoval stroje. Po příchodu Němců ale museli odjet do Německa, nesměli tu zůstat.“

U Hofmanových našli později útočiště Poláci z vesnic pronásledovaní ukrajinskými bandity. „Tatínek byl za dobře i s Ukrajinci, oni věděli, že se u nás Poláci schovávají, tatínka ale nechali na pokoji,“ uvádí. Otec Hofman rozuměl strojům a jako jeden z mála dokázal opravit poruchovou zemědělskou techniku. To celou rodinu uchránilo od dalších represí, a to i po válce, když nově dosazení sovětští funkcionáři začali odvážet lidi na Sibiř. Stačilo mít jen trochu větší pole.

Co budeme dělat bez Hofmana?

„Byli jsme už v seznamu na Sibiř, ale místní Ukrajinci to zastavili, říkali: ‚Co budeme dělat bez Hofmana? Kdo nám bude spravovat stroje?‘ Oni když vzali lidem stroje a dali je do kolchozů, tak se to pořád rozbíjelo.“ Otec Hofman byl šikovný zámečník, dokázal mnoho věcí vyrobit nebo opravit, ale poradil si i s otevřením trezoru. „Když odešli Němci, tak banky byly pozamykané a nikdo nevěděl, jak je otevřít, takže tatínka vozili, aby to udělal. Povídal jak, že bylo kolo gumové, něco tam skákalo, on to takhle převracel na to kolo a sejfy se odkrývaly,“ poznamenává Františka Klasonová.

Válka změnila Volyň k nepoznání – nejen že zcela zmizela židovská komunita (v Lucku tvořili Židé téměř polovinu předválečného obyvatelstva), ale narušila vztahy i mezi ostatními národnostmi, především mezi Poláky a Ukrajinci. A válečných zvěrstev nebyli ušetřeni ani volyňští Češi.

Bandité zabili dvě ženy a spálili jejich domy

„U nás v Teremně byla nějaká Marjánka,“ vzpomíná Františka na českou sousedku. „Ona děti neměla, měla jenom vychovanku, která si vzala Poláka. Marjánka, to byla moc hodná a moudrá ženská, lidi k ní chodili pro radu. A ještě tam žila Máňa Lišková, která si vzala Poláka. Obě v noci zabili a jejich domy spálili.“ Polského manžela Marie Liškové odvedli ukrajinští bandité už dříve, zůstaly po nich děti, o které se postarali sousedé. Po válce se zločiny banditů vyšetřovaly a trestaly, padaly tresty smrti, mnohaletá vězení i sibiřské vyhnanství.

„Před pár lety jsem byla v nemocnici a tam jsem se potkala s Žeňou Fedručkovou z Teremna. Ona byla starší asi o pět roků. Řeč přišla na rodnou ves, Hofmanovy i válečná léta. Ona povídala, že Čechům nikdo neubližoval, jen Marjánce,“ říká Františka Klasonová. „Tehdy prý přišla z Lucku nějaká banda a Marjánku zabili. No já jsem na to Ženě nic neřekla, ale věděla jsem, že ona taky byla v té kompanii. Protože ve vězení seděla za to,  že byla svázaná s tou bandou. Ona nezabíjela, jen jim pomáhala, vařila jim, prala a všecko.“

Němci věšeli lidi na šibenici u rybníka

Za války k Hofmanovým přicházeli němečtí vojáci a většinou se sháněli po jídle. Chtěli po hospodářích slepice, vajíčka nebo špek. „Občas si k nám přinesli něco na pití. Přišli také na vánoční svátky, maminka jim musela upéct maso a oni pili v kuchyni a zvali Mařenku s Aninkou, ať si jdou k nim sednout, ale sestry utekly a oni po nich střelili. Jindy chtěli vzít něco z tatínkovy dílny a maminka jim bránila, že je to od soustruhu. A oni jí řekli: ‚Jdi, nebo tě zastřelíme jako psa!‘“ V Teremně u rybníka postavili Němci šibenici a místní se museli jít všichni povinně pro výstrahu podívat, koho pověsili.

