Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judita (Judith) Kellner-Tauberová (* 1943)

• narozena 11. května 1943 v Palestině

• její otec byl Hainz Jakob Tauber, lékař a důstojník, který během druhé světové války bojoval v československé zahraniční armádě

• několik jejích příbuzných přišlo o život v koncentračních táborech

• s matkou vyrůstala ve městech Naharija a Haifa, v roce 1946 přijely za otcem do Československa

• rodina chtěla odcestovat do nově vzniklého Státu Izrael, ale komunisté jí to po roce 1948 neumožnili

• žila v Benešově nad Ploučnicí, kde její otec pracoval jako lékař

• v roce 1966 ukončila studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• vdala se za občana Izraele a díky tomu se tam mohla odstěhovat

• třicet let pracovala jako patoložka

Od dětství věděla, že její příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Na svůj židovský původ byla hrdá. Když se jí děti ptaly, proč má zvláštní jméno Judith, vždy to vysvětlovala tím, že je Židovka. „Aby bylo jasno,“ podotýká.

Judith Tauberová se narodila 11. května 1943 ve městě Haifa na území tehdejší Palestiny. Její otec Hainz Jakob Tauber původně žil na Slovensku. V Bratislavě byl aktivní v židovské organizaci, psal do novin a snažil se přesvědčovat židovskou mládež, že by měla ze Slovenska uprchnout před sílícími antisemitskými náladami. V roce 1941 byl zaměstnán na úřadu. Dostal spolu s kolegou za úkol sepsat seznam svobodných židovských děvčat ve věku mezi šestnácti a devatenácti lety. „Otec měl přítele, Slováka. Ten mu řekl, že to, co připravuje, je seznam děvčat, která půjdou do Polska do bordelu. Otec se vrátil do úřadu a oznámil to svému nadřízenému. Ten mu řekl, že když do čtyřiadvaceti hodin nezmizí, musí ho udat,“ vypráví pamětnice příběh, který zná z vyprávění a zápisků svého otce.

Hainz Jakob Tauber odjel ze Slovenska se skupinou židovských dětí. Pomohlo mu to, že měl falešný pas na jméno maďarského studenta. Přijel do Palestiny a vyhledal tam Lýdii Steinovou, se kterou se seznámil a zasnoubil už v Bratislavě. V červnu 1941 se vzali. Plánovaný společný život v kibucu se však nekonal, protože Hainz Jakob Tauber chtěl bojovat proti nacistům. Nebylo mu lhostejné, že Židé jsou v Evropě v čím dál větším nebezpečí. Přihlásil se jako voják do československých zahraničních jednotek. Byl nasazen u Tobruku a později se spojeneckou armádou absolvoval druhou vlnu vylodění v Normandii.

Stěhování z Haify do Prahy

Jeho dcera Judith mezitím jen s matkou vyrůstala v Haifě. Tátu si nepamatovala, protože odjel krátce poté, co se narodila. „Měla jsem pěkné dětství, i když tatínek byl virtuální,“ podotýká.

Hainz Jakob Tauber se v roce 1945 dostal s americkou armádou do Plzně. Zůstal v tehdejším Československu a snažil se dokončit poslední rok studia medicíny, které kvůli válce musel přerušit. Dohodl se s manželkou, že za ním s dcerou přijede. Plánovali, že až bude lékařem, společně se vrátí do Haify. Judith Tauberová si matně vybavuje cestu lodí do Evropy i příjezd do Prahy v březnu 1946, přestože jí tehdy byly pouhé tři roky.

„Pak otci někdo řekl, že by se měl po promoci specializovat, že to bude pro jeho práci lékaře v Palestině lepší. Tak jsme jeli do České Kamenice, kde byla v nemocnici porodnice, chirurgie i interna. Otec se zdokonaloval. Narodila se má sestra. Měla problémy s kyčelními klouby. Rodiče z toho byli nešťastní a snažili se to napravit. Našli profesora, který sestru dal v devíti měsících do biomechanického strojku. Ležela tam na prkýnku s nožičkama od sebe. Vyšla z toho dobře, ale tím se oddálil náš návrat do Izraele. To byl rok 1948. A pak spadla opona,“ vypráví pamětnice. Komunistický režim zakázal Tauberovým odcestovat, přestože toužili usadit se v nově vzniklém Státě Izrael.

Hainz Jakob Tauber začal pracovat jako obvodní lékař v Benešově nad Ploučnicí.

