Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Mgr. Karel Kavička (* 1940)

• narodil se 20. června roku 1940 do živnostenské rodiny. Jeho otec, Karel Kavička starší, byl pekařem v Čehovicích

• jeho rodina z obavy ze znárodnění nejen pekárny, ale i střechy nad hlavou svoji živnost zrušila

• pamětníkův bratranec, Antonín Kavička, byl po vykonstruovaném procesu vyhozen ze školy s doživotním zákazem studovat na všech typech škol

• strýc, páter František Šoupal, byl za domnělou protistátní činnost uvězněn a svůj trest si odpykal v uhelných dolech ve Rtyni v Podkrkonoší. Po zavalení uhlím byl přemístěn do věznice v Leopoldově na Slovensku

• pamětník musel odejít ze školství a posléze musel pracovat na těžkých manuálních pozicích

• po revoluci vystudoval Teologickou fakultu na Univerzitě Palackého a pracoval na Arcibiskupství olomouckém

• napsal řadu odborných publikací z oboru církevních dějin a dějin církevního umění. Stal se jedním z hlavních iniciátorů obnovy Mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí

Karel Kavička se narodil v roce 1940 do živnostenské rodiny. Jeho otec, jenž nesl stejné jméno, byl pekařem v Čehovicích, obci nedaleko Prostějova. Jak sám pamětník říká, byl to muž práce. Pracoval tvrdě a pečivem ze své pekárny zásoboval celé okolí. Pekárnu se podařilo udržet v provozu i během druhé světové války. Když však došlo k nástupu komunismu, situace se rychle změnila. Pamětníkovi rodiče, z obavy, že se naplní hrozba ztráty majetku a přijdou nejen o pekárnu, která byla součástí rodinného domu, ale při znárodňování ztratí i střechu nad hlavou, svoji živnost raději ukončili. Pamětníkova rodina se stala totalitnímu režimu trnem v oku, což s sebou neslo celou řadu problémů a omezování. V jejich rodině v té době najdeme takřka vše – od zákazu studií na všech školách republiky, vykonstruovaného soudního procesu s matčiným bratrem-knězem. Ten byl zatčen a tím mu byl znemožněn výkon jeho kněžského poslání, ztráta občanských práv a veškerého majetku, jenž byl rozprodán v dražbě. Po propuštění na amnestii mu nebyl udělen státní souhlas, a tak nemohl vykonávat kněžskou činnost. 

Můj táta byl muž práce

Karel Kavička přišel na svět v Prostějově, své dětství však prožil v Čehovicích. Jeho otec Karel (*1910) pocházel ze šesti dětí a vlastnil v obci pekárnu. Pracoval poctivě, pilně a tvrdě, a proto se mu dařilo. „Tatínek byl muž práce. Vstával ve dvě hodiny v noci, aby byla na ráno nachystaná čerstvá várka chleba a rohlíků. První zákazníci totiž chodili už kolem páté při cestě na autobus do Prostějova, kam jezdili na ranní směnu do zaměstnání,“ vzpomíná pamětník.

Jeho matka Anděla, rozená Šoupalová, pocházela rovněž ze živnostenské rodiny, její otec byl obuvníkem v Konici. I když byl pamětník velmi malý, jeho první živé vzpomínky jsou z konce druhé světové války. „Když se blížila fronta, slyšeli jsme dunění dělostřelecké palby a pozorovali jsme ustupující Němce. Viděli jsme, jak při postupu Rudé armády hoří na blízkém kopci kostel v Klenovicích na Hané. Naše rodina se uchýlila do sklepa tatínkovy sestry Anny Macháčkové. Sklep měl dvě prostorné místnosti. Připojila se i rodina další otcovy sestry Marty Minxové. Tak nás v tom sklepě bylo čtrnáct. Šest dospělých a osm dětí. Když byla naše malá obec s asi šesti sty obyvatel osvobozena, padlo při tom sedmnáct vojáků Rudé armády. Náš nový dům, dostavěný v roce 1939, kde byla i pekárna, dostal zásah od ruského tanku. Ten mířil na německý tank, ukrytý těsně vedle našeho domu.“ 