Když už byla fronta blízko a konec nacistické vlády nad Volyní visel ve vzduchu, přivezla německá nákladní auta velké množství munice. „Vedle našeho domu byla stodola a vedle ní vykopali takovou velikou díru a do ní složili tu munici, bomby a náboje. Fronta se ale převalila rychle a munice tam zůstala,“ uvádí Františka Klasonová. „Co jsme v okolí našli, tak se tam doneslo a zahrnulo se. Nikdo s tím nic nedělal, je to tam dodnes, to už shnilo. My jsme si s municí jako malí hráli, náboje jsme měli jako panenky. A bomby s těmi větráčky jsme sbírali. Z patron jsme sypali prach, protože pěkně hořel. Když jsme pásli dobytek, Pepa Průšů našel někde flintu. Byla už taková stará, shnilá, ale on si s ní hrál – a vystřelil. Ale nikomu se nikdy nic nestalo.“ 

Banditi zlikvidovali rodiče i jejich děti

Odchodem Němců ale nepokoje na Volyni neskončily, začalo vyřizování účtů, noční přepady, vypalování domů i celých vesnic, vraždy nevinných civilistů. „V Kopči žil český učitel Taraba,“ vzpomíná na jednu tragédii Františka Klasonová. „Jeho paní byla učitelka, Polka, a měli tři děti – Romka, Jiříka a Vlastičku, té byly asi čtyři roky. A paní Tarabová pořád prosila manžela: ‚Odjeďme odsud!‘ Ale bylo už po válce a jemu se nechtělo a Ukrajinci říkali: ‚Nebojte se, nebojte se!‘ A pak na podzim, přijely fůry nad ránem. Oni vyvedli krávu a přivázali ji k vozu. Naproti bydlel Čech Vágner, ten to uslyšel, a tak vyskočil na zvon. Zvonil a Češi se seběhli je bránit, protože viděli, co se děje. A oni začali po lidech střílet a lidi nemohli nic udělat. Děti i rodiče Tarabovy svázali a položili na fůru, odvezli je a někde je tam zlikvidovali. Těžko mluvit, já si ty děti pamatuji, protože jsem tam jezdila k tetě.“

Když to teta vyprávěla, tak se třásla

Právě maminčina sestra Marie Vaníčková tuto událost vyprávěla Hofmanovým. „Po půl roce teta jela do Čech, a než odjeli, byli u nás, a vždycky když tohle vyprávěla, tak se přitom klepala,“ tvrdí pamětnice. Během války a první roky po válce byly na Volyni smíšené česko-polské rodiny ve velkém nebezpečí. Do Kopče se vrátila vzdálená příbuzná pamětnice Naďa, která se vdala do polské vesnice. Když jí bandité odvedli muže, vrátila se do rodné Kopče. Bandité si ji ale našli i tam, přišli si pro krávu a Nadě řekli, že příště si přijdou pro ni. „A tak maminka v neděli ráno zapřáhla koně, mě posadila na fůru a jeli jsme do Kopče k maminčiným rodičům. Vzali jsme Nadiny peřiny na fůru a maminka Naďu vezla k nám i s dítětem, aby je banditi nezabili.“ 

Polské obyvatelstvo z Volyně téměř úplně zmizelo. Ti, kteří přežili válečný i poválečný teror, se po válce vystěhovali do Polska.

Za koho se dcery provdají, když Češi odjedou?

Bratr pamětnice odešel z Volyně s československým armádním sborem a po válce už zůstal v Čechách. Zval rodiče a sestry, ať přijedou, ale tatínkovi Hofmanovi se nikam jet nechtělo. Měl na předměstí Lucku dům a zahradu a uměl dobře svoje řemeslo, které, jak doufal, je vždy uživí. Proto se do seznamu zájemců o repatriaci do Československa nezapsali. „Tatínek ale hlavně nechtěl jet na cizí, na německé, protože všichni, kteří se dostali  do Čech, byli posláni na německá hospodářství. Němce vyhnali a nic jim nedovolili si vzít,“ vysvětluje pamětnice.

