Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Kinštová (* 1937)

• narozena 9. září 1937 v obci Kliščicha na území Volyně

• volyňská Češka

• svědkyně řádění banderovců

• svědkyně vraždění Židů

• vzpomínky na bombardování Kliščichy

• otec Karel Sitař bojoval v řadách 1. československého armádního sboru

• v 1. československém armádním sboru padli strýcové Václav Jesínek a Antonín Jesínek

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v Tatenicích

• po několikaletém nátlaku vstoupili do JZD

• v roce 1956 se provdala za Alexandra Kinšta, jemuž několik příbuzných zavraždili v Českém Malíně na Volyni

• bydlela v Dolních Studénkách a v Novém Malíně

• v době natáčení v roce 2024 bydlela v Šumperku

Druhá světová válka brutálním způsobem zasáhla do života Čechů na Volyni. Sovětská a německá okupace, řádění ozbrojených skupin a banderovců a účast v bojích za svobodu si vyžádaly životy tisíců mužů a žen. Své o tom ví Antonie Kinštová, jejíž rodinu za Sovětů málem vyvezli do vyhnanství na Sibiř, několik členů rodiny jejího manžela nacisté zavraždili v Českém Malíně, jejího strýce oběsili banderovci, maminka málem přišla o život při průchodu fronty a i ona sama při bombardování jen o vlásek unikla smrti. Otec v řadách 1. československého armádního sboru prošel těžkými boji o Dukelský průsmyk i Liptovský Mikuláš. Měl štěstí, přežil. Jeho bratrovi granát utrhl nohu a dva sourozenci Antoniiny matky v bojích zahynuli.

První vzpomínky má spojené s válkou

Antonie Kinštová se narodila 9. září 1937 v obci Kliščicha na území Volyně, v té době spadající pod Polsko (dnes Ukrajina), jako jediné dítě rodičům Karlovi a Libuši Sitařovým. Většina rodin v obci měla české kořeny, ale rodnou řečí mnoha ze sousedů byla také polština a ukrajinština. Sitařovi vlastnili čtyřhektarové hospodářství a kovárnu, v níž svou živnost provozoval otec. Jen dva roky po příchodu Antonie na svět vypukla druhá světová válka. Nacisté se tehdy dohodli se Sovětským svazem, který obsadil východní část Polska a s ním i území Volyně. Na okupovaných územích se začala zavádět sovětská správa a v obcích zakládat kolchozy. Majetnější hospodáři, propagandou označovaní jako kulaci, měli být vyvezeni na Sibiř. V těchto seznamech prý figurovala i rodina Sitařova. Paradoxně je zachránil útok Německa na Sovětský svaz, ke kterému došlo v červnu 1941. V blízkém Dubně tehdy NKVD před ústupem popravilo všechny vězně, a to včetně žen a dětí. Většinou v tamní třípatrové věznici drželi z politických důvodů Poláky. Po příchodu vojsk wehrmachtu se na německé jednotky přišlo podívat několik mužů z Kliščichy včetně otce pamětnice. Němci je všechny uvěznili, ale naštěstí nedlouho poté zase propustili.

Produkty z hospodářství chodila rodina prodávat právě na trhy do tři kilometry vzdáleného Dubna. Stejně jako ve všech větších městech – na Volyni tam žila početná komunita Židů. A právě ti byli ve zvrhlé nacistické politice největšími nepřáteli Říše. Za obyčejnými vojáky wehrmachtu tak přicházely tzv. pohotovostní jednotky Einsatzgruppen, které je měly za úkol likvidovat. „Přešli jsme přes kopeček a byli jsme v Dubně. A tam na tom kopci byly vykopané díry a za Němců tam stříleli Židy. Pamatuju si, jak vedli člověka, ruce měl dozadu svázané, chudák šel úplně ohnutý, a Němci za ním s bodáky a tak ho vedli. Asi na ten kopec. Tam je postříleli. Vápno tam bylo nasypané, když jsme šli přes ten kopec,“ vypráví Antonie Kinštová.

Tlaková vlna ji odhodila na plot

Válka lidem přinesla strach, bídu a utrpení. Antonie Kinštová vzpomíná, že se po kraji neustále pohybovali lidé žebrající o jídlo. Jednou jim na hospodářství zaklepala jakási Ruska, které malá Antonie donesla chleba, za což dostala od Rusky zlaté náušnice. Na dveře ale často klepaly také skupiny mužů, kteří potraviny vymáhali se zbraní v ruce. V kraji totiž operovaly různé ozbrojené bandy a jednotky ukrajinské povstalecké armády UPA usilující o nezávislou Ukrajinu, kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. „Nikdy jsme nevěděli, komu zrovna otvíráme,“ dodává Antonie Kinštová.