Při tomto ostřelování byla zničena téměř třetinu domu se střechou. Když se rodina po posunu fronty vrátila domů, s hrůzou pozorovala tu spoušť. V pekařské dílně i ve skladu mouky, všude byla rozbitá velká prosklená okna. Sklo bylo všude, na podlaze i v rozdělaném těstě v míchačce. Otec pekl i za války a rozvážel těsto do okolních vesnic i do Prostějova. Dodával chléb také partyzánům do bunkru v sousedních Výšovicích. V jedné posteli ležel ruský voják na peřinách v plné polní, ve vysokých zablácených botách a s automatem na hrudi. Válečné události a přechod fronty se neobešly bez obětí. „Na předzahrádce u sousedů ležel těžce raněný německý voják. Dodnes mi zvoní v uších jeho volání: ‚Hilfe, Hilfe!‘ Nikdo mu nepomohl. Na tom místě i skonal a byl pohřben,“ vzpomíná Karel Kavička, tehdy sotva pětiletý. 

Obávali jsme se, že nám znárodní dům

Za pár let po válce nastal Vítězný únor a společnost v Československu čekalo období velkých a výrazných změn. Tyto změny postihly i rodinu pamětníka. „Tenkrát jsem tomu moc nerozuměl. Rodiče a příbuzní diskutovali, co nás čeká. Padesátá léta nás nakonec hodně zasáhla,“ vzpomíná Karel Kavička. Po přechodu fronty jeho otec opravil poškozený dům a znovu otevřel pekárnu. Vybavil ji nejnovějšími stroji, které ulehčovaly těžkou práci. Zakoupil novou elektrickou míchačku těsta a rohlíkový stroj. Někdy mezi lety 1952 a 1953 k nim však přišla domů komise, sepsala, jaké stroje v pekárně mají. Jeden příslušník této komise si neodpustil poznámku: „My vám tu pekárnu znárodníme, pane Kavička, a vy tu budete dělat vedoucího!“ Byl to pro rodiče krutý zásah, signalizující blížící se znárodnění, kterého se obávali. Protože pekárna byla v přízemí patrového rodinného domu a jeho neoddělitelnou součástí, báli se znárodnění celé budovy, a tím i ztráty střechy nad hlavou. „Rodiče se rozhodli, že pekárnu raději zavřou, aby tak předešli znárodnění nejen pekařské provozovny, ale celého rodinného domu. Otec si našel zaměstnání jako řidič u ČSAD v Prostějově.“ 

Byl to vykonstruovaný proces

Bratranec pamětníka, Antonín Kavička, taktéž doplatil na sílu vládnoucího režimu. Studoval ve třetím ročníku gymnázia v Prostějově. Inicioval ve třídě položení kytice k pomníku prezidenta Tomáše G. Masaryka ve výroční den jeho narozenin 7. března 1953. Komunistům se připomínání Masaryka nelíbilo, a tak rozhodli, že pomník zmizí. Za hluboké tmy jej v noci na 10. dubna odstranili. Vypukly kvůli tomu nepokoje – řada lidí, dle pamětníka až v počtu pěti tisíc osob, vtrhla na prostějovskou radnici a provolávala protirežimní hesla. Někteří z nich vtrhli na radnici a snažili se dostat do kanceláře tehdejšího předsedy, o kterém se domnívali, že byl iniciátorem tohoto ostudného činu. „Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Komunisté povolali lidové milice a začalo se vyšetřovat. Zatkli asi sto lidí a zhruba padesát dostalo nepodmíněné tresty. Mezi zatčenými byli i dělníci a to nevypadalo dobře. Hledali proto někoho, na koho to mohli celé svalit,“ vzpomíná pamětník. 