Mládí ve stínu holokaustu

Judith Tauberová vyrůstala s vědomím toho, že patří do židovské rodiny. Ač byla dítě, rodiče před ní netajili, co Židé prožívali za války. Holokaust se její rodiny silně dotýkal. „Matčini rodiče zahynuli oba. Matka přímo v plynové komoře, dědeček pak v nějakém lazaretu na tyfus. Dědeček z otcovy strany přežil na Slovensku až do roku 1944. Ale po slovenském povstání už brali všechny zbylé Židy, a tak skončil v Osvětimi. Babička tam šla přímo do plynu. Dědeček byl malý a šikovný. Zatajil, že je lékař, a při selekci se vydával za mladšího. Tvrdil, že je dělník, a přežil několik táborů,“ vypráví pamětnice.

Ze zápisků svého otce ví, že dědeček vzpomínkami na hrůzy koncentračních táborů velmi trpěl. Dokonce došlo k situaci, kdy ho rodina mnohem později vezla autem večer kolem kouřících komínů někde na Mostecku. Pohled na ně v něm vyvolal tak silné vzpomínky, že v autě začal křičet.

Judith Tauberová se o holokaust intenzivně zajímala. „Já vše, co vyšlo o druhé světové válce a o holokaustu, polykala. Možná to nebylo normální, ale u nás se o všech, kteří už nebyli, mluvilo, jako by žili. Věděla jsem o všech. To nebylo tajemství, naopak,“ vysvětluje.

Obavy z politických procesů v 50. letech

Vybavuje si, jak její rodiče v padesátých letech poslouchali rozhlasové přenosy z politických procesů. Vzpomíná na to, jak rodiče pálili dokumenty, i na to, že mnoho otcových přátel skončilo ve vězení. Přesto Hainz Jakob Tauber, byť bojoval ve spojenecké armádě, zůstal represí ze strany komunistů ušetřen. „Bylo to tím, že jsme žili v pohraničí, v Sudetech, kde nebyli lékaři. O otcovo místo nikdo neměl zájem, a tak jsme to přežili bez potíží,“ míní Judith Tauberová.

Studium a zákaz vycestovat z Československa

V Benešově nad Ploučnicí žila s rodiči do roku 1960, kdy byla přijata ke studiu medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Takto vzpomíná na přijímací zkoušky: „Ptali se mě, co bych dělala, kdyby spadla atomová bomba. Tak jsem odpověděla, že ve škole nám říkali, že proti paprskům gama stačí i noviny, ale že já bych na to moc nespoléhala. Tak jsem prošla.“

Období, kdy studovala v Praze, označuje za velmi pěkné. Vnímala, že v šedesátých letech došlo ve společnosti k uvolnění. Často navštěvovala divadla a kina, hodně četla.

Vždy se hlásila ke svému židovskému původu a věřila, že se jí jednou podaří odstěhovat se do své původní vlasti. Snažila se využít uvolnění politických poměrů a v polovině šedesátých let se s rodiči znovu pokusila požádat úřady o možnost vycestovat. V Benešově nad Ploučnicí žil starý lékárník židovského původu, který s rodinou povolení k vystěhování dostal. Tauberovým bylo oznámeno, že dostanou pasy a budou moci odjet, pokud složí čtyřicet tisíc korun za rodinu. Judith Tauberová měla ve škole před zkouškou, a tak tam oznámila, že na ni nepřijde, protože se ve stejnou dobu bude stěhovat. Asistent z fakulty jí poté oznámil, že na zkoušku přijít musí, protože mu na ministerstvu oznámili, že žádný lékař povolení k vycestování z Československa nedostane.

Tauberovi tedy dál žili v Benešově nad Ploučnicí. Otec tam byl jako lékař velmi oblíbený. Pamětnice sama tvrdí, že nikdy necítila, že by kvůli svému židovskému původu byla nějakým způsobem diskriminována. „Jen jednou jsem v obchodě zaslechla, jak o mně někdo říká, že jsem z židovského pytle. Ale rodičům jsem to neřekla, aby neměli starosti. Nikdy jsem svůj původ netajila, naopak jsem chtěla, aby se vědělo, že jsem Židovka. Když se mě někdo ptal, proč mám tak zvláštní jméno, vždy jsem vysvětlila, že je židovské.“ 

Svatba a odjezd do Izraele

Judith Tauberová v roce 1966 ukončila studia na lékařské fakultě.

