Antonie Kinštová

* 1937

  • „Nešli hned do kolchozu, ale dostali škaredé a vzdálené pole. Chvíli na tom dělali a pak toho nechali a šli do družstva. To se nedalo. Když musíte obdělávat, daleko jezdit na špatné pole a odevzdávat dodávky a pak si ani prase zabít nemůžete, nic. Ti, co nedodali, nesplnili dodávky, prasata vykrmili, ale nesměli je zabít. To víte, že se zabíjelo načerno, aby nikdo nevěděl. Vždyť já jsem nevěděla, co je máslo. No, věděla jsem, co je máslo, protože na Volyni se prodávalo, tloukla jsem ho, ale tam nebylo k dostání, když jste neměli lístky. A zemědělcům lístky nedávali, když nesplnili dodávky.“

  • „Němci potom chodili a z každé rodiny musel jeden s koňmi a saněmi jet vozit raněné. Tak šli dva strejdové, dědeček, a maminka tatínka nepustila, že půjde ona. Myslela si, že když půjde ženská, že ji pustí domů. Jenže oni to neudělali a to, co dělali muži, dělala i maminka. Vozila raněné s koňmi a saněmi. Pak vykládala, že kolikrát stála u hlavy koně, jenom fíí, fíí, jak jí kulky létaly kolem hlavy. Potom jí to zabilo koně. Chtěli jí dát druhého, ale ona nechtěla. Pak onemocněla a ležela asi sedm kilometrů od naší vesnice u známých Ukrajinců. Všichni se vrátili a maminka furt nešla. A babička, ta ležela už – dá se říct na smrtelné posteli, hodně nemocná. A všichni se vrátili, a maminka ne. Ona nemohla, že byla tak nemocná. Zpráva se nedala dát, protože se střílelo. Nešlo jít mezi kulkami. Až pak to utichlo, tak teprve maminku přivezli. A babička furt: ‚Kdyby ta Lůba přišla.‘ A ona přišla a babička fakt do rána umřela.“

  • „Myslím říkali, že jsme měli čtyři hektary. Z toho, co zbylo, tak se s tím chodilo do města na trh. My jsme měli výhodu, že jsme bydleli asi tři kilometry od města Dubna. Přešli jsme přes kopeček a byli jsme v Dubně. A tam na tom kopci byly vykopané díry a za Němců tam stříleli Židy. Pamatuju si, jak vedli člověka, ruce měl dozadu svázané, chudák šel úplně ohnutý a Němci za ním s bodáky a tak ho vedli. Asi na ten kopec. Tam je postříleli. Vápno tam bylo nasypané, když jsme šli přes ten kopec. Když jsem tam byla, tak jsem si na to vzpomněla, co jich tam leží, chudáci. A po válce, po tom, co se tam dělo, tak tam bylo těch postřílených koní, nafouklých... Byl to hrozný pohled, když jsme chodili potom do města. Střílelo se tam přes tu vesnici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 23.04.2024

    (audio)
    délka: 02:14:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsme nevěděli, komu zrovna otvíráme

Antonie Kinštová (Sitařová)
Antonie Kinštová (Sitařová)
zdroj: archiv pamětnice

Antonie Kinštová se narodila 9. září 1937 v obci Kliščicha na území Volyně v tehdejším Polsku jako jediné dítě rodičům Karlovi a Libuši Sitařovým. Rodina vlastnila čtyřhektarové hospodářství a kovárnu, v níž svou živnost provozoval otec. Antonie Kinštová byla na Volyni svědkem vyvražďování Židů, jejího strýce oběsili banderovci, maminka málem přišla o život při průchodu fronty a ona sama při bombardování jen o vlásek unikla smrti. Její otec bojoval v řadách 1. československého armádního sboru. Jako průzkumník prošel všemi boji od Dukelského průsmyku až po Moravu. Strýc pamětnice Josef Sitař přišel v bojích po výbuchu granátu o nohu, další strýc Václav Jesínek zahynul v září 1944 v bojích o Dukelský průsmyk a strýc Antonín Jesínek zemřel po zranění 1. ledna 1945 u Krajné Polany na Slovensku. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v obci Tatenice, kde hospodařili na osmi hektarech polností. Během kolektivizace po několikaletém nátlaku vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1956 se Antonie provdala za Alexandra Kinšta, s nímž pak bydlela v Dolních Studénkách, kde se jim v letech 1956 až 1960 narodili synové Zdeněk, Jiří a dcera Miluše. Alexandr Kinšt také pocházel z Volyně. Několik jeho příbuzných zahynulo v Českém Malíně na Volyni, kde nacisté 13. července 1943 zavraždili 374 nevinných Čechů. V roce 1963 Antonie Kinštová nastoupila do Moravolenu Šumperk, kde nakonec zůstala až do odchodu do penze v roce 1991. V roce 1976 se rodina přestěhovala do svého nově postaveného domu v Novém Malíně. V době natáčení v roce 2024 bydlela Antonie Kinštová v Šumperku.