„Po dvaceti letech jsme požádali. Trošku povolilo a rodina, která s námi žila ve stejném městečku, dostala povolení. Byl to lékárník těsně před penzí. Nám oznámili, že máme zaplatit čtyřicet tisíc za rodinu a že dostaneme pasy. Já byla v pátém ročníku studia. Šla jsem k asistentovi, který nás měl zkoušet z politiky. Bylo to něco, co nemělo nic společného s medicínou. Já mu řekla, že na zkoušku nepřijdu, protože se stěhujeme. On řekl, že přijdu, protože byl včera na ministerstvu a tam mu řekli, že žádný lékař už neodjede.“
„My jsme například ve čtvrté třídě věděli, že náš učitel je donašeč. Že se ptá ve třídě, jaké rádio máme doma, jestli dělá hodně hluku a jestli se těžko poslouchá. On chtěl z dětí vytáhnout, kdo poslouchá Svobodnou Evropu. Ale naše mládež byla dost chytrá. Nikdo z těch, kdo poslouchali, jako my a ještě několik dalších, mu nikdy nic neprozradil. Pak jsem ho potkala, když jsem odjížděla. On byl na národním výboru v Děčíně a musel mi podepsat soupis knih, které jsem s sebou vzala. A přestože jsem tam vzala i Masarykovy a další knihy, které nebyly přesně podle představ režimu, mi to podepsal.“
„To bylo nepříjemné. Mně bylo deset a pamatuju, že jsme každý večer poslouchali rádio. Ty monotónní hlasy hrozné. To bylo tak nepříjemné, když mluvili ti obžalovaní. Byli to kamarádi mých rodičů, hlavně otce. Například Clementis – byli spolu na studiích. Potom, až po těch procesech, přišel jednou nějaký pán. On byl kdysi právník. Moc hezký starší pán. On říkal mému tatínkovi, že ho tam každý den čekali. Ale protože jsme seděli v pohraničí, v Sudetech, kde nebyli lékaři a nikdo neměl zájem o jeho místo, tak jsme to nějak přežili bez potíží.“
Judith Kellner-Tauberová se narodila 11. května 1943 v Palestině. Do tří let žila s matkou ve městech Naharija a Haifa. Její otec Hainz Jakob Tauber odjel bojovat v československé zahraniční armádě. Byl nasazen u Tobruku a později absolvoval se spojeneckou armádou druhou vlnu vylodění v Normandii. Několik jejích příbuzných přišlo kvůli židovskému původu o život v koncentračních táborech. V roce 1946 s ní matka odjela za otcem do Československa, kde dokončoval vysokou školu. Když Tauberovi po čase chtěli odcestovat do nově vzniklého Státu Izrael, komunisté jim to nedovolili. Otec působil jako lékař v Benešově nad Ploučnicí. V roce 1966 pamětnice ukončila studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vdala se za občana Izraele a díky tomu se tam mohla odstěhovat. Třicet let pracovala v Izraeli jako patoložka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