„Ještě před státními zkouškami z pediatrie jsme se učili rodinné právo. Tam jsem se dočetla, že když československý občan uzavře sňatek se zahraničním občanem, musí mu stát dát během půl roku povolení odjet za tou druhou polovičkou. Tak jsem si řekla, že to je jediný způsob, jak se odtud dostat, protože když dostuduji, už rodinu nikam nepustí. Vždy si nechávají nějaké rukojmí. Tak jsem si řekla, že si objednám ženicha, vdám se pro formu a rodiče pak za mnou možná budou moct přijet. Měla jsem strýce v Izraeli. Napsala jsem mu dopis. Napsala jsem tam: pošli chatana. Chatan, to je ženich. On tomu rozuměl,“ vypráví pamětnice.

Do Československa za ní skutečně přijel mladý muž z Izraele. Pobyl u Tauberových dva týdny. „Nebrala jsem ho jako budoucího muže, ale jako chlapce, který souhlasil, že pojede do Evropy a ožení se. Měl podepsáno ve smlouvě, že je to jen proto, aby zachránil židovskou duši, která se chce dostat do Izraele,“ vysvětluje Judith Tauberová.

Oba mladí lidé si však rozuměli a nakonec se dohodli, že spolu zůstanou. Že se svatba uskuteční opravdu, ne jen naoko. Proběhla v roce 1966, měsíc po promoci pamětnice. Šlo o malý obřad, kterého se účastnilo jen sedm lidí. Rodinný známý jí dal peníze na to, aby se mohla státu vyplatit za to, že jí bylo umožněno vystudovat medicínu. „To je v pořádku, vzdělání nemá být automaticky zadarmo,“ podotýká. Šlo o částku ve výši přibližně tří platů jejího otce a rodina si takový výdaj nemohla dovolit. „Ten pán byl starý a říkal, že peníze už na nic nepotřebuje. Nakonec mi dal ještě dva perské koberce. Brzy poté zemřel,“ vzpomíná Judith Tauberová s úctou na muže, který jí nezištně pomohl.

Šestidenní válka v Izraeli v roce 1967

V lednu 1967 už s příjmením Kellner dorazila do Izraele. V květnu začala pracovat v nemocnici. „Situace už byla napjatá. Vykopávaly se hromadné hroby v parcích, nemocnice byla připravená. Manžel byl výsadkář a byl mobilizován. Zůstala jsem sama. Většinu času jsem byla v nemocnici. Moc jsem nerozuměla. Tehdy jsem pomalu začínala rozumět rádiu. Poslouchala jsem, co v něm říkali. Bylo to dost zmatené a tísnivé. Pak najednou přišla euforie, když to skončilo po šesti dnech,“ popisuje své vnímání konfliktu, který byl nazván šestidenní válkou a šlo v něm o to, že Izrael porazil silnější armády sousedních arabských zemí.

Život v neustálém ohrožení

Judith Tauberové se narodila dcera a po dvaceti měsících syn. S rodinou žila v Nahariji. Její sen být dětskou lékařkou se nesplnil, volné místo bylo jen na patologii. „To byly nejhorší roky, protože nikdo nechtěl být patolog. Věřící dělali patologům velké potíže. Můj šéf se často díval zrcátkem pod auto, jestli tam nemá nálož,“ vzpomíná.

Po deseti letech se Kellnerovi přestěhovali do Haify, kde pamětnice pracovala na patologii dalších dvacet let. Zvykla si na to, že obyvatelé Izraele byli neustále připraveni na další možný válečný konflikt. V Haifě byla několikrát svědkem ostřelování. „Kupříkladu v našem domě je na každém patře betonová místnost, kam se musí jít, když zní siréna. Syn si koupil dům, u kterého je veliký kryt. V každém domě je kryt. Jsme připraveni na všechno, ale doufám, že to jednou nedopadne špatně. Izrael si může dovolit jen jednu válku. Pak přestane existovat,“ míní pamětnice.

Návraty do České republiky

Judith Tauberová má tři děti a osm vnoučat. Do České republiky často jezdí a svá vnoučata bere s sebou, aby se se zemí, ve které vyrůstala, seznámila. Z doby, kdy v Československu žila, jí zůstala řada přátel, se kterými je v kontaktu. Přesto se vzdala československého občanství. Lidé se tomu mnohdy diví a ptají se jí, proč to udělala. Vysvětluje to takto: „Myslím, že člověk má být občanem jednoho státu. Vím, že lidé si to tak nemyslí, ale já to tak mám.“