Prostějovské gymnázium, které bylo humanitně zaměřené a známé masarykovskými i náboženskými tendencemi, komunisté označili jako možné centrum. Bylo to zároveň v době, kdy zemřel J. V. Stalin a krátce po něm Klement Gottwald. K této příležitosti vycházely otištěné jejich portréty v Rudém právu. Když bratranec pamětníka, Antonín, se svými spolužáky pracoval na školní zahradě a pálili listí, jednou k rozdělání ohně použili i tyto noviny. Měli ale svědka – spolužáka, velkého příznivce režimu, který na ně v této věci žaloval. Po váhavém a nerozhodném počátečním vyšetřování organizovaném místními straníky se ujala řešení nejvyšší centra režimu v Praze. Do Prostějova byla vyslána v krátké době komise ministerstva školství, která měla za úkol vyšetřit účast studentů na událostech a obvinit je z iniciování celé akce. Pro Antonína Kavičku si přišla do školy Státní bezpečnost. Po něm byli vyslýcháni všichni jeho spolužáci. Komise vyloučila pamětníkova bratrance, Antonína Kavičku, a jeho spolužačku, Olgu Čermákovou, ze studia. Postupně vyhodili celou třídu i se všemi profesory, v čele s třídním profesorem Svozilem. „Udělali z toho vykonstruovaný proces.“ Ironií bylo, jak sdělil pamětník, že žádný z těchto gymnazistů na protestu proti stržení pomníku nebyl.

I další pamětníkovi příbuzní byli režimem pronásledování. „Můj strýc, bratr mého otce, JUDr. František Kavička, byl právník. Měl svou advokátní kancelář v Prostějově. V padesátých létech musel svou advokátskou praxi pro protikomunistické názory ukončit. Působil pak jako podnikový právník v Budoucnosti.“

Další vykonstruovaný proces

Podobné jednání postihlo i dalšího strýce pamětníka, P. Františka Šoupala. Byl to bratr jeho matky, která měla tři sourozence. Dva z nich, starší František a mladší Ferdinand, byli kněžími. „Strýc František působil jako farář ve Valašské Bystřici a v Postřelmově. Poté ve Velkém Týnci, kde byl farářem během celé války až do roku 1953. Trávil jsem u něj na faře prázdniny. Měl dobrý vztah k lidem, ve farnosti byl velmi oblíben,“ vzpomíná Karel Kavička. Po únoru 1948 se režim opakovaně pokoušel získat nad katolickou církví kontrolu. Snažil se získat její představitele-biskupy ke spolupráci s režimem a narušit jejich vazbu s papežem a Vatikánem. Nastalo období otevřeného pronásledování církve. Stát začal uděloval tzv. státní souhlas s výkonem kněžské činnosti. Aby věrným a pronásledovaným biskupům pomohl, vydal papež v roce 1949 tzv. Mexické fakulty. S jejich pomocí biskupové, kteří nemohli vykonávat svou funkci, mohli kněžím, ke kterým měli důvěru, přenechat část svých biskupských, popř. arcibiskupských pravomocí. „Arcibiskup Josef Karel Matocha, který byl internován v domácím vězení, tento dispens dal strýci P. Františkovi a ustanovil ho děkanem děkanátu Velká Bystřice. Když se o tomto jmenování komunisté dověděli, velice mu to přitížilo a stal se nepohodlným. Dráždila je také jeho autorita a ochota lidí ke spolupráci v obci, kde byl oblíben. „Když obec vyhlásila brigádu na budování kanalizace, přišlo pár lidí. Když brigádu vyhlásil strýc na práci pro kostel, přišlo jich i šedesát.“

