Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kašuba (* 1940)

• 1940 - narozen v Brně

• 1945 – svědkem bombardování Brna

• 1954 – učněm zlatnictví v Praze, začátky hraní na kytaru

• 1962 – práce v divadle Večerní Brno

• 1969 – svatba

• 1996 – začal učit na ZUŠ

• 2009 – začal vyučovat na JAMU

Postýlka se mnou vylítla do vzduchu

Milan Kašuba se narodil 30. dubna 1940 v Brně. Vyrůstal v centru města u Grand hotelu nedaleko nádraží. I když byl ještě hodně malý, vzpomíná si na bombardování Brna na konci války. „Zažil jsem to, když padaly bomby a vedle nás dům spadl. Mně bylo asi pět let, ale to jsou vzpomínky, na které nikdy v životě nezapomenu. Tím tlakem, jak ty bomby padaly na nádraží, tak ta postýlka se mnou vylítla do vzduchu a rozbilo nám to všechna okna.“ Vzpomíná si také na to, jak se s rodinou před bombardováním utíkali schovat do krytu ve sklepě domu.

Na jaře 1945, kdy už byla válka téměř u konce, vyrazil Milan s maminkou na dětské hřiště na Petrově. Po nějaké době se vydali zpět k domovu. Cestou začalo další bombardování, ale naštěstí se stihli schovat. Bomby však dopadly přesně na místo dětského hřiště, kde ještě před pár minutami byli. „Z těch dětí, co zůstaly ještě na hřišti, nepřežil nikdo.“

Do obecné školy nastoupil Milan v Křenové ulici. V tu dobu ještě vozily poštu od nádraží vozy tažené koňmi. Milan vždy ráno naskočil na vůz a vyskočil u školy. S kluky z okolí hráli na ulicích fotbal. Konec války jim pak nabídl i jiné nebezpečnější hry. Po německých vojácích zůstávala po městě munice, kterou kluci hledali. „Sbírali jsme ty nábojnice a vysypávali jsme z toho prach.“

Děkuju, žes mě seřezal

Milanův otec hrál na harmoniku a k hudbě chtěl vést i svého syna. Na obecné škole tedy Milana přihlásil do houslí, kam měl jeho syn docházet dvakrát týdně. Milan vždy vzal z domu housle, ale místo na hodinu vyrazil s kamarády na fotbal. „Asi za měsíc přišel dopis domů. Já jsem nevěděl, že něco přišlo. Otec se ptal: ,Kam jdeš?‘ A já, že do houslí. Vzal jsem ty housličky a šel jsem hrát fotbal. Hráli jsme asi deset minut a z křoví se vyřítil můj otec s takovým řemenem, ohnul mě a seřezal mě před klukama. Musel jsem jít do těch houslí. Až do jeho smrti jsem mu říkal: ,Tati, já ti děkuju, že jsi mě seřezal. Díky tobě jsem měl tu možnost pak hrát.“

Milanův dědeček i strýc byli zlatníky, takže bylo logické, že se po dokončení základní školy vypravil Milan do zlatnického učiliště v Praze. Odjel tam v roce 1954, bylo mu teprve 14 let a bydlel s dalšími učni v Praze na internátě u náměstí Republiky. V Praze strávil tři a půl roku, během kterých se kromě zlatnictví začal i víc věnovat hudbě. Od kamaráda na internátě si půjčil kytaru a nástroj ho tak okouzlil, že kvůli kytaře přestal hrát na housle. Tehdy hráli s kamarády především písně od Jaroslava Ježka složené pro Osvobozené divadlo.

V Praze začal Milan hrát i první koncerty. V roce 1957 se vrátil do rodného Brna a založil kapelu. Tehdy hráli koncerty často ve vsích za Brnem, a jelikož neměli auto, tak se muselo veškeré vybavení vozit vlakem. „Třeba v Rousínově se šlo ještě kilometr od vlaku. My jsme nesli bicí, zesilovače. Než jsme tam došli, tak jsme byli už úplně vyřízení. Ta muzika zcela určitě podle toho vypadala a pak jsme to museli zase v noci odvézt zpátky.“ Později začal Milan hrát koncerty po brněnských kavárnách, které byly na začátku 60. let velmi oblíbeným místem setkávání.

