Milan Kašuba

„Tak jsme dojeli na hranice mezi Rakouskem a západním Německem. Teď samozřejmě jsme tam dojeli a oni říkali: ,No, my vás tam nepustíme, vy nemáte doložku.‘ A Ruda říká, že by to šel zařídit. Tak on říká: ,No, tak jeďte, ale někdo tu musí zůstat jako rukojmí.‘ Tak si vzali mě jako rukojmí. Tak já jsem na těch hranicích si lehl pěkně do trávy, ono bylo hezky, to bylo v létě. Tak já jsem ležel pěkně v trávě, to bylo v červnu nebo nějak tak. Za dvě hodiny se Ruda vrátil zpátky z těch rakouských hranic a říkal: ,Jedeme.‘ Tak jsme poděkovali a jeli jsme zpátky a jeli jsme asi kilometr od té budky celní. Přijeli jsme na takový rozcestí, tam přijel volkswagen, ten dodávkovej, a [řidič] říká: ,Jeďte za mnou.‘ A jeli jsme od té celnice asi tak kilometr a půl a tam byly pole. Když už jsme se blížili tak nějak, že nás mohli vidět, tak přesedli jsme si do toho jeho auta, přeložili jsme všechny věci v tom lese. Nasekali jsme, on měl sekyrku, nasekali jsme větve stromu, přikryli jsme to naše auto. Z toho jsme to přeložili do toho. A teď jsme jeli po té cestě a on říká: ,Dolů.‘ Tak jsme se všichni schovali a on jenom jedinej jel v tom autě, tak jsme projeli do toho Rakouska.“

„Potom taky snad nejhorší bylo to, že na jaře toho pětačtyřicátého roku jsme chodili s maminkou na Petrov a tam bylo dětský hřiště a ne že by to bylo intuitivní, ale šli jsme domů a zase začaly padat bomby. Naštěstí jsem tady, jak mě vidíte, ale ty děti, co byly nahoře, tak tam nezůstal nikdo. Takže to jsou ty nejhorší vzpomínky, které vám mohu říct. Čili si myslím, že pokud někdo mluví, že to je taková malá válka, tak se na něj dívám a říkám si, že asi není normální, protože takové zážitky ve vás zůstanou navždycky. A to je zbytečné dál to nějak rozvádět.“