Počátkem roku 1944 proběhly osvobozující boje o Volyň. V Kliščiše se nejprve objevily ustupující jednotky wehrmachtu, jejichž vojáci se ubytovali v tamních domech a pro něž místní Češi a s nimi i otec pamětnice museli za obcí vykopat zákopy. Samotným bojům předcházela několikadenní sovětská dělostřelba. Antonie Kinštová vzpomíná, že dvakrát bomby spadly v její bezprostřední blízkosti. Když byla zrovna na návštěvě u tety, na zahradu dopadly dělostřelecké granáty, jejichž střepiny zabily krávu ve chlévě a v domě Sitařů vybily všechna okna. Většinu času se ale rodina ukrývala ve sklepě. Jednou si sedmiletá Antonie odběhla ven na záchod a tlaková vlna z blízko vybuchlé bomby ji odhodila na plot. „Byla jsem celá potlučená,“ dodává.

Během bojů si Němci vyžádali jednoho člena každé rodiny v obci, který měl pomoci při svážení raněných. „Tak šli dva strejdové, dědeček a maminka tatínka nepustila, že půjde ona. Myslela si, že když půjde ženská, že ji pustí domů. Jenže oni to neudělali a to, co dělali muži, dělala i maminka. Vozila raněné s koňmi a saněmi. Pak vykládala, že kolikrát stála u hlavy koně, jenom fíí, fíí, jak jí kulky létaly kolem hlavy. Potom jí to zabilo koně. Chtěli jí dát druhého, ale nechtěla,“ vypráví Antonie Kinštová. Její maminka se domů nevrátila. V mrazivém počasí onemocněla a zotavovala se u ukrajinských známých v asi sedm kilometrů vzdálené vesnici. Rodina o ní neměla žádné informace. „Zpráva se nedala dát, protože se střílelo. Nešlo jít mezi kulkami. Až pak to utichlo, tak teprve maminku přivezli.“ Druhý den poté zemřela babička pamětnice Anna Jesinková, která na smrtelné posteli čekala na návrat dcery. Ještě ten večer němečtí vojáci nechali kvůli bojům evakuovat obyvatele obce. „Pamatuju si, že jsem seděla na saních v peřinách a brečela jsem, že mi je zima. Přijeli jsme do lesa, a tam jsme stáli a pak jsme se mohli vrátit,“ vypráví Antonie Kinštová, jejíž rodina tehdy nemohla kvůli bojům babičku důstojně pohřbít na hřbitově a museli ji zakopat na zahradě. Až po průchodu fronty ji vykopali a odvezli na hřbitov do Dubna.

Umírali na Dukle

Společně s Rudou armádou na Volyň přišly i jednotky československého vojska, do nějž houfně vstupovali muži i ženy z českých obcí. Ani ústupem německé armády ale v kraji nenastal klid, protože venkovské oblasti byly stále často pod kontrolou banderovců. Právě ti pro výstrahu uprostřed obce oběsili strýce pamětnice Parpela, který den předtím mluvil se sovětskými vojáky. „Ráno jsem hnala krávy na pastvu a viděla jsem, jak tam visí kousek od země, asi dvacet třicet centimetrů,“ vzpomíná Antonie Kinštová a její vyprávění potvrzují i seznamy volyňských Čechů o lidech zavražděných příslušníky banderovských skupin v knize Volyňští Češi v prvním a druhém odboji.

V řadách 1. československého armádního sboru bojoval otec pamětnice Karel Sitař, jeho bratr Josef Sitař a dva bratři maminky pamětnice Václav a Antonín Jesinkovi. Karel Sitař prošel jako průzkumník všemi boji od Dukelského průsmyku až po Moravu, Josef Sitař přišel po výbuchu granátu o nohu, Václav Jesínek ve svých 45 letech zahynul v září 1944 v bojích o Dukelský průsmyk a Antonín Jesínek zemřel po zranění ve 32 letech 1. ledna 1945 u Krajné Polany na Slovensku. „Vzpomínám si, jak šla teta po vesnici, hlavu měla v dlaních a naříkala.“

Vesnice bez mužů

Z obce tehdy odešli prakticky všichni muži. Na Volyni však stále nebylo bezpečno a nikdo si nemohl být jist životem. Matka pamětnice, které ve válce zahynuli dva bratři, se musela starat o celé hospodářství, z něhož odevzdávala dodávky zemědělských komodit sovětským úřadům. K tomu neustálé návštěvy ozbrojených mužů pohybujících se po kraji. Ze strachu před banderovci se proto na nějaký čas i s dobytkem přestěhovali k příbuzným do dva kilometry vzdálené české obce Křivucha, kde sídlila tzv. stripka – ukrajinská pořádková služba.

