PhDr. Mgr. Karel Kavička

„Já jsem na něho hleděl, páč jsem ho neviděl dva roky. A nepoznával jsem ho. Z toho blahobytného člověka, který měl čtyřicet tři roků, když ho zatkli, byl prostě člověk – to byla kostra. A já jsem poznával jenom ty jeho oči. Tváře vpadlé, vlasy šedivé. Kdybych ho potkal na ulici, já bych ho nepoznal. No tak jsme si na povel sedli a já jsem se ho zeptal: ‚Strýčku, tak jak se máte?‘ On se na mě tak podíval a říká: ‚Dobře, Karlíčku, dobře se mám.‘

„Já jsem říkal: ‚Můj úkol teď je zajistit rodinu.‘ Já jsem snášel poměrně dobře to moje nové postavení, protože jsem si říkal: ‚Já budu stát a nikdy nebudu klečet před nimi. I když budu po pás v bahně, já budu stát. Já se nemusím dívat, když jdu do kostela, jestli mě někdo pozoruje nebo nepozoruje. Já můžu svoje děti přihlásit do náboženství svobodně. Já můžu prostě…‘ A skutečně to tak bylo. Já jsem prostě získal takovou vnitřní svobodu.“

„Se svou maminkou jsme ho jednou navštívili ve Rtyni v Podkrkonoší. Strýčka jsem znal jako takového mladého, plného síly, veselého, u lidí oblíbeného a on byl taky tak trošku při těle. Teď jsme s maminkou na to povolení jeli na návštěvu a někde jsme vystoupili a ptali se, kde je věznice ve Rtyni. Tak nás lidé poslali a šli jsme kdesi do kopce a tam pod lesem byl tábor obehnaný dráty, strážní věže. Tak jsme přišli, museli jsme ukázat povolení k návštěvě, legitimovat se. Prošli jsme několika kontrolami a dovedli nás do takové zděné budovy do prvního patra do větší místnosti a tam byl stůl a tři židle. ‚Tady se posaďte‘ A že strýčka přivedou. Řekli nám, že mu nesmíme nic předat, že se ho nesmíme dotýkat, ani ruku mu podat a že s ním smíme mluvit jen o rodinných záležitostech. To si pamatuju. Tak jsme si tam s maminkou sedli. To víte, maminka měla plnou kabelu kdovíjakých pochutin, koláčů napečených. Byla pletařka a vzala s sebou svetry, rukavice, ponožky. Chvíli jsme čekali a najednou se otevřely dveře a vešli dva bachaři a za ním stál v tom vězeňským munduru s tou čepicí, kterou si sundal, jak vešel do místnosti, a dal si ji pod paží a čekal. Oni řekli: ‚Můžete si sednout‘. Tak on přišel, postavil se za židli. Ruku nám podat nesměl. A já kdybych nevěděl, že je to můj strýček, kterého jsem viděl naposledy před dvěma lety, tak bych ho nepoznal. Byl hubený, ten mundůr na něm visel, tváře vpadlé… Jenom ty oči...Tak jsme sedli, povídali si...Já jsem byl tak ohromen jeho vzhledem, páč to jsem nečekal. Znal jsem ho jinak… Později až se vrátil z kriminálu, jsem mu říkal: ‚Strejčku, prosím Vás, co jste u toho soudu na sebe vyprávěl. Vždyť to není pravda.‘ On byl ve vyšetřovací vazbě v Olomouci a byl tam dost dlouho. A on říkal: ‚Víš Karlíku, ten kriminál a ten soud byl pro mě vysvobozením.‘ Oni ho nebili nebo tak, ale zavřeli ho do cely, která měla třikrát dva metry a tam svítila pětistovka žárovka, lůžko přepravený ke zdi a on musel chodit. Ve dne v noci musel chodit.“

„Když jsme ze sklepa 9. května přišli domů, páč tam se bojovalo až do 9. května, tak jsme přišli do kuchyně, okna porozbíjený, střecha ustřelená. V kuchyni byla tatínkova postel a tam ležel Rudoarmějec v plné polní, v těch zablácených holínkách, přes prsa měl automat a spal, tvrdě spal v peřinách. To byl pro mě taky nevšední zážitek. Teď jsme šli do dílny, protože tatínek, když šla fronta, občas zadělal na těsto a pekl chleba a rozvážel je třeba i partyzánům. Tak jsme přišli do dílny a tam jsem viděl díži, která byla plná skla. Všechno bylo plné skla, i kuchyň a všechno. Tak to se mi také vrylo do paměti.“