V roce 1948 se konaly volby. Lidé, kteří nesouhlasili s jednotnou kandidátkou Národní fronty, mohli odevzdat tzv. bílé lístky. „Ve Velkém Týnci jich bylo odevzdáno čtyřiačtyřicet procent, v přifařených obcích kolem šedesáti. Obvinili za to strýce. V roce 1953 se konala tajná schůze místních spolupracovníků StB, kteří sepsali prohlášení o jeho domnělé protistátní činnosti. Poslali ji na krajskou správu StB do Olomouce, která vystavila tajný příkaz k jeho zatčení. Prozradilo se to však, a když strýce přijeli zatknout, lidé byli odhodláni ho bránit,“ vzpomíná pamětník. Později, 30. října 1953, přijeli v noci, strýce zatkli a odvezli do vazební věznice v Olomouci.

Strýce jsem málem nepoznal

Ve vazbě v Olomouci začaly dlouhé výslechy. Mezitím ve Velkém Týnci celou noc až do ranních hodin prohledávali faru. Našli tam dokumenty, které strýci přitížily. V roce 1954 se konal v Olomouci soud, při kterém byl odsouzen na deset let vězení za vlastizradu a maření dozoru státu nad církvemi. Trest vykonával nejprve v černouhelných dolech ve Rtyni v Podkrkonoší, kde fáral. „Asi o rok později jsme za ním s maminkou jeli na návštěvu. Když jsem jej viděl, málem jsem ho nepoznal. Pamatoval jsem si ho jako blahobytnou, radostnou a všemi uznávanou osobnost. Přišel pán v pruhovaném mundúru, který na něm visel. Nepoznal jsem ho. Z toho blahobytného člověka, který měl třiačtyřicet roků, když ho zatkli, byl člověk – kost a kůže – a já jsem poznával jenom ty jeho oči, tváře propadlé, vlasy šedivé. Kdybych ho potkal na ulici, nepoznal bych ho. Sedli jsme si a já jsem se ho zeptal: ‚Strýčku, jak se máte?‘ a on se na mě podíval a odpověděl: ‚Dobře, Karlíčku, dobře se mám,‘ vzpomíná pamětník.

Domů se vrátil až po amnestii v roce 1960. Když se ho pamětník později ptal, proč vypovídal proti sobě u soudu, odpověděl mu: „Víš, Karlíčku, ten soud, to bylo vlastně naše vysvobození z vazby. Oni nás vyslýchali celé hodiny, ve dne i v noci. V cele bylo zatemněné okno a u stropu silná žárovka, která stále svítila. Musel jsem stále chodit dokola v cele, až jsem omdléval vyčerpáním a nesměl se zastavit. Když jsem se pokoušel dřepnout si, hned na mne bušili. Po čase jsem nevěděl, jestli je den nebo noc. Říkali nám: My máme čas, vždyť Vy se nám ke všemu přiznáte,“ vzpomínal Karel Kavička na strýcovo vyprávění. Ten po roce 1989 požádal ministerstvo vnitra o možnost nahlédnout do strýčkova trestního spisu. Navštívil archiv StB v Kanicích u Brna a bylo mu dovoleno se nejen seznámit s celým spisem odsouzeného strýce, výpověďmi udavačů z Týnce, ale i protokoly z vyšetřovací vazby a zápisem ze soudního řízení. Nalezl v nich mimo jiné i protokoly z vyšetřovací vazby s otázkami, které bude klást soudce při soudním přelíčení a odpovědi na ně. Každý vězeň se předem připravené reakce musel naučit zpaměti. U každé odpovědi je třikrát zatržena správná odpověď. [1] 

Po propuštění na amnestii neměl strýc kromě oblečení žádný majetek, ani místo k bydlení. Bydlel u pamětníkovy rodiny, odkud dojížděl do Prostějova, kde pracoval jako dělník v Hanáckých železárnách. Když se lidé z farnosti ve Velkém Týnci a okolních obcích dověděli, že byl propuštěn, přijížděli jej navštívit. „Strýc předtím objížděl obce svých farností autem ŠKODA BABY. Tu za pakatel zakoupil jeho týnecký udavač a člen StB s tím, že auto panu faráři po propuštění z věznice vrátí. Nikdy tak neudělal.“ 

