Václav Kelnar

„Na té Rovnosti, to byl takový tábor, samozřejmě ostnaté dráty, pět metrů od sebe. Dva takové pětimetrové ploty a občas kulometná věž. Tam byli ti hlídači. Byli jsme na těch pokojích třeba po čtyřiceti. Byly tam takové palandy. Museli jsme pracovat v uranových dolech. Tak jsem tam na těch uranových dolech moc dlouho nebyl, protože jsem měl brýle a špatně jsem viděl a po několika měsících si vězni stěžovali, že je ohrožuju, a tak mě zavezli do Sokolova k lékaři a ten mně zjistil, že mám opravdu nějaké potíže s očima, a tak mě dali na povrch. Přišel jsem prostě na místo, kde jeden vězeň přede mnou, to bylo u těch drátěných plotů, když mu ruply nervy, tak se pověsil na ten drátěnej plot a z té kulometné věže ho viděli a bachař ho zastřelil. Měl jsem za úkol vozit kmeny, kulatinu do řezárny, tam se řezaly podpory pro důlní provoz.“

„Toho chudáka honili dlouho a nemohli ho chytit. On se skrýval v Liptále jako řeholní sestra. Měli na něj spadeno. On organizoval mladé spolubratry a komunisti ho hrozně chtěli zavřít a chytit. A on už viděl, že nevyhraje, tak šel do kláštera v Liptálu, to je na Vsetínsku. Řeholník mu dal svolení, páter Filipec dostal od sester hábit a chodil v hábitu. A my jsme v Liptále měli kdysi duchovní obnovu a nepoznali jsme ho. On se k nám nehlásil. Nakonec ho stejně chytli, dostal jen patnáct let. Ale bylo hrozné, když mě vyslýchali a pořád: ‚Kde ten Filipec je?‘ A jak ho chtěli zostudit. Když šel kdysi po Ostravě, tak se na něj vrhla nějaká žena a začala ho vášnivě líbat. A vedle stál fotograf a fotil to. Potom to zveřejnili v novinách, jak se kněží líbají. Prostě na něho dělali hony. Dožil se devadesáti let, kupodivu.“