„Toho chudáka honili dlouho a nemohli ho chytit. On se skrýval v Liptále jako řeholní sestra. Měli na něj spadeno. On organizoval mladé spolubratry a komunisti ho hrozně chtěli zavřít a chytit. A on už viděl, že nevyhraje, tak šel do kláštera v Liptálu, to je na Vsetínsku. Řeholník mu dal svolení, páter Filipec dostal od sester hábit a chodil v hábitu. A my jsme v Liptále měli kdysi duchovní obnovu a nepoznali jsme ho. On se k nám nehlásil. Nakonec ho stejně chytli, dostal jen patnáct let. Ale bylo hrozné, když mě vyslýchali a pořád: ‚Kde ten Filipec je?‘ A jak ho chtěli zostudit. Když šel kdysi po Ostravě, tak se na něj vrhla nějaká žena a začala ho vášnivě líbat. A vedle stál fotograf a fotil to. Potom to zveřejnili v novinách, jak se kněží líbají. Prostě na něho dělali hony. Dožil se devadesáti let, kupodivu.“
„Byla tam taková skupina horlivých katolíků, některé jsem dokonce znal. Nějaký Josef Vlček se mě hned chytil a říká: ‚Podívej se, přidělím ti deset vězňů, kteří mají zájem, jsou to věřící. My ti vždycky na tu neděli dodáme literaturu, nějaký evangelní text, a ty se ho naučíš zpaměti. Dáme ti hostie.‘ V neděli jsme mohli chodit mezi likusáky – to byla celá procházka. ‚K tobě se vždy přimotají ti tvoji a ty jim uděláš liturgii božího slova a dáš jim svaté přijímání, když budou chtít.‘ Ruda Zubek někde dole v hlubokém podsvětí sloužil mši svatou. Kousky rohlíků nebo chleba balili do cigaretových papírků, hostie u sebe neměl. Takhle to fungovalo. Já jsem v neděli měl ‚svoje‘ vězně a chodil jsem s nimi. Donesli mi evangelní text, nosili to v botě a všelijak jinak to přenášeli. Takhle to nějaký čas fungovalo, jenže pak někdo Rudu Zubka bonznul, hrozně ho zmlátili, odvezli ho a už potom nebyl. Tak jsme se museli obejít bez toho.“
„Na té Rovnosti, to byl takový tábor, samozřejmě ostnaté dráty, pět metrů od sebe. Dva takové pětimetrové ploty a občas kulometná věž. Tam byli ti hlídači. Byli jsme na těch pokojích třeba po čtyřiceti. Byly tam takové palandy. Museli jsme pracovat v uranových dolech. Tak jsem tam na těch uranových dolech moc dlouho nebyl, protože jsem měl brýle a špatně jsem viděl a po několika měsících si vězni stěžovali, že je ohrožuju, a tak mě zavezli do Sokolova k lékaři a ten mně zjistil, že mám opravdu nějaké potíže s očima, a tak mě dali na povrch. Přišel jsem prostě na místo, kde jeden vězeň přede mnou, to bylo u těch drátěných plotů, když mu ruply nervy, tak se pověsil na ten drátěnej plot a z té kulometné věže ho viděli a bachař ho zastřelil. Měl jsem za úkol vozit kmeny, kulatinu do řezárny, tam se řezaly podpory pro důlní provoz.“
Václav Kelnar se narodil 30. března 1929 v Troubkách na Hané. Pro své duchovní zaměření nastoupil v roce 1940 do salesiánského ústavu ve Fryštáku, který byl později zabrán Němci. Studenti našli útočiště ve vile uprostřed lesů poblíž Přibyslavi, kde také prožili konec války. Po osvobození musel pomáhat sovětským vojákům sbírat odhozené zbraně a munici. V dubnu roku 1950 během výkonu duchovní praxe v Ostravě pamětníka a jeho spolubratry zatkli v rámci tzv. Akce K, zaměřené na likvidaci mužských řeholních řádů. Následovala internace v klášteře v Oseku v severních Čechách a sedmnáct měsíců nucených prací v továrně Vichr a spol. v Duchcově. Následně Václav Kelnar sloužil tři roky u PTP. V roce 1957 byl zatčen a odsouzen k patnácti měsícům, které si odpykal na Dole Rovnost u Jáchymova. Od roku 1991 byl aktivním členem salesiánského společenstva v Brně-Žabovřeskách. Václav Kelnar zemřel 21. prosince roku 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