Ze školství jsem musel odejít

Karel Kavička vystudoval Střední pedagogickou školu v Olomouci a Pedagogický institut. Stal se učitelem s aprobací matematika, zeměpis. Když se v roce 1968 komunistický režim nečekaně zmírnil a nastalo Pražské jaro, pamětník jako mladý a aktivní učitel, tehdy předseda učitelských odborů při základní škole v Bedihošti a okolních obcích, přicházel s návrhy na změny v systému školství. Za své názory na nerovné socialistické školství byl však trnem v oku vládnoucí straně. Když vydal petici, která žádala, aby učitelé byli vybíráni do svých pozic na základě kvalifikace, a ne stranické příslušnosti, odrazilo se to v jeho posudku po prověrkách v roce 1968, které proběhly krátce po okupaci. To byl první krok k odchodu ze školství. „Prověrky probíhaly ve sborovně, bylo to po srpnu 1968. Hlavní otázka, na kterou se nás ptali, byla, zda souhlasíme s vpádem spojeneckých armád do Československa. Já jediný jsem oznámil, že nesouhlasím. Tak jsem si zajistil přechod ze školy skutečné do školy života. Přeložili mě do Štěpánova, co nejdál od Prostějova. Musel bych denně složitě dojíždět, anebo si tam najít ubytování a domů za rodinou jezdit jen na víkend. Vytvořili mi takové složité podmínky, že jsem musel ze školství odejít,“ vzpomíná Karel Kavička. 

Bylo těžké najít práci

Pamětník měl později velké problémy najít si zaměstnání. Měl rodinu a půjčku, kterou najednou nebylo z čeho splácet. „Chtěli mě dostat na co nejnižší a nejtěžší pozici.“ Když nastoupil na poštu, nejprve mu slíbili lepší pozici, ale ta mu byla později z ideologických důvodů zamítnuta. Pracoval jako pracovník třídění pošty za mizerný plat. Přešel poté jen na noční směny, kde byly příplatky, ale pořád to bylo platově velmi špatné. Po noční směně pracoval ještě jako manipulant na pile. „Skončil jsem noční směnu a šel jsem na pilu. Tam jsem skončil odpoledne, na pár hodin jsem šel spát a pak zase na noční na poštu.“ 

Později pracoval v cukrovaru v Bedihošti jako nádvorník. Byla to těžká práce – manipulace s uhlím, vykládka a nákladka vagonů, často i o víkendu. „Za měsíc jsem odpracoval tak 320–330 hodin. Za pět let, co jsem tam byl, jsem vlastně odpracoval let deset.“ Platově to ale bylo lepší. „Nové postavení jsem snášel poměrně dobře. Říkal jsem si, že nyní je mým úkolem hlavně zajistit rodinu. Že budu stát a že nikdy nebudu před režimem klečet. Že se nebudu dívat, jestli mě někdo pozoruje, když jdu do kostela.“ Byla to právě silná víra v Boha, která mu pomáhala toto složité období překonat. Přes všechny tyto problémy se po celou dobu normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech angažoval na opravách sakrálních památek. Opravy se konaly většinou o víkendech: „Přicházeli jsme večer domů špinaví a unavení, avšak obdarováni a posíleni. Při opravách se scházelo krásné společenství věřících, kteří se navzájem posilovali. Bylo radostné se podílet na opravách poškozených, zanedbaných sakrálních památek a vracet je zpět do života.“ Šlo o zcela zdevastovaný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Prostějově, kostely sv. Petra a Pavla, kostel sv. Jana Nepomuckého (Milosrdných bratří) a farní kostel Povýšení sv. Kříže.