Během komunistického režimu bylo nutné kvůli legálnímu vystupování absolvovat takzvané přehrávky. Existovalo několik různých úrovní zkoušek, podle kterých se i odvíjel plat hudebníka. Milan přehrávky absolvoval a zdálo se mu oprávněné, že se od muzikantů, co se hudbou chtěli živit, očekávala například znalost not. Součástí zkoušek byly však i otázky na komunistickou politiku. „Jediné, co bylo problém, že tam vždycky přišel někdo z těch politických... To už jsme věděli, že k té zkoušce politické stačilo, když jste si přečetli dnešní noviny. Oni se vás neptali na nic jiného.“ Milan získal na přehrávkách nejvyšší možnou kvalifikaci. „Ono podle mého názoru není nic zadarmo. Když si někdo myslí, že se to dá obejít, tak se mu to vymstí. V té hudební oblasti musíte být precizní.“

Najednou uměli hrát všichni

Milan začal pracovat jako zlatník a po večerech hrál v různých uskupeních v kavárnách. Do jeho života však zasáhla i mezinárodní politika. Po krizi v Suezském průplavu v roce 1956 se do Československa přestalo dovážet zlato a podnik, kde Milan pracoval, začal vyrábět výrobky ze stříbra. Ty však měly daleko menší hodnotu, a tak se zaměstnancům začaly snižovat platy. Milan se tedy rozhodl zlatnický obor opustit a nastoupil do divadla Večerní Brno, kde působil pět let už jako profesionální hudebník.

Koncem 60. let začal hraní v kavárnách Milan opouštět a věnoval se nahrávání hudby v rozhlase. Během jednoho koncertu v kavárně Melodie se však seznámil i se svou budoucí manželkou. Svatbu měli v roce 1969 a dodnes jsou spolu. V roce 2019 oslaví 50 let společného života.

V době, kdy pracoval Milan v divadle, byl povolán na vojnu a narukoval do Stříbra. „Po třech nedělích mě zavolali k veliteli pluku a tam mi řekli, že pojedu domů pro nástroj a udělám u pluku kapelu.“ Jeho úkolem bylo nejprve sehnat schopné hudebníky. „Chodil jsem po rotách a ptal jsem se, kdo umí na něco hrát. Samozřejmě najednou všichni uměli.“ Milan dostal k dispozici kulturní klub a tam proběhl konkurz na členy kapely. Nakonec vytvořil šestičlennou skupinu. „Jezdili jsme každou sobotu na zábavy na vesnice.“

Milan Kašuba a jeho vojenská kapela vyhráli nejprve divizní kolo, následně krajské a nakonec dokonce celostátní soutěž. Díky tomu mohli nahrávat i v plzeňském rozhlase. Milan se u důstojníků těšil důvěře, a tak dostal na starost založení a provoz důstojnického klubu. Milan s úsměvem vzpomíná, že důstojníkům prodával alkohol na dluh. „Když jsem šel po chodbě, tak mě všichni zdravili, protože mi všichni dlužili.“ Na vojnu, která byla pro mnoho mužů strašným zážitkem, vzpomíná tedy rád. „Já jsem žádnou vojnu neměl. Pak jsem ani nejel domů.“

V takových podmínkách bych žít nemohl

S divadlem Večerní Brno vyrazil Milan hrát i do zahraničí. Poprvé vyjel na Západ v roce 1965, kdy jeli na soutěž do Vídně. Do Rakouska se dostali přes Německo díky převaděči, který je převezl schované v autě. „V Rakousku jsme hráli tři dny na černo.“ Milan vzpomíná, jak si z Rakouska vezli západní zboží, jako byly texasky, košile, ale třeba i žvýkačky nebo prací prášek. Celníky podplatili lahvemi alkoholu, aby jim věci nezabavili. S divadlem se dostal například i do Sarajeva, kde byla přehlídka divadelních forem z celého světa.

Na Milana silně zapůsobilo, když se v Německu setkal s jedním známým z Prahy, který tam emigroval. „Choval se jinak tady a jinak tam. V Praze mi tykal a tam mi najednou vykal. Říkal jsem, že kdybych měl venku zůstat sám v takovýhle podmínkách, tak to bych asi nezvládl.“ Milan měl možnost na Západě zůstat, ale rozhodl se vrátit zpět do Československa.

V brněnském rozhlase nahrál několik desek. Jedna z nich byla doprovázena zahajovacím koncertem v pražském klubu Reduta. Po koncertě ho oslovili mladí kluci, zda by s nimi nebyl ochotný natočit CD. Milan souhlasil a odjel na nahrávání. Očekával, že se bude jednat o jazzovou nahrávku, ale zjistil, že jde o desku Jaromíra Nohavici. Později spolupracoval i s jinými umělci a velmi rád hudebně improvizoval nejen na hudební texty, ale i třeba na výtvarná díla. „Hraju často na vernisážích. Musím reagovat hudebně na ta díla. Vždy to dělám s pokorou a respektem –  jak se jako člověk cítím moc jistý, a tak je to i v životě, tak to vždycky dopadne špatně.“

Nejdůležitější je přátelství

Dnes žije Milan Kašuba v Brně a učí hudební improvizaci na Janáčkově akademii múzických uměnía už přes 20 let i děti v ZUŠ v Modřicích. „Na JAMU mi všichni říkají pane profesore, ale já jim říkám, že nejsem žádný profesor, ale muzikant.“ Velmi rád vzpomíná na všechny výborné muzikanty, se kterými mohl v životě spolupracovat. „Nejdůležitější je přátelství. Všechno je pomíjivý, ale ty mezilidský vztahy jsou to nejdůležitější.“