Maminka Hofmanová jet chtěla. Bála se především o své tři dcery. Za koho se provdají, když všichni Češi z Volyně odjedou? Františka se přesto za Čecha vdala. Jmenoval se Saša Hybner a pocházel z vesnice Kněhynki nedaleko Lucku. Za války byl totálně nasazen v Německu, odkud ale utekl zpátky domů. Bydlel pak v Lucku u své tety.

Tatínek rozhodl: Saša si to odbude a přijede

„Sašova teta k nám chodila,“ vzpomíná Františka. „A já jsem se jí tuze líbila. A jednou přišla za maminkou, abych si vzala Sašu. Maminka byla moc ráda, že to je Čech, soused, tak já jsem si Sašu vzala. Ale Sašu brzy po svatbě sebrali.“ Pro paranoidní sovětský režim byl každý, kdo se vrátil ze západu, podezřelý. Všichni prošli výslechy a většinou končili v pracovních táborech. Na Sibiři skončil i Čech Saša Hybner. „Psal mi odtamtud dopisy, abych za ním přijela, že mu dali čtyři roky.“

Saša neskončil ve vězení, ale čtyři roky pobýval ve vyhnanství. „Psal, že tam můžu pracovat, že tam můžu dojit krávy, ale protože byly všelijaké časy, všude bandy, tak tatínek řekl, že nikam nepojedu, že si to Saša odbude a přijede.“ Když se Saša Hybner po letech vrátil, byl už znovu ženatý a měli dceru; také Františka už byla vdaná a měla dvouletého chlapečka. „Saša byl dobrý člověk, takový hospodář to byl. Ale takový byl život, já jsem Sašu hodně litovala, maminka po něm taky toužila, chtěla ho pro mě, byl to Čech. S ním bych možná do Čech odjela. Kdo ví.“

Češi se stěhovali do Československa ve vagonech

Příbuzní a známí Hofmanových, kteří se rozhodli k návratu do vlasti svých prarodičů, odjížděli z Lucku 18. února 1947. Vzali si s sebou všechno, co dokázali naložit do vagonů. Františka věděla, že odjíždějí, ale rozloučit na nádraží se s nimi nešla. Dodnes uchovává dopis od kamaráda Edy Štěpánka, který jí poslal během cesty do Československa. „V sedm večer vyjeli jsme z Lucku. Já si myslel, že Ty přijdeš ještě před odjezdem, ale nadarmo jsem čekal. Vyjeli jsme i nejspíš již neuvidím Tebe, rodnou ves a město…“ stálo v dopise.

Eduardu Štěpánkovi ještě nebylo osmnáct let, když s matkou odjížděl. Tatínek Václav už na ně čekal v Československu, kam došel se Svobodovou armádou během války. „My jsme se s Edou narodili ve stejný den nebo obden. A když pak přijeli do Čech, asi se nepohodl s rodiči. A zastřelil se! Proto si ten dopis od něj schovávám.“

Zůstala jsem na Volyni a nelitovala jsem toho

Františka zůstala na Volyni se svými sestrami a rodiči. Děvčata studovala a vdala se za místní chlapce. S příbuznými i známými, kteří odjeli do Československa, si psali. Návštěvy ale byly velmi řídké. Maminka jela za synem, který v Československu zůstal, poprvé v roce 1955.

„Když k nám přijela maminčina sestra, stěžovala si, že si žijeme lépe než oni v Čechách,“ vzpomíná na jednu z návštěv Františka. „Ona potom často přijížděla. Litovala, že tenkrát odjela. Tady pracovala jako účetní, ale tam házela uhlí na dráze. A když přijížděl bratranec Lojzíček Hofmanů, tak brečel, že my jsme doma a on v cizině.“

Františka Klasonová mluví krásnou češtinou navzdory tomu, jak málo Čechů kolem ní v poválečných letech zůstalo.