Působil jsem v podzemní církvi

Na začátku osmdesátých let, po přestěhování do Prostějova, se s manželkou postupně začlenil do místních společenství věřících, scházejících se potají po rodinách. Zakrátko byl osloven k zapojení se do hnutí Focolare, jedné z nejlépe organizovaných a nejpočetnějších skupin v tzv. podzemní církvi. Jeho členové se setkávali v malých, obvykle bytových, skupinách. Postupně se stal odpovědným za prostějovskou oblast hnutí. Později, jak se činnost rozrůstala, konaly se větší akce pořádané mimo Československo, v NDR, kam se mohlo z ČSSR volně cestovat. Tam byla náboženská perzekuce mírnější než v Československu. Zúčastňovali se s manželkou opakovaně tzv. Mariapolí v Berlíně, Lipsku a Görlitz. Cestovalo se podle plánu, kdy menší skupiny účastníků těchto akcí odcestovaly v různých termínech a přecházely hranice na různých přechodech, aby nevzbudily podezření režimu. 

Po sametové revoluci se otevřela možnost setkání s příslušníky z celého světa na akcích v Římě a papežském letním sídle, světovém Centru hnutí v Castel Gandolfu. Pamětník a jeho manželka získali přátele ze všech kontinentů. Seznámili se s mnoha osobnostmi z řad kněží i biskupů. Toto hnutí ovlivnilo celý jejich život a v tehdejším nelehkém období života to bylo pro ně oporou a povzbuzením. [2].

Opravdu se nemohu mít líp?

Pamětník po nějaké době dostal z těžkého pracovního nasazení zdravotní problémy, a tak si musel najít jiné zaměstnání. Našel jej u stavební firmy v Olomouci, u dlaždičů. Získal tak více času pro rodinu a hlavně volné neděle. Udělal si zkoušky na rýpadla a dozery. Také to byla těžká práce. Při jedné takové zimní pracovní akci mu letěly myšlenky hlavou: „Bože, copak jsem tak neschopný, že nemůžu dělat nic jiného?“ Toto těžké období mu pomáhala překonat zase víra. Jeho přítel, páter Antonín Kupka, mu půjčil brožuru od jiného kněze, kde se psalo, že Bohu je třeba za vše děkovat. Děkoval a to jej velmi posílilo. 

Po revoluci pamětník ve svém životě zažil velké změny. „Revoluce znamenala zásadní obrat v mém životě. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tatínek s dědečkem v průběhu let čekali, kdy režim padne. A já jsem věděl, že nepadne, protože svět byl rozdělen na dvě části v čele s atomovými velmocemi. Ta změna by nastala za cenu atomové války. Ale že se ten jeden kolos rozpadne zevnitř, to nikdo nečekal.“ Karel Kavička se stal ředitelem kulturního centra v Prostějově. „Po padesáti letech, kdy jsem většinu prožil v nesvobodě, jsem byl na ředitelském postu, můj život se rozvíjel zcela jiným směrem a vrcholil šestnácti lety prací na olomouckém arcibiskupství. Tam jsem pracoval až do věku sedmdesáti dvou let.“ Pamětník vystudoval Teologickou fakultu na Univerzitě Palackého a později se věnoval církevním dějinám a církevnímu umění. Napsal řadu knih na toto téma, mezi nimi např. publikaci o sv. Janu Sarkanderovi, Mariánském sloupu v Praze nebo sérii publikací o církevních památkách. Stal se také jedním z hlavních iniciátorů obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

 K závěru natáčení pro Paměť národa uvedl: „Náš život stojí na třech věcech. První je víra, druhou rodina a třetí je zaměstnání. U mě to zaměstnání povolilo. Pokud ale ty další pilíře pevně stojí, máte krásný život.“ 

[1] Tyto informace pamětník doplnil během autorizace. Děkujeme. 

[2] Tyto informace byly taktéž doplněny při autorizaci textu. Článek byl při autorizaci doplněn o další upřesňující podrobnosti. Děkujeme.