Na Volyni se ale chystala reemigrace neboli návrat Čechů z Volyně do Československa. Libuše s Antonií se proto vrátily zpět do Kliščichy. To už v domě bydleli spolu s Ukrajinci z Polska, kteří se po jejich odchodu stali novými majiteli hospodářství. Antonie Kinštová vzpomíná, že krátce před odjezdem v obci zažila ještě jednu vraždu, když banderovci ubili jejich ukrajinského souseda. „Viděla jsem ho mrtvého. Měl hlavu na zemi a nohy na posteli, umlácený. Jeho manželka pak spala u nás doma.“

O hospodářství je připravili

Otec se po demobilizaci usadil v příhraniční obci Tatenice, kde našel hospodářství s kovárnou po původních odsunutých německých obyvatelích. V roce 1947 tam za ním přijela Libuše Sitařová s desetiletou Antonií. Pamětnice vzpomíná, že po nějakém čase se v domě objevil původní německý majitel, který hledal svou odsunutou rodinu. Nejspíš se vrátil z nějakého zajateckého tábora.

Rodiče hospodařili na osmi hektarech polností. Od února 1948 v zemi neomezeně vládla komunistická strana a ta dle pokynu z Moskvy rozjela kolektivizaci venkova. V obcích se zakládala jednotná zemědělská družstva (JZD), do nichž pod různou formou nátlaku nutili vstupovat soukromé hospodáře. Agitace probíhala i v Tatenicích. „Chodil zubař se ševcem. Takoví hospodáři chodili agitovat do družstva,“ v ironii dodává Antonie Kinštová.

V té době se Antonie učila na švadlenu v Prostějově. Bydlela na internátu a domů jezdila jen na víkendy. V dubnu 1953 tam zažila protesty proti odstranění sochy T. G. Masaryka. „Šli jsme do města a socha tam nebyla. Ale ten vysoký podstavec nebyl vidět, jak byl oblepený květinami. Tenkrát byla na radnici roztřískaná okna a my jsme měli zákaz jít ven,“ vzpomíná pamětnice na událost, při níž vyšly tisíce lidí do ulic, rozzuřený dav obsadil přízemí radnice, a Lidovým milicím a Veřejné bezpečnosti se ji podařilo znovu ovládnout až pozdě večer.

Některé sochy se strhávaly a lidem, kteří měli na svědomí spoustu lidských životů, se zase sochy stavěly. Komunistický režim potřeboval své idoly. Antonie Kinštová vzpomíná, jak je po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 s celou školou nahnali na náměstí. „Vysílal tam rozhlas, že zemřel Stalin, a za chvíli jsme tam zase byli, když zemřel Gottwald. Mrzli jsme tam, zima byla. Nás tak zajímalo, co vykládají do rozhlasu...“

Po vyučení se Antonie vrátila domů, aby rodičům pomohla na hospodářství. Tlak na vstup do JZD se ale stále stupňoval. Rodiče i ostatní hospodáři v obci dlouho odolávali. Antonie Kinštová vzpomíná, že jim proto vyměnili polnosti za vzdálenější a méně úrodné. Museli také odevzdávat státu vysoko nasazené dodávky zemědělských komodit. Přesto se jednotné zemědělské družstvo menšinového typu v Tatenicích založilo až v roce 1956. Někdy v té době rodiče do JZD vstoupili. „To se nedalo. Když musíte obdělávat, daleko jezdit na špatné pole a odevzdávat dodávky a pak si ani prase zabít nemůžete, nic. Ti, co nedodali, nesplnili dodávky, prasata vykrmili, ale nesměli je zabít. Ani máslo nebylo k dostání, když jste neměli lístky, a zemědělcům lístky nedávali, když nesplnili dodávky.“

Manželovi příbuzní zahynuli v Malíně na Volyni

V roce 1956 se Antonie provdala za Alexandra Kinšta, s nímž pak bydlela v Dolních Studénkách, kde se jim v letech 1956 až 1960 narodili synové Zdeněk, Jiří a dcera Miluše. Alexandr Kinšt také pocházel z Volyně. Několik jeho příbuzných zahynulo v Českém Malíně na Volyni, kde nacisté 13. července 1943 zavraždili 374 nevinných Čechů. O život tam přišel jeho čtyřiačtyřicetiletý strýc Vladimír Kinšt, o dva roky mladší teta Věra, osmnáctiletý bratranec Josef a šestiletá sestřenice Emílie. Z této rodiny se zachránil pouze tehdy šestnáctiletý Boris Kinšt.

V roce 1963 Antonie Kinštová nastoupila do Moravolenu Šumperk, kde nakonec zůstala až do odchodu do penze v roce 1991. V roce 1976 se rodina přestěhovala do svého nově postaveného domu v Novém Malíně. Na Volyň se Antonie Kinštová ještě několikrát vrátila. Její rodný dům v Kliščiše sice již nestojí, ale i v době natáčení v roce 2024 v Dubně žila její teta s rodinou. Velmi těžce proto prožívá současnou válku na Ukrajině, která zasáhla nejen její rodný kraj, ale i rodinu.

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín 2009.

CILEK, R. – RICHTER, K. – VEVERK, P.: Hlasy z Hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

HOFMAN, J. – ŠIRC, V. – VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999.

https://www.volynaci.cz/obce-na-volyni/